Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský

(14. listopadu a 2. neděli Velikého postu)

 

Tropar sv. Řehoři Palamovi (Hlas 8.)

Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli,

okraso mnišstva, teologů obhájce nepřemožitelný,

Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati,

pros neustále za spásu duší našich.

Svatý Řehoř Palama, arcibiskup soluňský, se narodil v roce 1296 v Malé Asii. Během turecké invaze jeho rodina uprchla do Konstantinopole, kde nalezla útočiště na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (1282–1328). Otec svatého Řehoře se stal hlavním hodnostářem císaře Andronika, ale brzy zemřel. Sám císař Andronik přijal na sebe roli vychovatele a patrona ve vzdělání osiřelého mládence Řehoře. Mladý Řehoř, maje sám vynikající studijní schopnosti a výbornou píli, snadno zvládl všechny stupně, které tvořily proces středověkého vysokoškolského vzdělávání. Císař si původně přál, aby se mladý Řehoř věnoval veřejné činnosti, ale Řehoř, sotva dvacetiletý, odešel v roce 1316 (podle jiných zdrojů až v roce 1318) na Svatou Horu Athos, kde jako novic vstoupil do bratrstva monastýru Vatopedi, kde také přijal mnišské postřižení z rukou ctih. Nikodéma Vatopedského (11. května), pod jehož vedením započal intenzivní cestu askeze. O rok později se mu zjevil sv. Jan Teolog a přislíbil mladému mnichovi duchovní ochranu a vedení. Rovněž Řehořova matka spolu se sestrami přijala krátce po odchodu sv. Řehoře na Athos mnišské postřižení. Poté, co ctihodný starec Nikodém zesnul, pokračoval Řehoř po dobu dalších 8 let duchovní zápas pod vedením nového starce Nikefora, po jehož smrti odešel do Lavry sv. Athanásia. Zde vykonával službu v jídelně a stal se rovněž sborovým zpěvákem. Za 3 roky (1321) však Velikou Lavru opustil, neboť zatoužil po ještě vyšších stupních duchovní dokonalosti, a usadil se v jednom malém poustevnickém monastýru. Představený zdejšího monastýru začal mladého Řehoře učit základům duchovní modlitby – umění modlitby mysli, která se postupně vyvíjela a přizpůsobovala předcházejícími generacemi křesťanských mnichů, počínaje od poustevníků 4. století, Evagria Pontského či ctih. Makária Egyptského (19. ledna). Když v 11. stol. dočkaly některé vnější modlitební postupy podrobného osvětlení z pera ctih. Simeona Nového Teologa (12. března), přijali je i athosští mniši a začlenili plně do své modlitební praxe. Odborné provádění této duchovní metody „modlitby mysli“, která vyžaduje samotu a ztišení, bylo nazváno hesychasmem (z řeckého slova ησυχία, viz mlčenlivost), a ti, kteří tuto modlitbu praktikovali: hesychasty.Continue reading →

Jak nás dojali naši arabští přátelé v Pánu při návštěvě farnosti sv. Václava

Basem, Reem a Lara

(zleva doprava): Lara, o. J. ,Reem a Basem

Před několika dny naši farnost zcela neočekávaně navštívili dva přátelé Lary Naber, o jejíž zemi a duchovních pokladech v podobě chrámů a monastýrů v Jordánsku jsme již psali.

Basem a Reem, mladý jordánský manželský pár, zbožní křesťané a ušlechtilí lidé už jen na první letmý pohled, pocházející z Ammánu, hlavního města Jordánska, vyjádřili hlubokou touhu navštívit naši farnost, vidět náš pravoslavný chrám a především přijmout požehnání od našeho duchovního pastýře, otce Jozefa.

To vše při jejich krátké návštěvě České republiky.

Do Brna se nakonec dostali podle svých slov zcela “Božím řízením”.

Continue reading →

Velký zázrak svatého Basila Velikého v Nikáji

Otevření dveří chrámu na přímluvy a znamení kříže sv. Basila

Když v Konstantinopoli vládl císař Valens (v letech 364–378), přišli k němu ariánští biskupové a kněží z Nikáje (též Nicaea či Nikaia) a domáhali se, aby jim předal metropolitní chrám, aby v něm mohli sloužit, a naopak aby císař vyhnal dosud zde působícího pravoslavného archijereje. Valens, jelikož s nimi sdílel jejich věroučný blud (tj. ariánskou herezi, která zpochybňovala Kristovo božství a Jeho jednobytnost s Bohem-Otcem), jim vyhověl. Poslal své vojáky do Nikáje, vyhnal arcibiskupa pravoslavných křesťanů a ustanovil právo k užívání chrámu právě Ariánům.Continue reading →

Poučení svatého otce Basila Velikého o Bohu a naší ctižádosti

Skutečně velkým pozorovatelem je pouze Bůh

Skutečně velkým Pozorovatelem je pouze Bůh.

A proto k Němu nasměruj veškerou svou ctižádost…

Jeho mzdou je totiž zářivá odměna.

Nebo jsi získal nějaké důstojné postavení a lidé za tebou chodí a tleskají ti?

Ty buď však roven s těmi, kterým velíš, neboť, jak říká Nový zákon, „nevládněte nad lidmi tak, jak to činí vládci tohoto světa“…

Neboť, kdo z vás chce být první, ať se stane služebníkem všech, jak to ustanovil Pán. A nechť s ušlechtilostí následuje pokoru, jako by byl do ní zamilován.

„Zamiluj si jí a ona tě oslaví.“

A tímto způsobem nalezneš cestu ke skutečné slávě, kterou dává jedině Bůh.

A také Kristus tě svým andělům představí jako svého učedníka a dá ti svou slávu, pokud Jej budeš napodobovat v Jeho pokoře, jak sám Pán praví:

„Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem vašim. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Mt 11,29)

Sv. Basil Veliký

(Archiv otce jerom. Daniela z Kefalonie)

Božské Přijímání je totiž naší nebeskou a duchovní manou…

Zamyšlení
na duchovní témata se ctihodným
a v Bohu zesnulým starcem
Georgiem Grigoriatským
(† 2014)

„O Božské Eucharistii“

Starec začal svou homilii těmito slovy:

„Je velmi smutné, že kvůli nějaké naší touze ztrácíme Boží blahodať a nežijeme tak, jak si náš Pán přeje, abychom žili. Domnívám se, že nám všem se něco takového často stává. Někdy nás z cesty svede nějaké pokušení a my ztrácíme schopnost žít v souladu s požehnáním našeho Pána.“

Starec Georgios vybízí věřící, aby dobře a důkladně prověřili své svědomí a ptali se: Co je vlastně tím, co se během dne klade jako nějaká překážka před každým z nás a nedovoluje nám, „abychom se vždy účastnili jako spolustolovníci při Tajemné večeři“?[1]

Přirozeně, že ti z našich bratří, kteří získali náležitý duchovní stav a vedli zápas a očistili se od vášní, ti se neustále nacházejí v obecenství s Bohem a neustále prodlévají na „Večeři Páně“. Také proto z lidského pohledu nikdy nezakoušejí žádný zármutek, „neboť jejich mysl neustále přebývá v Bohu“.Continue reading →

Byla plná laskavosti, takže dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat!

Svatá Sofie z Klisuri

Novodobá velká asketka
a žena Myronosice
(1883 – 1974)

Svatá gerontisa (starice[1]) Sofie žila v Monastýru Panagie Klisurské[2] v Západní Makedonii v Řecku, na tomto spořádánem a čestném místě Ducha Svatého, kde přebývala v hluboké a nedílné jednotě s Pánem.

Světským jménem Sofia Chotokuridu[3], nová asketka z Klisuri, pocházející z Pontu, byla ženou, která se z lásky ke Kristu a ve snaze překonat hřích a hříšné vášně stala novou jurodivou naší doby, tzv. „bláznem pro Krista“.

Tato významná postava duchovní dokonalosti a svatosti, asketka z Klisury, se před námi zjevila, aby nám odhalila polární hvězdu spásy skrze svůj neporušený a Bohu podobný život, v němž se odrážela dvojí láska, jak k Bohu, tak i ke každému bližnímu.

Starice Sofie pokořila své vlastní já svou vytrvalou a neustálou askezí a tvrdým způsobem života, aby povstala v očích svého nebeského Ženicha, a od Něho tak získala „odplatu svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3,14). Svým svatým způsobem života nejprve oslavila Boha, aby byla vzápětí od Boha oslavena skrze Jeho milost, kterou přijala, aby se přimlouvala za všechny současné v tomto světě zápasící křesťany, bojovníky pravé zbožnosti a svatootecké tradice.Continue reading →

“K tomuto kroku jsem se rozhodla pouze z hluboké víry…” (Sv. Jelizaveta)

Svatá myronosice 20. století

Velkokněžnu Jelizavetu Fjodorovnu můžeme právem nazvat svatou myronosicí
20. století. Neboť podobně jako novozákonní ženy myronosice přišly s vonnými mastmi pomazat tělo Pána Ježíše Krista a byly mezi prvními, jež hlásaly jeho Vzkříšení, stejně tak i svatá Jelizaveta po celý svůj život ošetřovala nemocné, starala se o sirotky a rozdávala almužnu chudým. Svým životem a láskyplnými skutky neustále šířila Kristovo učení. „Odpouštěj svým nepřátelům a buď všem sluhou,“ bylo její životní zásadou, jíž se plně oddala a jíž se po celý život řídila.

Úryvek níže uvedeného článku, jehož autorkou je Mgr. Taťána Fejsaková, byl zveřejněn před lety a napsán pro tehdy vycházející Brněnský pravoslavný věstník „Dobrý pastýř“ (č. 14, roč. 2006).Continue reading →

“K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku.” (Winston Churchill)

Svatí carští strastotěrpci a mučedníci:
car Mikuláš II., carevna Alexandra,
carevič Alexej, velkokněžny Olga, Taťána, Marie a Anastázie

(památka 4. / 17. července)

 Každý vladař může vládnout,
ale jen císař může zemřít za svůj národ.
(Svt. Basil Veliký)

 

Svatý car a strastotěrpec¹ Mikuláš (Nikolaj) II. se narodil 6. / 19. května roku 1868 v Carském Selu, v blízkosti Petrohradu. Poslední ruský car z rodu Romanovců byl nejstarším synem cara Alexandra III. a jeho manželky carevny Marie Fjodorovny. Mikuláš se už od dětství vyznačoval silnou zbožností a staral se o to, aby se v ctnostech podobal jak spravedlivému Jobu Mnohostrádajícímu, v den jehož svátku se narodil, tak i svatému Mikuláši Divotvorci, jehož jméno přijal ve svaté tajině křtu. Následník trůnu vyrostl v milosrdného a skromného člověka. Vzdělání syna se podle přání otce Alexandra III. vedlo přísně v ruském pravoslavném duchu. Učili jej, aby byl ušlechtilý, velkorysý, svědomitý, aby si pečlivě plnil své povinnosti a nedovoloval si stavět své zájmy nad zájmy ostatních lidí. Carevič Mikuláš věnoval mnoho času knihám, měl dobrou paměť a byl nadaným žákem; kromě ruského jazyka ovládal ještě čtyři další: anglický, francouzský, německý a dánský.Continue reading →