Bohem zázračně seslaná ryba

Starec Paisij a Boží péče, která se mu dostala
v pravém okamžiku

Bohem zázračně seslaná ryba

Starec Paisij běžně dary nepřijímal, a když si nějaký dar ponechal, většinou jen proto, aby nezarmoutil nějakého bratra, který mu ho dal.

Vždy ale dary rozdával těm, kteří byli v nouzi, ať poutníkům nebo mnichům.

Sám si přitom vystačil s malým množstvím jídla, ačkoli kvůli svým častým nemocen a tělesné slabosti vyžadoval dostatečnější stravu, než jaká se mu dostávala.

Jeho asketický étos mu však nedovolal, aby se zásobil pro případ potřeby. Snažil se, aby měl alespoň trochu chleba, a pokud nebyl chléb, tak se spokojil i se suchary.

Nutno říci, že jeho důvěra v Boží prozřetelnost byla velká, a nikdy proto nepocítil zoufalství nehledě na těžkosti, které musel v tomto svém mnišském životě vytrpět.

Jednou v zimě byl znovu těžce nemocen. Sníh pokryl vše kolem dokola. Vše se změnilo k nepoznání. Kelie „Ctihodného Kříže“, stromy, cestičky… To všechno pokryl sníh a mlha zahalila svým neprůhledným příkrovem.

Starec nebyl s nikým ve spojení, ani s jeho mateřským monastýrem Stavronikita. Byl ode všech odloučen. Pouze nebe bylo otevřeno.Uplynulo dalších několik dní.

A starec Paisij velmi pohubl.

Už neměl ani kousek chleba. Nic. Nemohl se ani ohřát v kamínkách na dřevo, která do té doby alespoň trochu udržovala v jeho kelii teplo. Byl hladový, zmrzlý, téměř paralyzovaný. Jediné, co mu zůstávalo, byla modlitba.

A proto volal: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. Neopouštěj mne!“ Jeho naděje na zlepšení se každý den zmenšovala. Už se začal připravovat na odchod z tohoto života a na příchod Jeho milovaného Pána.

Jeho modlitba však neustávala. Přese všechny těžkosti, vysílení, tělesnou slabost. Někdy se stávala doslova hřejivou a přiváděla k myšlenkám na Boha.

A právě tehdy, v okamžiku největšího vysílení, se starcova kelie zaplnila anděly a svatými, kteří sloužili nemocnému starci, zapálili jeho kamínka, připravili jídlo, utěšili ho a kteří proměnili jeho zmrzlou chýši na kousek Ráje.

Na druhý den se starec začal skutečně cítit lépe a za další tři dny již nabyl zpět své ztracené síly. Měl velkou radost. Nemohl nedat průchod svým pocitům a zvolat: „Bože můj, nevydržím tak velkou radost. Zmírni ji.“

Znovu uběhlo několik měsíců a jeho zdraví bylo obstojné.

Pak jednou, v Neděli Slepého, starec znovu onemocněl a neměl již nic k jídlu. Neztrácel však svou naději. Odpoledne se trochu oblékl a vyšel ven ze své kelie. Slunce ho hřálo svými paprsky. Starec si sedl pod nedalekou olivou a hleděl před sebe, směrem k moři. Jeho slabé a nemocné tělo už příliš nevydrželo. Bylo třeba se posilnit, něco pojíst. Starec si tehdy povzdechl: „Snad si na mne někdo vzpomene.“

A právě tehdy, když slunce začínalo zapadat, pohlédl starec na nebe a všiml si, že k němu letí nějaký pták. Byl to orel a stále se blížil víc a víc. Přímo k němu. Vypadlo to hrozivě.

Starec si myslel, že si ho ten pták spletl s nějakým divokým zvířetem a že ho každou chvílí chytí do svých spárů.

Co se však nestalo. Pták nad starcem jednou obkroužil dokola, snesl se níže a pak zatřepetal svými křídly a odletěl.

Starec pozoroval tu scénu s oněměním. To, čeho byl svědkem, na něj učinilo velký dojem.

Najednou zaslechl jakýsi hluk, bylo to v nedalekém křoví. Ve vzdálenosti asi dvaceti kroků od něj.

Když přišel blíž, pochopil.

Uviděl rybu, jak sebou mrská o zem.

Pochopil, jak velká je Boží péče.

A byl dojat, že Bůh na něho nezapomněl…

MD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *