Dopis 12-ti letého Georgije caru Mikulášovi II. z 10. května 1917

Nejmilosrdnějšího panovníku!
Nikolaji Alexandroviči!

Nejmilosrdnější panovníku!

Nikolaji Alexandroviči!

Pokud je pro vás těžké vydržet své věznění, věřte a vězte, že po vás miliony ruských srdcí truchlí a oplakávají vás jako trpitele pro Svatou Rus.

Na naší planetě, počínaje Spasitelem, bylo mnoho trpících; a ne jen vám připadlo vypít tuto hořkou číši až do dna.

Lidé jsou zlí, ale miliony ruských srdcí nabízejí Bohu modlitby za vaši útěchu.

Modlete se a bděte!

Váš věrný a nezradivší vás 12-ti letý

Georgij

10. května 1917

Continue reading →

Nezapomenutelná a přece málo známá paschální liturgie v Dachau v roce 1945

Paschální svatá liturgie roku 1945 v “Bloku 26”

Když celkem 32.600 vězňů spatřilo prvního amerického vojáka, který se objevil před plotem do tohoto koncentračního tábora, propukli tehdy všichni v dojetí a osvobozující pláč. Po chvíli byl vypnut elektrický proud a brány nechvalně proslulého tábora se konečně otevřely. Za nimi stáli lidé, spíše přízraky, na polo vyhladovělí, nemocní, trpící tyfem a úplavicí. Mezi nimi jak malí 15-ti letí chlapci, tak staří ostřílení vojáci.

Tyto události se udály v právě probíhajícím svatém a strastném týdnu před svátkem pravoslavné Paschy.

Válečný zpravodaj postupně hlásil klíčové zprávy z dalších částí Evropy: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín a němečtí vojáci se vzdali na jihu a na severu. Nicméně v Rakousku a v Československu nadále zuřily lité boje.

Někdo z Komise pro koordinaci mezinárodní vězeňské skupiny nás informoval, že ve spolupráci s jugoslávskou a řeckou vězeňskou komisí bude zrealizována pravoslavná bohoslužba ke dni svaté Paschy, konkrétně 6. května 1945.

Mezi vězni byli také pravoslavní kněží, diákoni a skupina mnichů ze Svaté Hory Athos. Scházely však jakékoli liturgické nádoby a roucha, nebyly knihy, žádné ikony, ani svíčky. Nebyly k dispozici prosfory ani víno. Veškeré snahy získat alespoň nějaké základní vybavení z ruského chrámu v Mnichově vyšly naprázdno, neboť Američané prostě nemohli najít nikoho z této farnosti v naprosto zdevastovaném městě. Některé překážky se však přece jen podařilo vyřešit. Přibližně čtyři sta katolických kněží držených v Dachau mohlo zůstat společně v jednom baráku a každý den ráno před zahájením práce sloužit mše. Ti nabídli pravoslavným duchovním svoji modlitební místnost k dispozici.

Jednalo se o „blok 26“.

Kaple byla holá a prázdná, s výjimkou dřevěného stolu a ikony Čenstochovské Matky Boží, která visela na zdi nad stolem; jednalo se o ikonu, jejíž originál a předloha pocházela z Konstantinopole, a teprve později byla převezena do města Belzi v Galicii, kde ji nakonec pravoslavným odňal polský král. Když ruská armáda hnala Napoleonova vojska z Čenstochové, místní opat Čenstochovského kláštera daroval kopii této ikony caru Alexandrovi I., který ji umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde byla uctívána až do obsazení moci bolševiky.

Kromě jiného bylo nalezeno také důmyslné řešení problému s absencí liturgických rouch. Bylo použito nové ložní prádlo z nemocnice bývalých stráží SS. Pomocí sešití dvou ručníků byly vytvořeny dva epitrachily a rovněž orár. Červené kříže, původně určené k nošení zdravotnickým personálem stráží SS, byly přišity na liturgická roucha sešitá z ručníků.

Na Velikonoční neděli 6. května (23. dubna podle juliánského církevního kalendáře), která tehdy připadla na Den svatého velkomučedníka Jiřího, se Srbové, Řekové a Rusové shromáždili v kasárnách katolických kněží. Přestože Rusové tvořili téměř 40 procent vězňů v Dachau, jen menšímu počtu z nich se nakonec podařilo zúčastnit této bohoslužby. V té době totiž dorazily do Dachau sovětské jednotky známé pod označením „Smerš“[1], které měly za cíl oddělit sovětské občany od ostatních a připravit je na následnou repatriaci.Continue reading →

Svatý, který položil život za svobodu a svůj národ v den svaté Paschy roku 1821

Osobnost řeckého národního mučedníka a ekumenického patriarchy a etnarchy Řehoře V.

(1745 – 1821)

Dne 10. dubna roku 1821, v den svátku svaté Paschy, svatý mučedník a etnarcha Řehoř V. vydechl naposledy, když ho nechal sultán usmrtit oběšením…

Světským jménem Georgios Angelopoulos se narodil v roce 1745 ve městě Dimitsana v Arkádii v rodině chudých a prostých rodičů Joannise a Assiminy. Naučil se psát a číst a získal základní vzdělání v místě svého narození a poté studoval dva roky v Athénách u kazatele Konstantina Voda. V roce 1767 odešel do Smyrny, kde žil jeho strýc Meletios. Zde studoval pět let ve slavné řecké pravoslavné škole s názvem „Ευαγγελική Σχολή“. Vzhledem ke svému sklonu k mnišskému životu odešel do kláštera svatého Dionýsia na ostrovech Strofády, kde se stal mnichem a přijal jméno Řehoř (Gregorios). Později navštěvoval slavnou školu na Patmosu, kde ho vyučovali věhlasní profesoři Daniel Kerameas a Vassilis Koutalinos.

Metropolita Smyrny Prokopios, s ohledem na filozofickou a teologickou erudovanost mladého studenta, rukopoložil (vysvětil) Řehoře na diákona a později i na kněze. Po zvolení vladyky Prokopia na ekumenický trůn byl jeromonach Řehoř vysvěcen 14. října 1785 na biskupa maloasijského města Smyrna. Na své katedře vynikal zápalem pro pastorační a charitativní skutky, které byly současně nelibě přijímány jeho budoucími nepřáteli. Dne 1. května 1797 byl jednomyslně zvolen jako ekumenický patriarcha Konstantinopole, přičemž nahradil na biskupské katedře zesnulého patriarchu Gerasima III. Již za rok byl ale nucen abdikovat kvůli tlaku ze strany osmanských úřadů a současně kvůli nevoli a sporům s některými z dalších biskupů ze svého patriarchátu. Nakonec nalezl útočiště na Svaté Hoře Athos, kde žil jako mnich v ústraní.

Po smrti patriarchy Kallinika V. byl opětovně zvolen na ekumenický trůn. Stalo se tak 24. září 1806, nicméně již 10. července 1808 musel opět odstoupit na nátlak a nařízení vůdce místních janičárů Mustafy Bairaktara, který se vzbouřil i proti sultánovi. Po tomto druhém odstranění z biskupské funkce odešel patriarcha Řehoř opět na Svatou Horu, kde tentokrát strávil celých 10 let. V polovině roku 1818 ho navštívil Joannis Farmakis, přední náčelník povstalců z města Kozáni, aby mu sdělil, že byla založena „Filiki Eteria“ (Φιλική Εταιρεία[1]), jejíž členové připravovali povstání zotročených Řeků proti osmanské nadvládě. Podle Farmakise projevil Řehoř „nadšený entuziasmus ve prospěch tohoto záměru“ a „byl pohnut srdcem“ pro úspěch tohoto cíle a snu řeckého národa. Doporučil však, aby členové této tajné organizace „byli opatrní, aby se nestalo, že místo užitku pro Řecko přinese jejich aktivita nějakou škodu“.Continue reading →

“Šlechetný Josef z dřeva sňav Přečisté Tělo Tvé…”

Když tebe, jenž jsi život všech, mrtvého sňal s kříže Josef Arimatejský, pomazal tě, Kriste, vonnými mastmi a do plátna tě zavinul. Láskou byl pohnut, aby srdcem i ústy zlíbal tvé tělo nepodléhající tlení, pak však ovládnut bázní zvolal s radostí: “Sláva sestoupení tvému s nebes, Lidumile!”

Když ses za všechny do hrobu nového položil, Vykupiteli všech, peklo všemu se vysmívající vidouc tebe, zhrozilo se; veřeje jsi zničil, vrata jsi rozlomil, hroby se otevřely, mrtví vstali; tehdy Adam vděčně se radovav, volal k tobě: “Sláva sestoupení tvému, Lidumile!”

Tebe, Učinitele všech a Boha, když viděla, Kriste, přibitého na kříži ta, jež tě bez účasti muže porodila, zvolala hořce:  “Synu můj, kam mizí krása tvé podoby? Nesnesu hledět na tvé nespravedlivé ukřižování! Pospěš tedy, povstaň z hrobu, abych i já spatřila tvé třetího dne z mrtvých vzkříšení.”

Šlechetný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinul, a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.

U žen myronosic v hrobě stanul anděl volající: Myro je vhodné pro mrtvé, Kristus však ukázal, že smrt a porušení mu nejsou vlastní…

Zdroj:

Velkopáteční jitřní, Triod postní (Download.Pravoslavi.CZ)

Jen nezůstat za dveřmi svatební síně

“Tehdy bude nebeské království podobné deseti pannám, které vzaly své lampy
a vyšly naproti ženichovi.”

(Mat 25, 1-13)

Velký týden nebo jinak Svatý a velký týden či Strastný týden (řecky: Μεγάλη Εβδομάδα, cír. slov. Страстна́я седмица) je období liturgického roku Pravoslavné církve, které začíná Velkým pondělím a končí Bílou sobotou. Představuje věřícím všechny klíčové události naší spásy, které jsou završeny uskutečněním Tajemné (Poslední) večeře, Pánovým utrpením, Jeho smrtí na Golgotě, ale obsahuje rovněž události, které jim předcházely. Celkově lze říci, že hlavní a výrazný je zejména jeho eschatologický rozměr, který poukazuje na věci budoucí, na věčný život.

Velké úterý Strastného týdne je v byzantské tradici od nepaměti spjato s podobenstvím o deseti pannách.

Svatební (či hodovní) síň, kam chtělo vejít deset panen v evangelním podobenství podle svatého Matouše, je podobno záři, v níž „přebývají svatí“. Jak se odvážíme vstoupit do této síně my, nebude-li náš oděv svatební? Ti, jejichž duše nebude oděna do roucha utkaného z ctností, „budou vykázání a vyvrženi od andělů“, jak znějí slova služby Velkého úterý.

Prosme tedy Spasitele Krista, aby naši duši očistil svým božským utrpením, které je nám předkládáno v moudré péči naší svaté Církve prostřednictvím liturgických textů, modliteb, hymnů a jednotlivých bohoslužeb v tomto vskutku Velkém a Strastném týdnu.Continue reading →

Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský

(14. listopadu a 2. neděli Velikého postu)

 

Tropar sv. Řehoři Palamovi (Hlas 8.)

Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli,

okraso mnišstva, teologů obhájce nepřemožitelný,

Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati,

pros neustále za spásu duší našich.

Svatý Řehoř Palama, arcibiskup soluňský, se narodil v roce 1296 v Malé Asii. Během turecké invaze jeho rodina uprchla do Konstantinopole, kde nalezla útočiště na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (1282–1328). Otec svatého Řehoře se stal hlavním hodnostářem císaře Andronika, ale brzy zemřel. Sám císař Andronik přijal na sebe roli vychovatele a patrona ve vzdělání osiřelého mládence Řehoře. Mladý Řehoř, maje sám vynikající studijní schopnosti a výbornou píli, snadno zvládl všechny stupně, které tvořily proces středověkého vysokoškolského vzdělávání. Císař si původně přál, aby se mladý Řehoř věnoval veřejné činnosti, ale Řehoř, sotva dvacetiletý, odešel v roce 1316 (podle jiných zdrojů až v roce 1318) na Svatou Horu Athos, kde jako novic vstoupil do bratrstva monastýru Vatopedi, kde také přijal mnišské postřižení z rukou ctih. Nikodéma Vatopedského (11. května), pod jehož vedením započal intenzivní cestu askeze. O rok později se mu zjevil sv. Jan Teolog a přislíbil mladému mnichovi duchovní ochranu a vedení. Rovněž Řehořova matka spolu se sestrami přijala krátce po odchodu sv. Řehoře na Athos mnišské postřižení. Poté, co ctihodný starec Nikodém zesnul, pokračoval Řehoř po dobu dalších 8 let duchovní zápas pod vedením nového starce Nikefora, po jehož smrti odešel do Lavry sv. Athanásia. Zde vykonával službu v jídelně a stal se rovněž sborovým zpěvákem. Za 3 roky (1321) však Velikou Lavru opustil, neboť zatoužil po ještě vyšších stupních duchovní dokonalosti, a usadil se v jednom malém poustevnickém monastýru. Představený zdejšího monastýru začal mladého Řehoře učit základům duchovní modlitby – umění modlitby mysli, která se postupně vyvíjela a přizpůsobovala předcházejícími generacemi křesťanských mnichů, počínaje od poustevníků 4. století, Evagria Pontského či ctih. Makária Egyptského (19. ledna). Když v 11. stol. dočkaly některé vnější modlitební postupy podrobného osvětlení z pera ctih. Simeona Nového Teologa (12. března), přijali je i athosští mniši a začlenili plně do své modlitební praxe. Odborné provádění této duchovní metody „modlitby mysli“, která vyžaduje samotu a ztišení, bylo nazváno hesychasmem (z řeckého slova ησυχία, viz mlčenlivost), a ti, kteří tuto modlitbu praktikovali: hesychasty.Continue reading →

Jak nás dojali naši arabští přátelé v Pánu při návštěvě farnosti sv. Václava

Basem, Reem a Lara

(zleva doprava): Lara, o. J. ,Reem a Basem

Před několika dny naši farnost zcela neočekávaně navštívili dva přátelé Lary Naber, o jejíž zemi a duchovních pokladech v podobě chrámů a monastýrů v Jordánsku jsme již psali.

Basem a Reem, mladý jordánský manželský pár, zbožní křesťané a ušlechtilí lidé už jen na první letmý pohled, pocházející z Ammánu, hlavního města Jordánska, vyjádřili hlubokou touhu navštívit naši farnost, vidět náš pravoslavný chrám a především přijmout požehnání od našeho duchovního pastýře, otce Jozefa.

To vše při jejich krátké návštěvě České republiky.

Do Brna se nakonec dostali podle svých slov zcela “Božím řízením”.

Continue reading →

Velký zázrak svatého Basila Velikého v Nikáji

Otevření dveří chrámu na přímluvy a znamení kříže sv. Basila

Když v Konstantinopoli vládl císař Valens (v letech 364–378), přišli k němu ariánští biskupové a kněží z Nikáje (též Nicaea či Nikaia) a domáhali se, aby jim předal metropolitní chrám, aby v něm mohli sloužit, a naopak aby císař vyhnal dosud zde působícího pravoslavného archijereje. Valens, jelikož s nimi sdílel jejich věroučný blud (tj. ariánskou herezi, která zpochybňovala Kristovo božství a Jeho jednobytnost s Bohem-Otcem), jim vyhověl. Poslal své vojáky do Nikáje, vyhnal arcibiskupa pravoslavných křesťanů a ustanovil právo k užívání chrámu právě Ariánům.Continue reading →

Poučení svatého otce Basila Velikého o Bohu a naší ctižádosti

Skutečně velkým pozorovatelem je pouze Bůh

Skutečně velkým Pozorovatelem je pouze Bůh.

A proto k Němu nasměruj veškerou svou ctižádost…

Jeho mzdou je totiž zářivá odměna.

Nebo jsi získal nějaké důstojné postavení a lidé za tebou chodí a tleskají ti?

Ty buď však roven s těmi, kterým velíš, neboť, jak říká Nový zákon, „nevládněte nad lidmi tak, jak to činí vládci tohoto světa“…

Neboť, kdo z vás chce být první, ať se stane služebníkem všech, jak to ustanovil Pán. A nechť s ušlechtilostí následuje pokoru, jako by byl do ní zamilován.

„Zamiluj si jí a ona tě oslaví.“

A tímto způsobem nalezneš cestu ke skutečné slávě, kterou dává jedině Bůh.

A také Kristus tě svým andělům představí jako svého učedníka a dá ti svou slávu, pokud Jej budeš napodobovat v Jeho pokoře, jak sám Pán praví:

„Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem vašim. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Mt 11,29)

Sv. Basil Veliký

(Archiv otce jerom. Daniela z Kefalonie)

Božské Přijímání je totiž naší nebeskou a duchovní manou…

Zamyšlení
na duchovní témata se ctihodným
a v Bohu zesnulým starcem
Georgiem Grigoriatským
(† 2014)

„O Božské Eucharistii“

Starec začal svou homilii těmito slovy:

„Je velmi smutné, že kvůli nějaké naší touze ztrácíme Boží blahodať a nežijeme tak, jak si náš Pán přeje, abychom žili. Domnívám se, že nám všem se něco takového často stává. Někdy nás z cesty svede nějaké pokušení a my ztrácíme schopnost žít v souladu s požehnáním našeho Pána.“

Starec Georgios vybízí věřící, aby dobře a důkladně prověřili své svědomí a ptali se: Co je vlastně tím, co se během dne klade jako nějaká překážka před každým z nás a nedovoluje nám, „abychom se vždy účastnili jako spolustolovníci při Tajemné večeři“?[1]

Přirozeně, že ti z našich bratří, kteří získali náležitý duchovní stav a vedli zápas a očistili se od vášní, ti se neustále nacházejí v obecenství s Bohem a neustále prodlévají na „Večeři Páně“. Také proto z lidského pohledu nikdy nezakoušejí žádný zármutek, „neboť jejich mysl neustále přebývá v Bohu“.Continue reading →