Svatý, který položil život za svobodu a svůj národ v den svaté Paschy roku 1821

Osobnost řeckého národního mučedníka a ekumenického patriarchy a etnarchy Řehoře V.

(1745 – 1821)

Dne 10. dubna roku 1821, v den svátku svaté Paschy, svatý mučedník a etnarcha Řehoř V. vydechl naposledy, když ho nechal sultán usmrtit oběšením…

Světským jménem Georgios Angelopoulos se narodil v roce 1745 ve městě Dimitsana v Arkádii v rodině chudých a prostých rodičů Joannise a Assiminy. Naučil se psát a číst a získal základní vzdělání v místě svého narození a poté studoval dva roky v Athénách u kazatele Konstantina Voda. V roce 1767 odešel do Smyrny, kde žil jeho strýc Meletios. Zde studoval pět let ve slavné řecké pravoslavné škole s názvem „Ευαγγελική Σχολή“. Vzhledem ke svému sklonu k mnišskému životu odešel do kláštera svatého Dionýsia na ostrovech Strofády, kde se stal mnichem a přijal jméno Řehoř (Gregorios). Později navštěvoval slavnou školu na Patmosu, kde ho vyučovali věhlasní profesoři Daniel Kerameas a Vassilis Koutalinos.

Metropolita Smyrny Prokopios, s ohledem na filozofickou a teologickou erudovanost mladého studenta, rukopoložil (vysvětil) Řehoře na diákona a později i na kněze. Po zvolení vladyky Prokopia na ekumenický trůn byl jeromonach Řehoř vysvěcen 14. října 1785 na biskupa maloasijského města Smyrna. Na své katedře vynikal zápalem pro pastorační a charitativní skutky, které byly současně nelibě přijímány jeho budoucími nepřáteli. Dne 1. května 1797 byl jednomyslně zvolen jako ekumenický patriarcha Konstantinopole, přičemž nahradil na biskupské katedře zesnulého patriarchu Gerasima III. Již za rok byl ale nucen abdikovat kvůli tlaku ze strany osmanských úřadů a současně kvůli nevoli a sporům s některými z dalších biskupů ze svého patriarchátu. Nakonec nalezl útočiště na Svaté Hoře Athos, kde žil jako mnich v ústraní.

Po smrti patriarchy Kallinika V. byl opětovně zvolen na ekumenický trůn. Stalo se tak 24. září 1806, nicméně již 10. července 1808 musel opět odstoupit na nátlak a nařízení vůdce místních janičárů Mustafy Bairaktara, který se vzbouřil i proti sultánovi. Po tomto druhém odstranění z biskupské funkce odešel patriarcha Řehoř opět na Svatou Horu, kde tentokrát strávil celých 10 let. V polovině roku 1818 ho navštívil Joannis Farmakis, přední náčelník povstalců z města Kozáni, aby mu sdělil, že byla založena „Filiki Eteria“ (Φιλική Εταιρεία[1]), jejíž členové připravovali povstání zotročených Řeků proti osmanské nadvládě. Podle Farmakise projevil Řehoř „nadšený entuziasmus ve prospěch tohoto záměru“ a „byl pohnut srdcem“ pro úspěch tohoto cíle a snu řeckého národa. Doporučil však, aby členové této tajné organizace „byli opatrní, aby se nestalo, že místo užitku pro Řecko přinese jejich aktivita nějakou škodu“.

Trest smrti oběšením patriarchy Řehoře V.

Odmítl však vstoupit do společenství Filiki Eteria, protože jako osoba duchovní nemohl akceptovat a složit přísahu, kterou tato organizace vyžadovala po svých členech. Zpočátku byl spíše opatrný až negativní při zahájení řeckého povstání proti Osmanům (v r. 1821). Když na jednání Posvátného synodu biskupů Ekumenického patriarchátu jeden z přítomných metropolitů, Gregorios Derkonský, vyzval patriarchu, aby spolu s ostatními přišel na Peloponés, aby se stal vůdcem povstání, patriarcha Řehoř V. tehdy odpověděl: „Já, jako vůdce národa (etnarcha), a my společně jako Synod biskupů, musíme položit život za společnou spásu, neboť naše smrt dodá právo křesťanům k obraně jejich národa proti tyranům. Ale jestliže půjdeme, abychom podporovali povstání, pak ospravedlníme sultána, aby se rozhodl vyhladit celý náš národ.“

Řehoř V. se svými spisy a celkovým světonázorem a duchovním přístupem postavil proti osvícenství a francouzské revoluci a konfrontoval tímto svým postojem mnoho intelektuálů své doby, jako např. Adamantia Koraise či anonymního autora díla s názvem „Řecká prefektura“ (Greek Nomarchy). Řehoř pevně věřil, že s ideologickými tradicemi a anti-křesťanským postojem, které bylo vlastní obhájcům francouzské revoluce, byla naopak ohrožena tradice všech v Byzanci žijících Romejů[2]. Naproti tomu hledal takové formy osvícení, které by byly založené na řecké pravoslavné tradici v souladu s díly svatých církevních Otců.

Dne 18. prosince 1818 byl potřetí zvolen na biskupský trůn jako ekumenický patriarcha. Jeho třetí patriarší období bylo spojeno s klíčovými momenty helénismu, a proto se dodnes historici liší ve svém hodnocení některých jeho zásadních rozhodnutí té doby. Svatý Řehoř V. se brzy stal podezřelým pro Vysokou Portu[3], zejména poté, když vypuklo povstání v Moldavsku (23. února 1821). Dne 23. března pod tlakem sultána Mahmúda II. vydal na vůdce řeckého povstání církevní klatbu, aniž by ublížil Alexandrovi Ypsilantisovi, který patriarchovým krokům rozuměl a dobře věděl, že jsou činěny pod výhružkami a tlakem ze strany Vysoké Porty. V dopise Suliotisům tehdy Alexander Ypsilantis napsal: „Patriarcha Vám posílá anathému, avšak pod tlakem Vysoké Porty […]. Vy ji však považujte za neplatnou, protože ta byla vynucena uměle a vydána za pomoci násilí… bez svobodné vůle patriarchy.“ Zdá se však, že jeho činy vyvolaly zmatenost i mezi samotnými povstalci na Peoloponésu. Na příklad Kolokotronis, další velký bojovník za samostatnost Řeků, napsal ve svých pamětech: „ On (patriarcha) učinil to, co mu řekl sultán.“

Situace se pro Řehoře stávala čím dál tím složitější, když se k jeho sluchu donesly první zprávy o vyhlášení povstání na Peloponésu. Osmanské úřady rozhodly o jeho likvidaci s naději, že to bude mít negativní vliv na morálku povstaleckých Řeků, kteří poté zastaví své revoluční nadšení.

A tak dne 10. dubna 1821, v den svátku Paschy, vysoký úředník Vysoké Porty, Satvrákis Aristárchis, navštívil sídlo ekumenického patriarchátu a předal členům Posvátného synodu sultánský firman[4], který před nimi přečetl. Bylo v něm doslova uvedeno, že Řehoř byl zbaven funkce „jako nedůstojný biskup ekumenického trůnu, neboť je vůči Vysoké Portě neloajální, a také proto (ze strany Porty) dále neuznávaný“.

Bezprostředně poté byl Řehoř zatčen a převezen do vězeňské pevnosti Bostantzimpasi, kde byl podroben hroznému mučení. Okolo 15 hodiny téhož dne se Řehoř vrátil v doprovodu stráží do Fanaru, kde sídlí Ekumenický patriarchát dodnes, zatímco po cestě se mu skupiny osob z muslimského a židovského podsvětí města posmívali a haněli ho.

Na prostřední bráně patriarchátu byla postavena šibenice. Kat, který nejprve odstranil biskupský enkolpion (Panagii, tj. odznak biskupské moci), jeho řízu, komboloi a všechno cenné, co našel, mu poté vložil na krk oprátku. O několik okamžiků později viselo Řehořovo bezvládné tělo na šibenici bez života. Řehoř V. odevzdal svého ducha Pánu ve věku 76 let.

Tehdy začali zástupy muslimů a Židů, kteří byli přítomni, kamenovat visící tělo umučeného patriarchy. K místu exekuce se přijel podívat nejen velkovezír, nýbrž i sám sultán, který nařídil, aby patriarchovo tělo zůstalo v této pozici po dobu tří dnů a aby na něj byl připevněn sultánský firman s textem odsouzení. 13. dubna vykoupili někteří Židé ostatky zesnulého patriarchy Řehoře za 800 grošů a poté jeho tělo táhli po hlavních ulicích Konstantinopole. Nakonec jeho tělo svázali a připevnili na něj silný kámen, aby se potopilo. Když tak učinili, vhodili ho do moře. Jelikož se ale lano s kamenem přetrhlo, tělo patriarchy se neponořilo, ale naopak zůstalo na hladině. Plavalo tak po tři dny v zálivu zvaném „Zlatý roh“[5], dokud ho nezahlédl Marinos Sklavos, kefalonský kapitán ruské lodi „Svatý Mikuláš“, který ho vylovil z moře a dopravil do Oděsy, kde byly jeho ostatky vystaveny k všeobecnému uctění, než bylo tělo patriarchy Řehoře V. dne 16. června 1821 slavnostně pohřbeno.

Doslov

10. dubna roku 1821, v den svaté Paschy, byl svatý patriarcha Řehoř V. popraven oběšením.

25. dubna roku 1871 byly svaté ostatky patriarchy Řehoře V. přeneseny do Athén.

8. dubna roku 1921 byl Řehoř V. prohlášen za svatého.

10. duben byl ustanoven Pravoslavnou církví jako den jeho každoroční památky.

Měsíc duben je z tohoto pohledu symbolický, také pro nás, pravoslavné křesťany, kteří jsme také letos v tomto měsíci oslavili svátek Kristova Vzkříšení.

Vzpomeňme na všechny pravoslavné křesťany, od věku zesnulé, kteří položili život za svatou Kristovu Církev, a projevili své otevřené vyznavačství, svědomité křesťanství, věrnost pravdě, a také na ty, kteří se nezalekli ani ostrosti meče ani jiné smrti, neboť věděli, že Pán je Bůh živých i zesnulých a že On je nikdy a nikde neopustí: “Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi!“ (Ž 139,8)

Amen.

Podle níže uvedených pramenů připravil a přeložil MD.

Sansimera.gr, Amen.gr, Diakonima.gr, Pravoslavie.ru a další…

Brána svatého Petra v Ekumenickém patriarchátu v tureckém Istanbulu, kde byl Řehoř V. oběšen. Od té doby se tato brána již nikdy znovu neotevřela.

Jeho Svatost Bartoloměj I., současný arcibiskup konstantinopolský a ekumenický patriarcha, zapaluje svíci a vznáší své modlitby u Svatopetrské brány Ekumenického patriarchátu ke svému dávnému předchůdci, svatému patriarchu Řehořovi V.

Vliv patriarchy Řehoře VI.

Zlomyslná a krutá poprava sv. Řehoře V., obzvláště v den velikonoční neděle, šokovala a pobouřila všechny tehdejší Řeky, jakož i pravoslavné Rusko. To také vzneslo protestní nótu ke zbytku Evropy a ještě více posílilo rozvoj „filhelénského“[6] hnutí. Existuje celá řada odkazů, podle kterých bylo jméno patriarchy Řehoře V. vyryto během řeckého povstání za nezávislost na mečích mnoha povstalců, kteří chtěli jeho památku pomstít.

Řecký národní básník a spisovatel Dionýsios Solomos ve svém hymnu na svobodu, který se později stal řeckou státní hymnou, se také zmínil o smrti patriarchy Řehoře V. v některých svých strofách…

Pravoslavná Pascha ve Smyrně v roce 2018

Pravoslavní křesťané ze Smyrny (v dnešním Izmiru v Turecku), kde dříve působil jako metropolita svatý Řehoř V., oslavili i letos svátek Paschy na čele se svým dnešním metropolitou Bartolomějem (Samarasem), který odsloužil všechny náležité obřady a bohoslužby jak v chrámu sv. Fotinie Samaritánky, tak v chrámu sv. Vukola, biskupa smyrenského.

Pravoslavná obec ve Smyrně tedy mohla s povolením místních úřadů oslavit a prožít tento ústřední svátek svatého Pravoslaví, které pod svými křídly chrání a živí svým duchovním pokrmem všechny, kteří se bez ohledu na svou rasu, pohlaví a jazyk stávají bratry a sestrami v Kristu a účastní se svatých a oživujících Tajin našeho Spasitele.

Svaté Evangelium se četlo v několika jazycích při tzv. Večeři lásky (Εσπερινό της Αγάπης), která se v řecké tradici koná v neděli místo svaté liturgie (která je naopak slavena již po půlnoci ze soboty na neděli). Při tomto čtení bylo možné zaslechnout ruštinu, gruzínštinu, latinu, němčinu, ale i angličtinu a přirozeně řečtinu.

https://www.flickr.com/photos/142275543@N05/sets/72157694787764734/

 

Poznámky:

[1] Filiki Eteria (řecky: Φιλική Εταιρεία nebo Εταιρεία των Φιλικών, což znamená Přátelské sdružení) byla tajnou organizací pracující počátkem 19. století na svržení osmanské správy v Řecku a vytvoření samostatného řeckého státu. Členy tohoto sdružení byli hlavně mladí fanariotští Řekové z Ruska a lidoví náčelníci z tehdejšího Řecka. Jedním z vůdců organizace byl i Alexandros Ypsilantis. Snaha Filiki Eterie byla korunována úspěchem — roku 1821 povstalo řecké obyvatelstvo proti osmanské nadvládě a o deset let později byl velmocemi uznán samostatný řecký stát jakožto nové Řecké království.

[2] Rómaioi (gr. Ρωμαίοι – doslova Římané) nebo Rómioi (gr. Ρωμιοί) je řecký název pro obyvatele Východořímské / Byzantské říše používaný (v tomto smyslu) od 4. stol. do zániku Byzantské říše. Po zániku Byzantské říše se do počátku 19. století tímto jménem označovali zejména řecky mluvící pravoslavní křesťané, přičemž toto označení se zřídka používá v Řecku i dnes.

[3] Vysoká Porta byla vládní garnitura Osmanské říše v čele se sultánem.

[4] Firman (z perského فرمان, farmân = „dekret“, „řád“, turecky Ferman) je označení pro nařízení či dekrety vydávané v některých historických muslimských státech, zejména v Osmanské říši, Mughalské říši či Íránu za vlády šáhů.

[5] Zlatý roh je zaplavené říční údolí, které se na jihozápadě setkává s Bosporem a tvoří tak přírodní přístav, který po tisíce let nabízel ochranu řeckým, římským, byzantským, osmanským a jiným lodím.

[6] Filhelénismus je projev sympatií řeckému povstání proti Turkům a jeho podpora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *