Svátek svatých a apoštolům rovných Cyrila a Metoděje

Oslavme, bratři, památku svatých věrozvěstů
a našich učitelů v Bohu moudrých

Cyrila a Metoděje

(11./24.5.)

 

Tropar:
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.
(hlas 4.)

Kondak:
Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů, kteří nám přeložením Božských Písem otevřeli pramen bohopoznání, z něhož až do dneška hojně čerpáme a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději, kteří stojíte před trůnem Nejvyššího a vroucně se modlíte za duše naše.

(hlas 3.)

Divotvorná ikona Sedmibolestná opět v Brně

O Z N Á M E N Í

 DIVOTVORNÁ, MYROTOČIVÁ IKONA
„OBMĚKČENÍ ZLÝCH SRDCÍ“

OPĚT V BRNĚ

Milí bratři a sestry v Kristu!

Drazí věřící naší pravoslavné církevní obce v Brně!

S radostí v srdci Vám oznamuji, že naši farnost i naše město stejně jako v minulosti poctí i v těchto dnech svojí návštěvou vzácná a vskutku divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice „Obměkčení zlých srdcí“. Divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice bude v naší farnosti přítomna od zítřejšího dne, kdy k nám doputuje z italského města Bari, kde byla tato ikona přítomna v den svátku Přenesení ostatků svt. Mikuláše z Myr Lykejských do Bari, k němuž došlo roku 1087.

Prosme z celého srdce i my, aby Boží Matka obměkčila naše srdce, chránila naše město i jeho lid a utěšila každý zármutek i bolest, neboť Přesvatá Bohorodice nenechá bez odezvy úpěnlivé volání těch, kteří „doufají v její nevýslovné milosrdenství“.

Přeji Vám požehnané dny, duchovní obnovu a radost z milosti a lásky Matky Boží k nám!

Váš duchovní otec Jozef Fejsak

správce brněnské pravoslavné církevní obcePokračovat ve čtení →

Ať všichni zůstávají v tom učení, které přijali a které je od počátku!

Slova svatého Jana Theologa

(2 Jn 4-11)

  1. Velice jsem se zaradoval, že jsem nalezl některé z tvých synů, jak chodí v pravdě, jak jsme přijali přikázání od Otce.
  2. A nyní tě prosím, paní, ne jako bych ti psal nové přikázání, ale to, které jsme měli od počátku, abychom milovali jedni druhé.
  3. To je ta láska, abychom chodili podle jeho přikázání. A to přikázání je, abyste v ní chodili, jak jste slyšeli od počátku.
  4. Do světa totiž vyšlo mnoho bludařů, kteří nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle. Každý takový je bludař a antikrist.
  5. Dávejte na sebe pozor, abychom neztratili to, na čem jsme pracovali, ale abychom přijali plnou odplatu.
  6. Nikdo, kdo odstupuje a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha; kdo zůstává v Kristově učení, ten má Otce i Syna.
  7. Přichází-li k vám někdo a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nezdravte.
  8. Kdo totiž takového zdraví, účastní se jeho zlých skutků.

Svatý apoštol a evangelista Jan Theolog (8./21.5.)

Slova svatého Jana Theologa a Miláčka Páně

(1 Jn 1-7)

  1. Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme svýma očima viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly: o Slovu života.
  2. Ten život byl zjeven a my jsme viděli a svědčíme a oznamujeme vám ten věčný život, který byl u Otce a byl nám zjeven.
  3. Co jsme viděli a slyšeli, to vám oznamujeme, abyste i vy měli společenství s námi; a naše společenství je s Otcem i s jeho Synem Ježíšem Kristem.
  4. A toto vám píšeme, aby vaše radost byla úplná.
  5. To je pak to poselství, které jsme slyšeli od něho a oznamujeme vám, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma.
  6. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu.
  7. Chodíme-li však ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu.

Úcta projevovaná Přesv. Bohorodici v Pravoslavné církvi

O Přesvaté Bohorodici a teologických východiscích úcty pravoslavných křesťanů k její osobě

Formou otázek a odpovědí

 

Místo úvodu

Pojem Theotokos (řecky θεοτόκος a rusky Богородица, Bogorodica) znamená „Ta, která porodila Boha“ čili Bohorodice. Jedná se o titul, který Církev již ve starověku připisovala Ježíšově matce, Panně Marii, a který byl vyhlášen 3. všeobecným sněmem v Efezu roku 431[1] jako dogma, tj. oficiální a neměnné církevní učení.

Tento pojem sehrál později, ve 4. a v 5. století, velmi důležitou roli na pozadí velkých teologických sporů, neboť, stručně řečeno, vyjadřoval, že Mariin syn Ježíš byl úplný Bůh a úplný člověk, že tedy Jeho dvě přirozenosti – božská a lidská – byly sjednoceny v jediné osobě Ježíše Krista. Proti tomuto pojetí stál Nestóriův pojem Christotokos (řec. Χριστοτόκος, tj. „Ta, která porodila Krista“ čili Kristorodice), který omezoval Mariinu úlohu na matku Ježíšova lidství.

Efezský sněm odsoudil nestoriánství jako herezi, neboť to vlastně v Ježíši Kristu předpokládalo dvě samostatné osoby – jednu lidskou a jednu Boží, přičemž ty byly podle Ustanovení pozdějšího 4. všeobecného sněmu v Chalcedonu „neslitě, nezměnitelně, nerozdílně a nerozlučně“ sjednoceny. Efezský sněm tak definoval, že ačkoli byl Ježíš úplný Bůh i úplný člověk, Jeho božství a lidství bylo věčně spojeno v jediné osobě, a to v osobě Boží věčného Syna coby druhé osoby Nejsvětější Trojice,  a proto Marii přísluší pojmenování Bohorodice.

Toto pojmenování Marie nemělo ale nikdy označovat, že by byla souvěčná s Bohem anebo že by existovala dříve než Bůh, nebo že by byla zdrojem Ježíšova božství.

Je třeba říci, že církevní Otcové, vlastně již od dob svatého Athanásia Velikého, a dokonce ještě dříve, nazývali Pannu Marií „Bohorodicí“ (řec. Theotokos). A proto nelze považovat tyto snahy za nějaké novoty v tehdejším životě Církve.Pokračovat ve čtení →

Zázrak Světla Vzkříšení na Kristově hrobu v Jeruzalémě

Svaté světlo zjevující nám Vzkříšeného Pána 

Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní Pravoslavné Církve. Zejména kvůli tomuto obřadu se do Jeruzaléma sbíhají každým rokem na svátek Velikonoc tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí.

Až do první poloviny 13. století jednotný křesťanský svět slavil tento zázrak a uznával jeho platnost. Nehledě na rozkol křesťanské Církve na Východní a Západní, k němuž došlo v roce 1054, Římskokatolická církev i nadále uznávala autenticitu tohoto zázraku a její zástupci se zcela oficiálně účastnili tohoto obřadu.

Tento stav trval až do roku 1238, kdy papež Řehoř IX zcela náhle a bez jakýchkoli zdůvodnění prohlásil prostřednictvím zvláštního nařízení tento zázrak za neplatný a zakázal latinskému kléru, aby se jeho obřadu účastnil. Od těch dob se posvátný obřad zachovává výlučně v lůně Východní Pravoslavné Církve.

Římskokatolická církev se ve své podstatě tímto aktem vzdálila od zázraku, ale současně i obřadu, v němž latinští kněží nikdy nesehrávali vedoucí roli.Pokračovat ve čtení →

Přednáška o Svaté zemi a Svatém světle

 Druhá z řady paschálních přednášek

Opět v neděli, konkrétně 13. května 2018, kdy jsme spolu se svatou Církví prožívali evangelní události zázračného uzdravení slepého, jsme se v odpoledních hodinách shromáždili v prostorách naší farnosti, tentokrát v menším, ale usnášeníschopném počtu, abychom přítomným posluchačům přednesli krátkou přednášku o Svaté zemi, její historii, ale předně o křesťanských posvátných místech, která jsou stále ještě předmětem velkého zájmu a posvátné touhy mnoha věřících. Možná jako kdysi, když do Svaté země putovala poutnice Egérie ze španělského nebo jihofrancouzského kraje a prošla na své cestě v letech 385-390 po Kr. Palestinou, Egyptem, Sinají, východním Jordánem a Sýrií. Jen v Jeruzalémě strávila dlouhé 3 roky. A z její cesty se nám dochovalo vylíčení vlastních zážitků (Peregrinatio Aetheriae-Egeriae).

Druhá v řadě popaschálních přednášek nesla název „Svatá země“, nicméně mohla by být právem doplněna o podtitul „Svaté světlo Kristova vzkříšení na Božím hrobu“. Přednášejícími byli i tentokrát otec Jozef Fejsak a bratr Michal Dvořáček.

Po krátké rozmluvě s přítomnými, opět novými v jejich složení, započal nejprve otec Jozef se systematickým výčtem hlavních částí Svaté země, dotkl se dávné historie, některých zajímavostí jako např. statutu Východního Jeruzaléma, resp. jeho anektování Izraelem v době tzv. Šestidenní války v r. 1967, ale rovněž souvislostí s tzv. „Statutem quo“, který ve Svaté zemi panuje mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi od 19. století.Pokračovat ve čtení →

Upadnutí to stereotypu a bezduchého návyku jest největším nebezpečím v duchovním životě

Starec Eusebios Giannakakis

Jedna věc představuje skutečně velké nebezpečí pro náš duchovní život. Je jím návyk, strašný a nebezpečný návyk a upadnutí do stereotypu.

Nedovolme, abychom si navykli ani na svatou liturgii, ani na čtení žalmů, ale ani na Kalich života…

Snažme se pociťovat úctu a bázeň vždy, když se koná svatá liturgie. S velkou odevzdaností, citlivostí a vděčností Bohu. Buďme tehdy velmi opatrní.

Je něco takového vůbec možné?

Možné to je, nicméně návyk a jistý stereotyp v modlitbě a při konání svaté liturgie je velkým nebezpečím.

Když se ale člověk snaží cítit Pána ve své blízkosti a žije pro svůj duchovní ideál, nikdy se mu tato aktivita nestane pouhým návykem.Pokračovat ve čtení →