Slovo o Kříži… nám, ke spáse jdoucím

K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Jak ovšem hovořit o spasitelné moci Kříže dnes, kdy ne každému zní slovo o Kříži příjemně? Pokusme se nalézt na výše položené otázky správnou odpověď a nechme se poučit od těch, kteří měli pevnou víru a osvícenou mysl: od svatých Otců. 

„Slovo o Kříži je bláznovstvím těm, kdož jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1Kor 1,18) Ač je slovy sv. apoštola Pavla řečeno vše podstatné, přece zaslouží jeho výrok vysvětlení. Je tomu tak proto, jak vysvětluje sv. Jan Damašský, že člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, ale přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha (srov. 1Kor 2,15 a 14). Bláznovstvím je ovšem Kříž těm, kteří jej nevidí ve světle víry a neuvažují o Boží dobrotě a všemohoucnosti, ale posuzují naopak Boží věci v čistě lidských a přírodních kategoriích, zatímco všechno, co je Boží, přesahuje i přírodu i schopnost slovního vyjádření i myšlení. 

Bez víry není možná naše spása (srov. Žid 11,6), vždyť o víru se opírá všechno v našem běžném životě a vůbec nic se bez víry v životě neděje. Jedině vírou tedy můžeme poznat a pochopit moc Kristova Kříže, tolik odlišného a ničím nesrovnatelného s běžnými symboly kříže, které pro nás nemají žádný význam. Neboť pouze „Kristův Kříž“ je pro nás pevnou jistotou našeho spasení, nejpodivuhodnějším zázrakem božského Spasitele Ježíše Krista.

Byl to právě a jedině Kříž našeho Pána a nic jiného, jenž porazil smrt, zahladil praotcův hřích, vyvrátil peklo, daroval nám vzkříšení, obdařil nás silami, abychom se povznesli nad současnost, ba i nad samu smrt, připravil cestu jakožto návrat k pradávné blaženosti, otevřel brány Ráje, posadil naši přirozenost po pravici Boží a učinil nás dětmi Božími a dědici… 

Naše úcta ke Kristovu Kříži je smysluplná, neboť se skrze křest doslova „oblékáme v Krista“ (srov. Řím 6,3; Gal 3,27), oblékáme se v jeho smrt, ale předně v jeho slavné Vzkříšení, jež následovalo po potupné smrti na Kříži. Čtyři ramena Kříže, mezi sebou vzájemně spjatá a sdružená jeho středem, zobrazují Boží moc, která spojuje a drží současně vysokost i hlubokost, délku i šíři, čili všechno viditelné i neviditelné stvoření. 

Znak Kříže nám byl dán na čelo, podobně jako Izraeli obřízka, a tak se skrze toto znamení odlišujeme a rozpoznáváme mezi nevěřícími jako věřící. Je to pečeť, díky které se nám vyhýbá zhoubce (ďábel), je pastýřskou holí pro stádo oveček, které stráží na pastvinách, je vrcholem těm, kteří se zdokonalují v dobru, je spasením duše i těla, je ochranou před každým hříchem a zárukou všeho dobrého. Je ratolestí, z níž vykvétá vzkříšení, je stromem života věčného. Toto drahocenné a vpravdě ctihodné dřevo Kříže zasluhuje tedy veškeré úcty, vždyť na něm přinesl Kristus sebe za nás v oběť, a posvětil je k uctívání dotekem svého svatého Těla a Krve. 

Svědectví o prokazování úcty ke Kříži našeho Pána se dochovala již v nejstarších apoštolských listech a dílech církevních učitelů. Šestý všeobecný sněm (680-681) tuto úctu a příklady zbožnosti věřících ve svém 73. pravidle již jen konstatoval. 

Když se Konstantin Veliký utkal se svým protivníkem Maxentiem – tehdy již bylo pohanství na ústupu a křesťanství se postupně rozšiřovalo -, uviděl tento císař spolu se svým vojskem na nebi nové Boží znamení – mezi hvězdami zářící Kříž a kolem něj nápis: „Tímto zvítězíš.“ Od té chvíle se úcta ke Kříži stávala všeobecnou a byla postupně předmětem uměleckého ztvárnění a plodného literárního zpracování. 

Matka císaře Konstantina, zbožná panovnice Helena, toužila snad ještě více než její syn nalézt ctihodný Kříž a vlastnoručně obejmout toto vítězné znamení Boží moci. Duch Svatý vedl císařovnu do Svaté Země, kde v té době byla většina autentických křesťanských památek pod nánosem prachu tří století pohanské nadvlády a protikřesťanského postoje. Místa posledního pozemského strádání našeho Pána byla skryta pod pohanskými obětišti. Mezi židovským lidem se však nacházel jeden stařec, na nějž byla císařovna Helena při svém pátrání upozorněna, a ten císařovně po mnohém přesvědčování nakonec přece jen sdělil pravděpodobné místo Golgoty, na jejímž vrcholu spočinuly před několika staletími kříže tří odsouzených… Juda, tak se starec jmenoval, se nemýlil. Kdysi jeden Juda Krista zradil a stal se počátkem jeho utrpení na Kříži, později, téměř po tři sta letech, se jiný Juda zasloužil o zjevení slávy Kristovy. 

Po mnoha týdnech pátrání se dělníkům podařilo skutečně objevit tři kříže, později byla na jiném místě nalezena též destička s nápisem „Ježíš Nazaretský, král Židovský“. Počáteční radost z nedocenitelného objevu však vystřídala nejistota, který kříž je vlastně Pánův. Světitel Makários, tehdejší jeruzalémský biskup, nechal proto přinést jednu smrtelně nemocnou ženu, kterou postupně přiložil ke všem třem křížům. Teprve při doteku posledního Kříže nastalo mezi věřícími vroucí dojetí a nepopsatelná radost – nemocnému tělu se zázračně navrátilo zdraví; pravý Kristův Kříž byl nalezen!

Všichni přítomní ihned vzdali slávu tomuto mocnému nástroji Boží moci. Krátce nato se lid vracel z domu ženy, jež byla zázračně uzdravena, zpět k místu nalezení Kříže, když se tu potkal s jedním smutečním průvodem. Jeruzalémský arcipastýř Makários, naplněný pevnou vírou v Boží pomoc a důvěrou v zázračnou moc ctihodného Kříže, nechal přiložit ke Kříži tělo zesnulého, jež

Zvěst o mocných zázracích, které byly způsobeny mocí Kristova Kříže, se rychle roznesla a způsobila, že se kolem „místa nalezení“ shromáždil velký dav věřících; každý toužil spatřit tento nevšední objev.

Světitel Makários proto spolu s císařovnou Helenou nechal pozdvihnout dřevo Kříže, které postavili před zraky věřících. Lidé jednohlasně volali: „Pane, smiluj se!“ Tato událost přivedla mnoho Židů a pohanů, mezi jinými i starce Judu, k přijetí křesťanství. Juda byl pokřtěn, přijal jméno Kyriakos a na sklonku života se z Boží milosti stal jeruzalémským biskupem; za vlády císaře Juliána Odpadlíka (361-363) přijal za své vyznavačství mučednickou smrt.

To, co bylo dříve skrze rajské dřevo umrtveno, bylo nyní opět skrze dřevo Kříže oživeno, první dřevo vyhnalo prarodiče lidského pokolení z Ráje, druhým a posledním dřevem Kříže jsme byli všichni přivedeni zpět do Ráje… 

Poté, co byl nalezen Kristův Kříž, nechal svatý císař Konstantin Veliký postavit v Jeruzalémě velkolepý chrám na počest Pánova slavného Vzkříšení, jenž ve své ohromné stavbě vměstnal jak Golgotu, tak Boží hrob a další posvátná místa. Velkolepý chrám se stavěl téměř deset let a 13. září 335 byl slavnostně posvěcen. Následující den do něj byl vnesen Kristův Kříž a umístěn uprostřed chrámu, kde se mu mohli poklonit všichni věřící. Od tohoto dne se začala slavit památka „Povýšení“ ctihodného a oživujícího Kříže Páně. Svatá Církev tehdy poprvé ústy svých věřící zapěla: „Kříži Tvému klaníme se, Pane, a svaté Tvé Vzkříšení slavíme!“ 

Ve stejný den vzpomínáme na ještě jednu vzácnou událost, spjatou s povýšením svatého Kříže: jeho opětovné nalezení, resp. znovuzískání z rukou Peršanů, kteří jej v roce 614 při plenění svatých míst unesli, a jejž se teprve v roce 628 podařilo získat zpět císaři Herakleiovi. Ctihodný Pánův Kříž byl tehdy, přesně v den svátku „Povýšení“ (14.9.), opět slavnostně vztyčen na Golgotě, blízko Božího hrobu. 

Od té doby uplynulo mnoho staletí, ale Kristův Kříž zůstává stále s námi, hluboce ctěn všemi věřícími, pod ochranou Církve, která každým rokem „povyšuje“ svatý Kříž před zraky křesťanů celého světa, aby připomněla vzácnou a vykupitelnou oběť Pána Ježíše Krista.

Žádný kříž by neměl dnes takový význam, jaký právem náleží ctihodnému dřevu Kříže, kdyby nebylo Krista a jeho oběti. Pánův Kříž i nadále objímá svými rameny celý viditelný i neviditelný svět, nadále se stává jedněm „bláznovstvím“, nám však, kteří věříme v jeho spasitelnou sílu, se navždy stal znamením Boží moci.

 podle učení sv. Jana Damašského a kázání archimandrity Jana Kresťjankina MD

DP (č.13) 2006

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *