Přednáška o Svaté zemi a Svatém světle

 Druhá z řady paschálních přednášek

Opět v neděli, konkrétně 13. května 2018, kdy jsme spolu se svatou Církví prožívali evangelní události zázračného uzdravení slepého, jsme se v odpoledních hodinách shromáždili v prostorách naší farnosti, tentokrát v menším, ale usnášeníschopném počtu, abychom přítomným posluchačům přednesli krátkou přednášku o Svaté zemi, její historii, ale předně o křesťanských posvátných místech, která jsou stále ještě předmětem velkého zájmu a posvátné touhy mnoha věřících. Možná jako kdysi, když do Svaté země putovala poutnice Egérie ze španělského nebo jihofrancouzského kraje a prošla na své cestě v letech 385-390 po Kr. Palestinou, Egyptem, Sinají, východním Jordánem a Sýrií. Jen v Jeruzalémě strávila dlouhé 3 roky. A z její cesty se nám dochovalo vylíčení vlastních zážitků (Peregrinatio Aetheriae-Egeriae).

Druhá v řadě popaschálních přednášek nesla název „Svatá země“, nicméně mohla by být právem doplněna o podtitul „Svaté světlo Kristova vzkříšení na Božím hrobu“. Přednášejícími byli i tentokrát otec Jozef Fejsak a bratr Michal Dvořáček.

Po krátké rozmluvě s přítomnými, opět novými v jejich složení, započal nejprve otec Jozef se systematickým výčtem hlavních částí Svaté země, dotkl se dávné historie, některých zajímavostí jako např. statutu Východního Jeruzaléma, resp. jeho anektování Izraelem v době tzv. Šestidenní války v r. 1967, ale rovněž souvislostí s tzv. „Statutem quo“, který ve Svaté zemi panuje mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi od 19. století.Pokračovat ve čtení →

Upadnutí to stereotypu a bezduchého návyku jest největším nebezpečím v duchovním životě

Starec Eusebios Giannakakis

Jedna věc představuje skutečně velké nebezpečí pro náš duchovní život. Je jím návyk, strašný a nebezpečný návyk a upadnutí do stereotypu.

Nedovolme, abychom si navykli ani na svatou liturgii, ani na čtení žalmů, ale ani na Kalich života…

Snažme se pociťovat úctu a bázeň vždy, když se koná svatá liturgie. S velkou odevzdaností, citlivostí a vděčností Bohu. Buďme tehdy velmi opatrní.

Je něco takového vůbec možné?

Možné to je, nicméně návyk a jistý stereotyp v modlitbě a při konání svaté liturgie je velkým nebezpečím.

Když se ale člověk snaží cítit Pána ve své blízkosti a žije pro svůj duchovní ideál, nikdy se mu tato aktivita nestane pouhým návykem.Pokračovat ve čtení →

Významný křesťanský vládce a „křtitel“ bulharského národa

Svatý kníže (car) Boris I. – ve křtu Michal (+907)

Boris I., ve křtu známý jako Michal, byl bulharský kníže-car, který vládl První bulharské Říši v letech 852-889. V době svého křtu v roce 864 obdržel Boris jméno „Michal“, které mu udělil jeho nový křestní otec – byzantský císař Michal III., známý nám Moravanům z doby sv. Rostislava, který se ke stejnojmennému císaři do Byzance obracel o pomoc a vyslání biskupa a učitele pro moravský národ.

Historik Steven Runciman popsal cara Borise jako jednu z největších osobností v historii.Pokračovat ve čtení →

Blíží se doba, kdy se Pravoslaví zaskvěje!

Srbský starec Papa-Stefanos Svatohorec 

Blíží se doba, kdy se Pravoslaví zaskvěje!

Blahodatný starec Papa-Stefanos, též známý jako „Orel z Karulije, pravil, že se již blíží doba, kdy se ve světě zaskvěje krása Pravoslaví a kdy přinese radost a útěchu všem věřícím. Současně však s sebou přinese také soud pro ty, kteří žijí bezbožně.

„Před námi jsou dny velkých událostí. Křesťanství ještě neřeklo své poslední slovo. Prostřednictvím nás se bude šířit jméno Kristovo. Naším prostřednictvím (svatého Pravoslaví) také dojde k hroznému a poslednímu Soudu.

Budeme soudit nejen svět, ale také padlé duchy všech zlých příčin.

Kdy?

Až Pán naplní své Království novými dušemi na místo padlých duchů, jak je jasně napsáno v Davidových žalmech.“Pokračovat ve čtení →

Bohem zázračně seslaná ryba

Starec Paisij a Boží péče, která se mu dostala
v pravém okamžiku

Bohem zázračně seslaná ryba

Starec Paisij běžně dary nepřijímal, a když si nějaký dar ponechal, většinou jen proto, aby nezarmoutil nějakého bratra, který mu ho dal.

Vždy ale dary rozdával těm, kteří byli v nouzi, ať poutníkům nebo mnichům.

Sám si přitom vystačil s malým množstvím jídla, ačkoli kvůli svým častým nemocen a tělesné slabosti vyžadoval dostatečnější stravu, než jaká se mu dostávala.

Jeho asketický étos mu však nedovolal, aby se zásobil pro případ potřeby. Snažil se, aby měl alespoň trochu chleba, a pokud nebyl chléb, tak se spokojil i se suchary.

Nutno říci, že jeho důvěra v Boží prozřetelnost byla velká, a nikdy proto nepocítil zoufalství nehledě na těžkosti, které musel v tomto svém mnišském životě vytrpět.

Jednou v zimě byl znovu těžce nemocen. Sníh pokryl vše kolem dokola. Vše se změnilo k nepoznání. Kelie „Ctihodného Kříže“, stromy, cestičky… To všechno pokryl sníh a mlha zahalila svým neprůhledným příkrovem.

Starec nebyl s nikým ve spojení, ani s jeho mateřským monastýrem Stavronikita. Byl ode všech odloučen. Pouze nebe bylo otevřeno.Pokračovat ve čtení →

Vzpomínka na jeden ne příliš dávný návrat do lůna Pravoslavné církve

Svatý Alexij Toth
Vyznavač a obhájce Pravoslaví v Americe

(památka se koná v den jeho zesnutí: 24. dubna podle juliánského,
tj. 7. května podle občanského kalendáře
)

Spravedlivý Alexij (Toth) se narodil roku 1853 na Slovensku, v malé vesnici u Prešova, v rodině uniatského kněze.

Pokřtěn byl v Uniatské „církvi“.

Do gymnázia chodil v Prešově. Potom studoval na římskokatolickém duchovním semináři v Ostřihomu a následně zakončil také Uniatský seminář v Užhorodu a Bohosloveckou fakultu na Prešovské univerzitě. Během studia na těchto fakultách byl vždy pilným žákem a naučil se několika jazykům: rusínskému, maďarskému, ruskému, německému, latinskému, a uměl číst také řecky.

Po zakončení semináře se oženil s dcerou kněze Rozálií Michajlič.

Když dosáhl věku 24 let, byl vysvěcen na uniatského duchovního.Pokračovat ve čtení →

Když ke světci přicházejí nejen křesťané, ale také muslimové…

Svatý Georgios „Kudunas“ – Jiří Zvonkový

„Αϊ – Georgie (čili svatý Jiří), uzdrav prosím mého otce“, „Αϊ – Georgie, pomoz, aby se moji rodiče opět smířili a měli se rádi“, „Αϊ – Georgie, pomoz mi uspět a dostat se na univerzitu“, „Αϊ – Georgie, pomoz mi najít si práci
a vrátit se domů…“

 

To jsou jen některé z tisíců žádostí v klášteře sv. Jiří „Kudunase“ čili „Zvonkového“ na jednom z Princových ostrovů poblíž Konstantinopole, kde poutníky tvoří zástupci všech etnických skupin a náboženství. Ale převážně jsou mezi nimi Turci, muslimové.Tento řecký klášter se nachází na jednom z 9 Princových ostrovů (turecky: Prens Adaları) v Marmarském moři, jež jsou samostatným správním celkem náležícím k Istanbulu.

Jde o ostrov s tureckým názvem „Büyükada“ (řecky: Πρίγκηπος – Prinkipos; česky: Velký ostrov) s rozlohou 5.46 km².

Pokračovat ve čtení →