Církev čili Tělo Kristovo jako skutečná účast na zbožštění

PŘEDPOKLAD SPÁSY ČLOVĚKA
V BOHOLIDSKÉM  SPOLEČENSTVÍ
SVATÉ KRISTOVY CÍRKVE

Podle učení archim. Georgia Grigoriatského
(+2014)

Oslava Boha – záruka oslavy člověka

Poté, co jsme nastoupili nebeskou cestu svědomité askeze a pochopili jsme nezbytnost se střídmostí opanovat naše tělos modlitbou a v slzách jsme začali hledat Hospodina, a konečně poté, co jsme zatoužili připodobnit se Bohu prostřednictvím askeze ve ctnostech a ve svatosti, jak jen to je u člověka možné, přecházíme k praktickému uskutečnění spásy v našem životě. Ta může být ale dosažena jen za předpokladu, že se člověk svému blahému Tvůrci neodcizí, nestane se na Něm nezávislým, ale naopak, začne-li Bohu vzdávat chválu, která Mu náleží, a bude-li oslavovat Jeho svaté jméno: „Žalmy zpívati budu jménu Tvému, ó Nejvyšší.“[1] Tím začíná podle archim. Georgia člověk posvěcovat i sám sebe.

Je dobré vědět, že nestvořený Bůh nemá žádnou potřebu v tom, aby jej Jeho stvoření oslavovalo. „Bůh nicméně chce, abychom Ho oslavovali, protože to přináší prospěch nám, lidem. Ochraňuje nás to před nebezpečím samochvály, resp. oslavováním sebe samých falešnou slávou, která nám nepřísluší. Egoismus totiž rodí ctižádost.“[2] Když oslavujeme Boha, „zachováváme správný způsob soužití se světem a ve světě, uznáváme Ho hodným slávy, neboť je Stvořitelem, Otcem, Přesvatým, Spasitelem, Alfou i OmegouStředem světa, zatímco my jsme Jeho stvořením a žijeme proto, že je to Jeho vůle“[3].

Svatí Otcové nám v této souvislosti připomínají, že člověk ve skutečnosti podvádí sám sebe, jestliže v projevech svého ducha oslavuje sám sebe. Naopak, když ale pravdivě oslavuje a prokazuje úctu Bohu, pak si uvědomuje svou přirozenost, cíl své cesty a určení. Člověk si díky tomu může uvědomit, že není středem světa, že není pramenem života a svatosti a že sám o sobě a sám v sobě není nekonečný a nesmrtelný. Jinými slovy, akceptuje tím své omezení.[4] Svatý Řehoř Palama k tomuto tématu moudře dodává: „Jen tehdy je (člověk) oslavován, když se v Bohu nemůže stát nezávislým na Bohu, když se nemůže stát pseudo-bohem; jen pak se může stát bohem pomocí Boží blahodati; nekonečným a věčným.“[5] Současný i nedávný politický vývoj ve východní Evropě podle archim. Georgia opět poukázal na to, že když lidé odmítají prokazovat Bohu chválu, stává se, že prohlašují za boha některé z lidí, které pak jako boha zbožňují. Falešné idoly bývají nicméně zničeny a ti, kteří odmítají Boha chválit, se ocitají ve zmatku.[6] „Ba co víc, lidé, kteří odmítají prokazovat Bohu úctu, jsou namísto chvály nakonec obklopeni utrpením a bídou nevyslovitelných vášní a ďábelských skutků.“[7]

Celé pojednání lze stáhnout pod tímto odkazem:

Předpoklad spásy člověka v boholidském společenství svaté Kristovy Církve

MD

[1] Ž 92, 2

[2] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Κυριακή προσευχή. In: Georgios, archim.: Modlitba Páně. Brno 2002, s. 19.

[3] Tamtéž, s. 19.

[4] To se stalo i učitelům Izraele, o kterých Pán hovoří v Evangeliu podle Jana: „Kterak vy můžete věřit, když jedni od druhých chválu přijímáte, a slávy, která jest od jediného Boha, nehledáte?“ (Jn 5, 44)

[5] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Κυριακή προσευχή, cit. dílo, s. 20.

[6] Archim. Georgios zde hovoří o někdejších komunistických režimech.

[7] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Κυριακή προσευχή, cit. dílo, s. 20.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.