Božské Přijímání je totiž naší nebeskou a duchovní manou…

Zamyšlení
na duchovní témata se ctihodným
a v Bohu zesnulým starcem
Georgiem Grigoriatským
(† 2014)

„O Božské Eucharistii“

Starec začal svou homilii těmito slovy:

„Je velmi smutné, že kvůli nějaké naší touze ztrácíme Boží blahodať a nežijeme tak, jak si náš Pán přeje, abychom žili. Domnívám se, že nám všem se něco takového často stává. Někdy nás z cesty svede nějaké pokušení a my ztrácíme schopnost žít v souladu s požehnáním našeho Pána.“

Starec Georgios vybízí věřící, aby dobře a důkladně prověřili své svědomí a ptali se: Co je vlastně tím, co se během dne klade jako nějaká překážka před každým z nás a nedovoluje nám, „abychom se vždy účastnili jako spolustolovníci při Tajemné večeři“?[1]

Přirozeně, že ti z našich bratří, kteří získali náležitý duchovní stav a vedli zápas a očistili se od vášní, ti se neustále nacházejí v obecenství s Bohem a neustále prodlévají na „Večeři Páně“. Také proto z lidského pohledu nikdy nezakoušejí žádný zármutek, „neboť jejich mysl neustále přebývá v Bohu“.

„Kéž by také nám Bůh daroval takovou blahodať,“ říká starec Georgios, který po vzoru všech Svatohorců dobře ví, jak velká milost a naplnění pro duši člověka je být v jednotě a v obecenství s Bohem.

Následně však dodává, že něco takového není možné dosáhnout „ze dne na den“. A skutečně. K tomu, abychom získali Boží blahodať, je třeba „velkého zápasu, pokory a mnoho modlitby“.

„Kéž by nás Pán učinil hodnými a důstojnými, kéž je to také Jeho svatá vůle, abychom již v tomto současném životě zachovávali neustálou účast na Večeři Pánovy blahodati, abychom se neustále těšili z Jeho přesvaté Osoby.“

Nicméně, abychom se z této blahodati mohli těšit a získat Pánovo požehnání, k tomu je nezbytná naše účast na „Večeři Božské Eucharistie“, neboť tato Večeře člověka naplňuje radostí a blahodatí, takže celý jeho život se stává „účastí“ na „Večeři Boží blahodati“. O významu svaté Eucharistie nás poučují mnozí ctihodní Otcové.

Jeden z těchto ctihodných a zbožných otců byl také Agapios Landos. Jde o jednoho svatého a zbožného mnicha původem z Kréty, který vedl svůj asketický zápas v Malé svaté Anně na Svaté Hoře Athos v době turecké nadvlády.

Právě tento mnich napsal na téma svatého Přijímání a svaté Eucharistie mnohé své spisy. Jedním z jeho děl byla rovněž kniha s názvem „Spása hříšných“[2].

Otec Agapios napsal také další knihy a díla, z nichž jmenujme např. „Kyriakodromion“ či „Theotokarion“, přičemž právě „Kyriakodromion“[3] je i navzdory jazyku tehdejší doby podle starce Georgia snad vůbec tím nejlepším, co bylo na toto téma a v tomto literárním a církevním žánru kdy napsáno.

Také tento autor ve svých spisech a zamyšleních doporučuje časté přijímání věřících a jejich účast na svaté Eucharistii.

Starec Georgios Grigoriatský k tomuto tématu dále dodává:

„Vězme tedy, že pravou tradicí Svaté Hory není přijímání (svatých Darů) ani každých dvacet dní ani přijímání každou sobotu, nikoli. Tradice Svaté Hory svědčí o častém božském Přijímání, jak mimo jiné vyplývá také z děl otce Agapia z Malé svaté Anny. A co dále vyplývá z této posvátné tradice? Slouží-li se někdy božská Liturgie, ale my se neúčastníme svatého Přijímání, tak v souladu s touto tradicí nejsme duchovně úspěšní, pokud nám v tom ovšem nebrání nějaký vážný důvod. To je velmi vážné téma. Nechť si to uvědomí ti, kteří nás (Svatohorce) odsuzují a považují nás za jakési „modernisty“. Vždyť pravá Tradice Svaté Hory Athos je časté svaté Přijímání. Je tedy něčím charakteristickým to, co říká Agapios Landos z Malé svaté Anny, který svědčí o své době, kdy panovalo silné hnutí za jen občasné (řídké) přijímání svaté Eucharistie. Také sv. Nikodém Svatohorec či Neofytos Kavsokalyvitský, kteří byli obránci častého svatého Přijímání, byli považováni za jakési modernisty.“

Starec Georgios po prostudování děl Agapia Landose konstatuje, že také on potvrzuje pravost a důvěryhodnost této tradice častého svatého Přijímání, která se zdá být tou nejstarší tradicí Svaté Hory Athos, a nikoli nějaký modernismem či novotářstvím. Vždyť otec Agapios psal o této praktice v roce 1660 a s jeho díly a stanoviskem souhlasil právě i svatý Nikodém Svatohorec, který žil jen o něco později než otec Agapios.

„Děkujme tedy Bohu, neboť nám nadále dává své požehnání účastnit se v Jeho svaté Církvi Jeho „Večeře“. Na světě totiž neexistuje většího požehnání, než je svatá Eucharistie.“

Někteří otcové nicméně namítají a ptají se: „Jsme však důstojní účastnit se božského Přijímání tak často?“

Starec Georgios cituje svatého Mikuláše Kabasilu a dodává, že nikoli, nejsme důstojní, avšak právě svatý Mikuláš Kabasila praví: „Svatého Přijímání se účastníme ze tří důvodů, vždy podle stavu, v jakém se každý z nás nachází. My, kteří jsme nemocní, se účastníme svatého Přijímání proto, abychom získali zdraví. Ti, kteří se nacházejí v prostředním duchovním stavu, přijímají proto, aby „nabyli zraku“ (uzřeli). A ti, kteří uzřeli a jako zdraví se účastní svatého Přijímání, ti tak činí proto, aby zůstali neustále sjednoceni s Kristem.“[4]

Z toho tedy plyne, že, ať už se nacházíme v danou chvíli v jakémkoli z těchto stavů duchovního zdraví, Božské Přijímání je pro nás pro křesťany nezbytné pro rozvoj našeho duchovního života. K tomu je však nezbytné i požehnání našeho duchovního otce.

Starec Georgios Grigoriatský tedy všem nám doporučuje a vybízí nás, abychom přistupovali ke svatým Tajinám svatého Přijímání co možná nejčastěji.

Je to pro nás velká čest a současně duchovní povinnost.

„Po svatém božském Přijímání uvažujme nad tím, že jsme do úst a do celého našeho bytí přijali Kristovy Tělo a Krev. Také proto musíme zachovat čistotu, pokoru, mírnost a modlitební charakter.“

Starec Georgios uvádí jako odstrašující příklad izraelský národ, který se nacházel po dobu čtyřicet let na poušti. Přesto, že jim Hospodin dával svou manu, tento „chléb z nebe“ (srov. Ex 16), oni byli stále nevděční a dokonce Boha hanobili.

„V našich ústech se však nachází „Nebeská Mana“, sám Kristus. A když je v našich ústech Kristus, když jsou naše ústa i tělo svlažovány Kristovou Krví, jak vysoký by měl potom být i způsob našeho života a jak vysoce duchovním by se měl stát tento náš život!“

Starec Georgios Grigoriatský potvrzuje jednu velkou pravdu a učení naší svaté Církve, když říká:

„Právě toto působí svaté Přijímání. Naše tělesné tělo činí duchovním. Také proto během svaté Liturgie slyšíme slova: „Jenž jsi nás, ponížené a nehodné sluhy své, učinil hodnými, abychom v tuto hodinu stáli před slávou svatého obětního stolu tvého…“ Božské Přijímání je totiž naší Nebeskou a Duchovní manou.“

Starec Georgios plně v souladu s učením svatých Otců potvrzuje, že křesťan, který s touhou po Kristu přijímá svaté Tajiny, se stává nejen podobným Kristu, nýbrž se také celý zduchovňuje působením Ducha Svatého. Také on se stává „duchovním“ a „nebeským“.

Večeřadlo na Siónu, místo první svaté Eucharistie, tzv. Tajemné Večeře[5]

Podle svatootcovského učení totiž platí, že nikoli to, co je v nás tělesné, překonává duchovní Tělo Kristovo, nýbrž a právě „duchovní Tělo Kristovo přemáhá a vítězí nad naším hmotným lidským tělem“. „Analogicky s tím se ani Kristus nestává tělesným, jelikož ho přijímáme my lidé tělesní, nýbrž Kristus duchovní, kterého my tělesní přijímáme, nás proměňuje a činí nás, lidi tělesné, bytostmi duchovními.“[6]

Mějme tedy my všichni svatou Večeři (Eucharistii) ve velké úctě, jak nám ji s velkou láskou a lidumilností náš Pán neustále překládá při každé božské Liturgii.

Večeřadlo na Siónu, místo první svaté Eucharistie, tzv. Tajemné Večeře

A jak starec Georgios dodává na závěr:

„Buďme mu za vše vděční a děkujme Pánu se slzami v očích. Neboť neexistuje většího požehnání. Kéž by nás Pán učinil hodnými do posledního našeho dechu přijímat důstojně svaté Tajiny. Neboť co více a co jiného bychom mohli od našeho Boha žádat? Kéž nás Pán učiní důstojnými, aby se posledním okamžikem našeho života a posledním skutkem v tomto našem životě stala účast na božském Přijímání, abychom zaopatřeni Tělem a Krví našeho Pána odešli do věčného života s nadějí na Vzkříšení a Život věčný.“

připravil a přeložil Michal Dvořáček

Hlavní bibliografický pramen:

(+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Εις την ΙΑ΄ Κυριακήν του Λουκά. Περί Θείας Ευχαριστίας (1987). Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Πεντηκοσταρίου και σε Κυρίακες (των ετών 1981-1991) Δ΄. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2018, s. 256-262. ISBN: 978-960-7553-37-9.

Ke stažení v pdf:

Archim. Georgios Grigoriatský_O Božské Eucharistii (1987)

Poznámky pod čarou:

[1] On pak řekl jemu: Člověk jeden učinil večeři velikou, a pozval mnohých. I poslal služebníka svého v hodinu večeře, aby řekl pozvaným: Pojďte, nebo již připraveno jest všecko.  I počali se všichni spolu vymlouvati. První řekl jemu: Ves jsem koupil, a musím vyjíti a ohledati jí; prosím tebe, vymluv mne.  A druhý řekl: Patero spřežení volů koupil jsem, a jdu, abych jich zkusil; prosím tebe, vymluv mne.  A jiný dí: Ženu jsem pojal, a protož nemohu přijíti.  I navrátiv se služebník, zvěstoval tyto věci pánu svému. Tedy rozhněvav se hospodář, řekl služebníku svému: Vyjdi rychle na rynky a na ulice města, a chudé, i chromé, i kulhavé, a slepé uveď sem.  I řekl služebník: Pane, stalo se, jakož jsi rozkázal, a ještě místo jest.  Tedy řekl pán služebníku: Vyjdi na cesty a mezi ploty, a přinuť vejíti, ať se naplní dům můj.  Nebo pravím vám, že žádný z mužů těch, kteříž pozváni byli, neokusí večeře mé.

[2] „Αμαρτωλών Σωτηρία“. Αγαπίου του Κρητός, Κυριακοδρόμιον, Nakladatelství „Φοίνικος“, Benátky 1852, 11. Neděle svatého Lukáše, str. 218-219.

[3] Křesťanská kniha, která obsahuje výklady pasáží z Evangelia, Skutků apoštolů, jejich Listů a různých projevů, které se čtou v chrámech o různých nedělích roku, odtud název „Kyriakodromion“, tj. složenina slov „neděle“ a „cesta“ (čili Putování po Nedělích v církevním roku).

[4] Viz Άγ. Νικολάου Καβάσιλα, Περί της εν Χριστώ ζωής, Λόγος Δ΄, PG 150 596A, 604AB.

[5] Tzv. „Večeřadlo“ neboli „Horní místnost“ na Siónu v Jeruzalémě, nedaleko Hrobky svatého Krále Davida, kde proběhla první svatá Eucharistie, tzv. „Tajemná večeře Krista s učedníky“.

Srov. Luk 22, 8-22:

I poslal Ježíš Petra a Jana, řka: Jdouce, připravte nám beránka, abychom jedli. A oni řekli mu: Kde chceš, ať připravíme?  On pak řekl k nim: Aj, když vcházeti budete do města, potká vás člověk, džbán vody nesa. Jděte za ním do domu, do kteréhož vejde.  A díte hospodáři toho domu: Vzkazuje tobě Mistr: Kde jest síň, kdežto budu jísti beránka s učedlníky svými?  A on vám ukáže večeřadlo veliké podlážděné. Tam připravte. I odšedše, nalezli, jakž jim pověděl, a připravili beránka.  A když přišel čas večeře, posadil se za stůl, a dvanácte apoštolů s ním.

[6] Viz Άγ. Νικολάου Καβάσιλα, Περί της εν Χριστώ ζωής, Λόγος Δ΄, PG 150 597B.

Оставить комментарий

Ваш e-mail не будет опубликован. Обязательные поля помечены *

Этот сайт использует Akismet для борьбы со спамом. Узнайте как обрабатываются ваши данные комментариев.