Po stopách našich pravoslavných svatých na Balkáně

Bitola čili Monastýri, starobylé město v Severní Makedonii, jež nás spojuje s Byzancí
a
s vírou našich Otců…

Když jsme nedávno po mnoha set kilometrové cestě po dálnici dorazili do města Bitola v Severní Makedonii, vzpomněl jsem si na vyprávění některých mých přátel o bohosloveckých počátcích našich krajanů a navíc pravoslavných bratří, kteří zde kdysi dávno studovali základy svatého pravoslaví.

Mám na mysli mnohé Čechy a další Slovany, kteří na Bitolském teologickém semináři absolvovali základy pravoslavné ortodoxie a ortopraxie z úst věhlasných biskupů a mnichů – místních učitelů, kteří zde působili. Jednalo se sice o poměrně krátkou, byť plodnou éru, která započala v roce 1921 a trvala až do roku 1941, tedy do nástupu pronásledování a válečných pohrom.

Jednou z těchto našich dodnes nepříliš známých osobností je nedávno kanonizovaný svatý – novomučedník Stanislav (Nasadil).

Více o něm se lze dočíst v nedávno publikovaném článku zde:

Stal ses svědkem Kristovým a zazářils v době nedávné, nevinně jsi strádal, abys vyznal pravoslavnou víru

Při myšlence na něj a v kontextu dějinných událostí z prvních desetiletí 20. století, kdy se obnovovala myšlenka na návrat Čechů, Slovanů a Moravanů k národní církvi v duchu pravoslavné věrouky a národních tradic, vzpomněl jsem si také bezděky na svatého vladyku Gorazda II.

Svatý novomučedník Stanislav, dávný student Bitolského semináře

Díky přátelství svatého mučedníka Gorazda se srbskými biskupy, především s Dositejem Záhřebským (Vasićem), a vladykově iniciativě a podpoře mohli do Srbska, nejprve do Sremských Karlovic, ale rovněž do Bitoly, odjet naši bohoslovci, aby získali tolik nezbytný základ dogmatický, patristický a eklesiologický z úst těch, kteří svaté pravoslaví nosili ve svých srdcích a kteří ho učili proto, že ho před tím sami dobře a dokonale poznali.

Je třeba nejprve sebe očistit, a teprve poté druhé očišťovat. Je třeba nejprve sebe proměnit velemoudrostí, a až poté druhé učit moudrosti. Je třeba nejprve, aby ses sám stal světlem, a až potom abys druhé osvěcoval. Je třeba nejprve se sám přiblížit k Bohu, a až potom k Bohu přibližovat kohokoli druhého. Je třeba nejprve sama sebe vyučit ve svatosti, a teprve až potom svatosti učit druhé. (Svatý Řehoře Theolog)

Podobný osud potkal také svatého novomučedníka – otce (jereje) Stanislava, který na rozdíl od dalších svých přátel a kolegů, zůstal v Srbsku ve 20. letech minulého století natrvalo, stal se knězem a sloužil zde pro blaho svaté Církve a ku prospěchu a užitku jejích věřících.

Nebyl to však pouze svatý Stanislav, jehož kroky jsme stopovali při procházkách po Bitole a při návštěvě místních pravoslavných chrámů, které musel, jistojistě, navštívit kdysi také on, než jej stihl tragický a vpravdě vyznavačský osud mučedníka kněze, když hrdinně odmítl opustit své věrné a zůstal ve své farnosti v Lička Jesenici (tj. v dnešním Chorvatsku) navzdory rozmáhajícímu se teroru Ustašovců.

Svatý srbský „Zlatoústý“

Dalším pravoslavným velikánem ducha je svatý Nikolaj Žičský (Velimirović), který byl v letech v 1920–1934 biskupem ochridským a bitolským.

Vzpomeňme na jeho slavná poučení, která jsou dodnes citována všemi, kteří se zabývají ryze pravoslavnou teologií a duchem pravoslaví. Tato slova jsou odleskem nebeské duchovnosti, v nichž je nám předávána moudrost svatých Otců, k nimž svatý Nikolaj právem patřil:

„Palác Heroda leží v ruinách, avšak jeskyně betlémského mládence zůstala stát dodnes. Koruny císařů byly ztraceny, avšak kosti mučedníků se zachovaly. Zlaté modly se rozpadly v nicotu, ale okovy sv. Petra se schraňují jako svatyně. Z velkolepých sídel pohanských králů se staly hromady kamenů a prachu, jeskyně postníků se však rozrostly ve velkolepé chrámy. Jak silná, mocná a pevná je pravda Boží, jak halasná a pomíjející je naopak nepravda a lež.“

Svatý „Jovan“ (Šanghajský a San Franciský)

Jak mi potvrdil otec Marek M., tak právě sv. Nikolaj zde, na Bitolském teologickém semináři, dále spolupracoval např. se svatým Justýnem Popovićem či svatým Janem Šanghajským (Maximovičem) — čili svatým „Jovanem“, jak ho v Bitole místní Makedonci dodnes nazývají.

https://sr.m.wikipedia.org/wiki/Николај_Велимировић

Byl to právě svatý Nikolaj „Bitolský“, tento věhlasný a nepřekonatelný srbský „Zlatoústý“, který, sám jsa svatým, rozpoznal svatost dalších svých blízkých spolupracovníků, k nimž v Bitole patřil především sv. „Jovan“ Šanghajský.

Vždy, když se ho lidé ptali na svatost v tomto současném životě, svatý Nikolaj jim pravil: „Chcete-li spatřit živého světce, běžte do Bitoly, za otcem Janem.“

Svatý Jan Šanghajský v Bitole přednášel od roku 1927 pastýřské bohosloví a církevní historii.

A zde se letmou zkratkou vracíme zpět k osobnosti našeho nově kanonizovaného světce, novomučedníka – jereje Stanislava (Nasadila), který na Semináři v Bitole v roce 1928 zakončil své studium bohosloví. Je tedy nasnadě se domýšlet a usuzovat, že právě svatý Jan Šanghajský byl jedním z jeho profesorů.

A jak na svatého Jana Šanghajského, který byl postřižen na mnicha v Miljkovském monastýru v Srbsku, vzpomínali jeho současníci z Bitoly?

Prvé roky svého mnišského života zasvětil jeromonach Jan Šanghajský zejména mládeži. V Bitole vyučoval některé předměty a byl vychovatelem v místním Semináři, která spadala pod správu Ochridské eparchie.

„Jeho život byl vskutku podivuhodný, kromě výše zmíněného asketického života se nikdy nehněval a se zvláštní otcovskou láskou inspiroval studenty k vysokým křesťanským ideálům. Studenti jako první odhalili jeho podivuhodnou askezi, zpozorovali, že nikdy nechodí spát, a že když všichni usnuli, on obcházel ubytovny a přežehnával spící studenty znamením kříže; jednomu při tom upravil peřinu, jiného tepleji přikryl. Byl při tom pohroužen v Ježíšovu modlitbu. Usínal jen při vyčerpání během zemních poklon pod ikonami. Čtveráci dokonce dávali napínáčky pod jeho prostěradlo, aby prověřili, zda uléhá do postele, či nikoliv.“

https://www.orthodoxia.cz/svati/joann.htm

Při našem zastavení v Bitole jsme kráčeli nikoli ve šlépějích a po stopách svatého otce Stanislavova, nýbrž jsme rovněž pátrali po tom, co hmatatelného zůstalo po působení svatého Jana Šanghajského a místní ruské emigrační vlny před tím, než se přesunula do západní Evropy a pak dále do USA.

K našemu štěstí a radosti jsme díky rozhovorům s místními věřícími nalezli „Starou ruskou církev“, jak jí místní říkají. Jak vypovídají samy fotografie, jde o maličký chrám, který byl postaven spíše jako provizorní útočiště místní ruské komunity a v němž sloužil svatý Jan spolu s dalšími duchovními. Dodnes se tento chrám používá a každou sobotu se v něm koná svatá liturgie…

Svatý Kliment Ochridský a další svatí pětipočetníci

Nemáme-li opomenout další drahokam, který dodnes osvěcuje Ochrid a veškeré jeho blízké či vzdálené okolí, pak musíme zmínit také osobnost svatého Klimenta Ochridského, jednoho z hlavních učedníků a pokračovatelů velkomoravských misionářů Cyrila a Metoděje.

Když jsme se zcela mimoděk ocitli v bitolském pravoslavném chrámu zasvěceném sv. Dimitriovi, mohli jsme se kromě jiného poklonit ostatkům sv. Klimenta Ochridského, jejichž hlavní část spočívá právě na Ochridu, snad právě ve věhlasném Monastýru Přesvaté Bohorodice, později zasvěceném tomuto světci.

„O světiteli Klimentovi víme, že se narodil někde v Makedonii, asi okolo roku 840. Protože znal dobře řecký a slovanský jazyk, podílel se na překladech duchovních knih ještě u nás, na Velké Moravě. Také on byl v Římě, stejně jako sv. Gorazd První, rukopoložen na presbytera. Poté, co svatí Kliment, Naum a Angelár stanuli před bulharským carem Borisem-Michalem, byli vysláni podle Božího vnuknutí do Kutmičevice (v jihozápadní Makedonii) jako učitelé a prosvětitelé křesťanské víry. Zbožný car jim jako dar věnoval k užívání část země na Ochridu. Spolu se sv. Naumem a sv. Angelárem založili zbylí pětipočetníci Skriptorium, kde mnozí z jejich učedníků pokračovali v překladatelské činnosti a přepisovali bohoslužebné knihy pro ostatní slovanské národy. Je známo, že sv. Kliment kolem sebe shromáždil více než 3 500 žáků, to jest duchovních…“

Tolik hagiografické vyprávění, z nějž jsme citovali alespoň to nejdůležitější. Více se lze o tomto a dalších světcích z dávné velkomoravské mise dočíst v článku o. Marka Malíka:

Slovo závěrem:

Je pravdou, že jsme v Bitole strávili jen jeden den, tedy část dne a noc, a měli jsme jen omezenou možnost poznat jak město samotné, v němž žije přes 90 tis. obyvatel, které je nazývané „městem ambasád“ a kde působí univerzita a mnoho středních škol…

A už vůbec nebylo v našich silách vydat se tentokrát pátrat do okolí, neboť to je známo svou krásnou přírodou a mnoha církevními památkami.

Uvádím tuto poznámku úmyslně, neboť dalším, dnes již méně známým názvem pro Bitolu, je „Monastýri“ (čili Monastýr).

Právě v okolí Bitoly se totiž nacházejí mnohé chrámy a monastýry, které snoubí byzantskou duchovnost se slovanskými tradicemi a melodiemi.

Nuže, vzhůru k dalším cestám a k dalšímu poznání!

připravil Michal D.

Užitečné odkazy:

Odkaz Monastýr Miljkovo:

http://www.miljkov-manastir.info/

Odkaz Monastýr Miljkovo z Wikipedie:

https://sr.wikipedia.org/wiki/%D0%9C%D0%B0%D0%BD%D0%B0%D1%81%D1%82%D0%B8%D1%80_%D0%9C%D0%B8%D1%99%D0%BA%D0%BE%D0%B2%D0%BEhttp://www.miljkov-manastir.info/jezici/grcki/greece.htm

Ochrid

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ochrid

Bitola

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitola

Bitola (makedonsky Битола, bulharsky Битоля, řecky Μοναστήρι, arumunsky Bitule/Bituli) je město v jihozápadní části Severní Makedonie, 14 km na sever od hranic s Řeckem. Podle údajů z roku 2002 má 95 385 obyvatel, což z ní činí druhé nejlidnatější město v Severní Makedonii (podle rozlohy je ale až třetí).

Bitola leží pod pohořím Baba-planina na břehu řeky Dragor v nadmořské výšce od 576 m.

I s okolím má Bitola asi 120 000 obyvatel, převážně Makedonců, ale i Srbů, Řeků a Albánců.

Město je hlavním ekonomickým a průmyslovým centrem Pelagonského regionu. Je sídlem univerzity založené v roce 1979. Její založení bylo vyústěním snahy o výchovu špičkově vzdělaných odborníků i mimo hlavní město Skopje. V Bitole je dále 7 středních škol a mnoho škol základních. Dříve zde byla i Vojenská akademie, na které studoval Mustafa Kemal Atatürk, otec moderního tureckého státu. Mezi zajímavosti patří hlavní třída Širok Sokak, kde se setkávají a baví obyvatelé města nebo zoologická zahrada, kromě Skopje jediná v Severní Makedonii. Možná i proto je považována za jedno z nejlepších a nehezčích měst na Balkáně. Bitola je i základním bodem pro výpravy na Baba-planinu.

Fotografie a obrázky:

 

Оставить комментарий

Ваш e-mail не будет опубликован. Обязательные поля помечены *

Этот сайт использует Akismet для борьбы со спамом. Узнайте как обрабатываются ваши данные комментариев.