Slovo na Paschu

Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský),
arcibiskup Tverský

Ze slova svatého Jana Zlatoústého, čteného na Paschu, a také z oduševnělých písní kánonu svaté Paschy, které byly sestaveny ctih. Janem Damašským, je, milí bratři, dobře patrno, k jaké oslavě a slavnostní hostině zve své děti svatá Církev. Církev zve všechny, aby se kochali a radovali ze slavnostní hostiny, tj. vítězné oslavy „smrti zmaření a pekla zničení“[1]; zve všechny, aby pili „nápoj nový“, nápoj duchovního veselí, který zazářil z Kristova hrobu. Zve všechny, aby přistoupili k hostině, na které se předkládá Beránek, obětovaný za hříchy světa, sám Kristus.

A tak, bratře, nespěchej příliš brzo a nezanechávej tohoto veselí, ani neopouštěj tuto slavnostní hostinu, jen aby ses obrátil k pozemským radostem a pozemské útěše. Zejména nyní, když je nám nabízena ona přebohatá duchovní hostina, my se naopak a častokrát staráme spíše o „pokrm pomíjející“ a oddáváme celé své srdce veselosti a radostem pozemským (viz Jan 6,27). S lítostí a zármutkem vidíme, že mnozí křesťané v tento den velmi spěchají, aby zanechali duchovního veselí, slaveného na počest zmrtvýchvstalého Pána, a obracejí se k pozemským útěchám. Nechtějí v největším z křesťanských svátků vydržet ani do konce hlavní bohoslužby – svaté liturgie. Co dělat? To jsi se, bratře, postil jen proto, jen proto jsi se skutečně postil a zadržoval své vášně, abys po uplynutí posledního dne jim opět ponechal svobodu?

To jsi byl opravdu uveden do radosti Vzkříšení, aby ses ve svaté dny oddával povětšinou jen tělesným a někdy až hrubým zábavám a radovánkám? Ještě včera jsi spolu se svatou Církví zpíval: „Umlkněte smrtelníci a stůjte se strachem a třesením a na nic pozemského nepomýšlejte“. To opravdu již nastal čas, aby nyní tělo křičelo a duch mlčel při vzpomínkách pouze na to pozemské? Ve dnech Strastného týdne naše svatá Církev, prostřednictvím evangelních a dalších čtení anebo písní, jakoby štětcem rozepsala a namalovala před tvým vnitřním zrakem strádání Kristova: bití, pohlavkování, poplivání, trnovou korunu, ukřižovaní na Kříži a další, neboť to všechno bylo přijato Kristem k umrtvení i tvých vlastních vášní.

Cožpak nyní, když zpíváš: „Včera spolu s Tebou, Kriste pohřbený (tj. umřel jsem pro vášně), dnes jsem z mrtvých vstal[2], nastal čas oživit vášně a opět umírat duchem? Cožpak jsi vzpomenul na Kristovo strádání jen proto, abys s lhostejností a chladným srdcem, nebo třeba jen trochu rozechvěn, na všechno toto vzápětí zapomněl? Vždyť jestliže bys byl upřímnou láskou k Božskému Trpiteli „spolu s  Kristem pohřbený“, a vnímal bys evangelní vyprávění, čtení a církevní zpěvy ve dnech Strastného týdne, a pokud bys ve svém nitru pociťoval bohaté poklady nepomíjejícího duchovního života v Kristu, pak by tvůj duch nemohl v sobě zadržet prudký poryv duchovní radosti a nadšení v den Vzkříšení, podobně jako ani Kristův hrob v sobě nemohl zadržet sám Pramen života. Zdalipak i ty chceš zapečetit své srdce před těmito poryvy radosti, tak jako sami Židé zapečetili hrob a mysleli si, že v něm touto cestou skryjí Život všech? Namísto toho, abys v tento den ožil duchem, kdy z hrobu zazářil sám Život, opravdu chceš spíše učinit své vlastní srdce hrobem, naplněným pomíjejícími tělesnými vášněmi, které umrtvují život ducha?

A tak, bratři, poslechněme dojímavý hlas zmrtvýchvstalého Krista, který se k nám obrací skrze slovo proroka: „Očekávejte na Mne, praví Hospodin, až do dne toho, v kterém povstanu ke svědectví.“ (Sf 3,8.)[3] A jestliže naše tělesné nemoci a naše tělesná nemohoucnost přespříliš potlačují a přemáhají radost a nadšení z oné velké duchovní radosti a veselí, a zabraňují nám tak s horlivou láskou oslavovat zmrtvýchvstalého Krista, tak alespoň nyní, v den Vzkříšení, prokažme ještě chvíli naši trpělivost. A jestliže nemůžeme zachovat stejnou trpělivost po všechny dny, tak alespoň do doby, dokud v těchto oslavách pokračuje Jeho svatá Církev! Vynasnažme se proto být s Ním co nejdéle, jak jen to je možné, a zdržujme Ho tak dlouho, jak Ho zdržovali poutníci, kteří s ním putovali po Jeho Vzkříšení do Emauz a kterým srdce hořelo od sladké besedy na cestě se zjeveným Pánem (Luk 24,32). Odvrhněme alespoň na čas naše pozemské potěšení, hlavně to hrubé, tělesné, které ze srdce vyhání sladký cit lásky ke Kristu a přání být neustále s Ním! Amen.[4]

[1] Paschální kánon, 7. píseň

[2] Paschální kánon, 3. píseň

[3] Sedmá paremije Velké Soboty

[4] Proneseno v chrámu Oloněckého duchovní semináře 2./15. dubna roku 1906

Podle Pravoslavie.ru připravil a přeložil o. Marek M.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *