Společensko-duchovní přínos Svaté Hory Athos

Archimandrita Efrem
Igumen svatohorského monastýru Vatoped

Na Svatou Horu Athos, stejně jako do jakéhokoli jiného pravoslavného monastýru, přicházejí lidé, kteří opouštějí svět, resp. světský způsob života. Tento fenomén se na první pohled může zdát do značné míry „nespolečenský“. Existuje však jedna podstatná rozdílnost, která odlišuje tuto nespolečenskost ode všech ostatních forem skutečné nespolečenskosti uvnitř lidské společnosti. Mnich v žádném případě neodsuzuje ani se nezříká světa, neodmítá jeho společenství, nýbrž spíše jeho „světský způsob myšlení“, a proto jej opouští, aby se začlenil do skutečného společenství v Kristu, kterým je mnišská komunita.

Igumen Efrem Vatopedský připouští, že se na první pohled může společenství Svaté Hory zdát jako jeden z druhů nespolečenskosti. Je to však pouze zdání. Svatohorská tradice naopak „vytváří předpoklady daleko soudržnějšího křesťanského života, kde člověk prožívá společenskost komplexně a vyváženě, v rámci jeho horizontálního i vertikálního rozměru“[1].

Blahodárný účinek svatohorského mnišství na člověka dnešní doby

Svatá Hora Athos je dnes v pravoslavném světě z teologického pohledu ctěna zejména jako místo svatosti, ačkoli na ni lze pohlížet také jako na nejstarší dosud trvající demokracii. Život i tradice Svaté Hory jsou nepřetržité. Její poslání se realizuje uvnitř Církve a současně uvnitř světa, v němž se Církev nachází. Posláním Svaté Hory je „vytvářet pravdivé lidi podle podobnosti s Bohem, tedy světce, kteří zušlechťují a předávají živoucí tradici zbožštění (theosi) okolnímu světu“[2]. Jak praví sami Svatohorci, Svatá Hora v sobě skrývá jedinečnost života, tajemství, jedním slovem obnovující sílu, která směřuje k nebi. Není tedy výjimkou, že ti, kteří Svatou Horu navštěvují[3], získávají jako odměnu vnitřní duchovní odpočinek a naplnění.

Čím je vlastně život obyvatel Svaté Hory tolik významný a užitečný i pro naši spásu? Na to odpoví níže uvedené řádky…

Láska k bližnímu jako poslání

Hlavním důvodem k návštěvě této mnišské pospolitosti je osobní zkušenost duchovního života, osobní zkušenost theose, která je zde patrná. Mniši nepohlížejí na žádného poutníka jako na pouhého člověka, ale vnímají jej vždy jako Boží obraz, jako by hleděli a komunikovali se samotným Bohem. Jeden ze současných starců říkal: „Bratři, když přicházejí poutníci, musíme je přijímat s velkou úctou.“ Tuto pasáž je třeba vysvětlit. Ono „přijetí“ či „vzdání úcty člověku“ je spíše projevem úcty vůči Bohu než vůči samotným lidem. A plně to koresponduje se všeobecně zde tradovaným rčením: „Viděls svého bratra, viděls svého Boha“[4]. V osobě přicházejícího poutníka rozpoznávají mniši samotného Boha, a proto mu slouží s radostí, s pokorou a s láskou.

Igumen Efrem z Vatopedského monastýru vysvětluje, že všechny tyto aspekty života, charakteristické pro ústav kinoviálního společenství mnichů, jsou pro sekulární společnost téměř neznámé. „Nezištná láska, která je ve své podstatě jedinou pravou láskou, tedy láskou zjevenou světu samotným Kristem, nejen že již ve světě přestala téměř existovat, ale je často považována lidmi za nějaké bláznovství.“[5] Svět dnes opanovaly jiné vztahy, vyčerpávající a ujařmující dnešního člověka a přivádějící jej často až k zoufalství. Nezištná láska, která je realizována v pravoslavném mnišství, je naopak něčím, co přináší úlevu, ztišení a uspokojení. Pravoslavné mnišství, tedy konkrétně jeho kinoviální způsob života, je také jediným společenstvím, které má za svůj ideál právě onu nezištnou lásku, a kde je odpadnutí od této lásky považováno za hřích. Ideálem této lásky je spojení lidí, skutečné a pevné, a nikoli jejich oddělení z důvodu dosažení zisku či jiných společenských výhod.

Kenneth Klaus, světově známý cestovatel[6], který svaté Pravoslaví poznal skrze svůj osobní vztah se svatohorským starcem Sofronijem (Sacharovem), učedníkem svatého Siluána Athosského, uvedl, že byl doslova zahrnut „tsunami lásky“, tedy skutečné lásky, kterou nikde před tím neobjevil. Nemohlo mu ji nabídnout žádné jiné monoteistické náboženství ani žádný jiný existující filosofický směr, které nemohou člověka nikdy plně uspokojit, neboť jsou soustředěny na zákonictví a postaveny na egocentrickém postoji člověka vůči sobě a okolnímu světu. Kenneth Klaus hovoří o tom, že pokud někdo hledá štěstí, pravoslaví nabízí dokonalé a úplné štěstí. V jiných náboženských systémech nemůžeme nikdy nalézt pravou lásku. Vezměme za příklad islám. Zde se lze setkat s upjatým zákonictvím, tedy s vynucováním zákona a prorockých přikázání. V hinduismu se naopak nachází více než 33 tisíc bohů, v něž je třeba věřit. Buddhismus, který je jinak velmi promyšlený a velmi často v něm nacházejí zalíbení intelektuálové, i v něm existuje mnoho zákonů a pravidel, které je třeba naplnit. Ve všem ale převládá egocentrismus: jen „já“ a „moje“ touha po dokonalosti. Pouze v pravoslavném křesťanství existuje pravé společenství lásky s Trojjediným Bohem, které je realizováno skrze lásku k druhému člověku. Ani římský katolicismus anebo protestantství nemohou člověka plně uspokojit, neboť jsou ve svých projevech spíše povrchní; oba dva směry sice zachovávají úctu ke svatému Písmu, nicméně, chybí jim zkušenost, hloubka poznání pravdy a autentická láska.[7]

Síla svatosti, blahodárná moc svatých ostatků

Vycházíme-li z předpokladu, že cílem a posláním Církve je zrození světců, svatých lidí podobných Bohu v souladu s Boží blahodatí, pak přítomnost světců, tolik intenzivní právě na Svaté Hoře Athos, je velmi cenným příkladem této svatosti a současně mírou duchovního života. Jak nás učí svatí Otcové, ve svatých ostatcích přebývá Boží blahodať, nestvořená (Boží) energie. Při každém kontaktu a dotyku s tímto cenným pokladem Církve přijímá každý, poutníka nevyjímaje, dar Boží blahodati. Na Svaté Hoře Athos má tedy každý poutník možnost vcházet do společenství s mnoha velkými světci naší Církve.[8] Vzdáním úcty těmto ostatkům svatých může každý křesťan zakusit nepopsatelně krásnou a libou vůni, jež nemá žádný přirozený, nýbrž nadpřirozený původ, neboť pochází z blahodati Ducha Svatého.

Ikona sv. velkomučedníka Georgia (Jiřího) Vítězného
(Monastýr Vatoped, 11., stol.)

Slovo útěchy – duchovní slovo Otců

Součástí mnišského poslušenství a pravidla je rovněž katechetické slovo, slovo na duchovní téma, které přináší odpovědi na složité životní situace. Tato Slova mají různý rozměr, od běžného rozhovoru přes katechetická slova teologicky vzdělaného mnicha až ke slovu empirickému (čerpanému ze zvláštní duchovní zkušenosti), jež vychází od někoho, jehož mysl neustále vchází do společenství s Bohem Slovem. Právě tím posledním je „slovo starce či Otce“, které má moc uzdravit nemocnou mysl člověka, obtíženého mnoha starostmi a trápením. Toto slovo má podle igumena Efrema „nadčasovou duchovní sílu a nedocenitelnou věčnou hodnotu“[9] již jen s odkazem k jeho mocné rozlišující síle, pronikající za hranice dobra a zla, a vyřčeného z Boží inspirace nějakým blahodatným starcem. V tomto případě hovoříme o slovu života, o evangelním svědectví praktického osvojení si ctností a podobnosti s Bohem, nakolik je to pro člověka možné.

Z Pateriku je znám případ jednoho mnicha, který vytrvale žádal abbu Euprepia o laskavost, když pravil: „Abba, řekni (mi) slovo, abych byl spasen?“ Takové slovo se může stát velmi cennou duchovní zásobou a praktickým pramenem inspirace pro kohokoli, kdo toto mocné slovo s darem rozlišování osobně na Svaté Hoře zaslechne. V podobném smyslu bychom mohli přijmout poučení jiného pouštního otce, který kdysi na otázku: Co je to duchovní život? – odpověděl: „Pravdomluvná ústa, svaté tělo, čisté srdce. Nevracet se v roztržitých myšlenkách zpátky do světa. Zpívat kajícně žalmy, žít v tichosti a nemít v mysli nic jiného než očekávání Pána.“[10]

Proměňující síla Boží blahodati – Kinovium jako příklad pro svět!

Kolik poutníků se již ze své pouti na Svatou Horu vrátilo zpět „proměněných“, „obnovených“ a „zušlechtěných Boží blahodatí“. Kolik jen rozpadajících se či již rozrušených rodin našlo díky nezištné lásce nějakého svatohorského duchovníka a jeho rady velkou útěchu a záchranu! Kolik poutníků nachází východisko ze slepé životní uličky, z chronických problémů, které je trápí a sužují, po setkání s duchovním a blahodatnými dary naplněným duchovníkem?

Igumen Efrem svědčí o tom, že poutník, který vejde do styku se svatohorskými mnichy, „pochopí kinoviální způsob jejich života a podle míry své síly si od nich vezme pro sebe příklad“[11]. „Mnišská pospolitost (kinovium) je dokonalou evangelní komunitou, apoštolským místem, místem prvokřesťanů odhodlaných s láskou svědčit o Kristu, místem dobrých bojovníků zbožnosti, jejichž hlavní starostí je bezstarostný život bez vnějších činů v Kristu.“[12] Blažený starec Josif říkal, že kinovium je „pozemské nebe“, a ačkoli se kinovium nalézá v podmínkách času a místa, a nachází se na tomto světě, ve své podstatě „není z tohoto světa“.

Jedna z vatopedských divotvorných ikon: Přesv. Bohorodice „Paramythia“

Svatá Hora otevírá nový pohled na život. Člověk díky tomuto pohledu, ale zejména díky této zkušenosti může nejen využít pozitivních příležitostí, které život nabízí, ale také se může tvůrčím způsobem vypořádat se všemi obtížnými situacemi, selháním, utrpením a dokonce i smrtí. „Společný život mnichů v kinoviu představuje takový způsob života, který nakonec osvobozuje člověka od strachu ze smrti, se všemi jeho bolestivými dopady, a činí jej veskrze svobodným.“[13] Tento způsob života je v pravoslavném kinoviu dosažitelný proto, neboť v něm mniši mohou podle duchovních pravidel prožívat „tajemství Církve jako společenství jednoty Boha a člověka“ a „jednotu víry a společenství Ducha Svatého“[14], které jsou společnou touhou všech křesťanů bez rozdílu povolání. Mnich je schopen ve své zkušenosti pochopit a přijímat své spolubratry v Kristu (ze světa) jako členy jednoho posvátného organismu, Těla Církve, a proto je schopen si jich vážit jako samotného Krista.[15]

Svatohorci považují mnišství za „podstatu pravoslaví“ čili prototyp křesťanského života podle evangelního vzoru. Svatí Otcové nerozlišovali ani tolik formu jako spíše samotnou kvalitu křesťanského života. Také proto mohli nazývat obecné společenství věřících v Kristu „Církví kinoviální“[16], jako např. svatý Theodor Studita. A proto mnišský stav a kinovium v obecnosti představuje vlastně ten nejkonzistentnější a „nejdůslednější výraz lidského úsilí o historickou realizaci společenství“[17]. V tomto smyslu duchovní kvásek, který je dnešní společnosti nabízen ze strany nějakého pravoslavného kinovia, může vzdělat a pobídnout k činění dobra celou tuto světskou společnost. Není přece možné, pokud to uvážíme, aby někdo, kdo upřímně přijal k srdci Kristova přikázání „milovat i svého nepřítele“, nějak škodil společnosti, nebo aby někdo, kdo přijal přikázání „stát se svatým“, „dosáhnout zbožštění a nebeské pospolitosti“, nebyl současně dobrým a prospěšným obyvatelem této země a současné společnosti tohoto světa. V souladu s tím, co učil starec Josif Hesychasta, „je pravý mnich plodem Ducha Svatého“[18]. Vždyť svatohorští mniši se nemodlí pouze za sebe, ale daleko více za všechny ostatní, za celý svět, a to nepřetržitě. Právě modlitba by měla být považována za ten nejpodstatnější dar a nabídku, kterou mnišstvo nabízí a udílí dnešnímu světu a člověku. Je třeba si uvědomit, že služba a uctívání Boha není skutkem člověka, ale je především „tajemstvím“, které přesahuje lidskou logiku. Jde o energii Ducha Svatého, která se děje uvnitř Církve. Jde o mystagogii všech zúčastněných: mnichů, duchovních (otců), poutníků, ale též andělů, svatých, Panagie a samozřejmě Krista, která proměňuje celého člověka.

Svatá Hora jako duchovní léčebnice dnešního světa

Nelze opomenout ani další a vskutku mnohoříkající význam, který nese svatohorské mnišství a celá Svatá Hora Athos jako celek. Tímto významem je duchovní terapie, léčba dnešních psychických problémů, které lidstvo souží. Svatá Hora představuje jedno takové terapeutické centrum „par excellence“, duchovní oázu v poušti dnešního světa, který hyne v ateismu, dezorientaci a doslova paralogismu. „Je proto ukazatelem cesty vedoucí k nebi a zajišťuje tuto pouť vedoucí k Otci nebeskému“[19]. Ctihodný starec Paisij Svatohorec říkával, že kdyby lidé ze světa více navštěvovali monastýry a měli užší vztahy s mnichy, pak by mnohé psychiatrické léčebny mohly být uzavřeny. Pro člověka není nic významnějšího než jeho spása. Dnes, více než kdykoli dříve, potřebuje současný člověk najít především sám sebe, skutečného člověka, který by byl duchovně vyrovnaný a obnovený, pro nějž by spása nebyla jen vytouženým cílem, ale též životním zápasem nabytou skutečností.

Tuto spásu jest možno „nabrat“ plnými doušky zcela jedinečně právě v Zahradě Přesvaté Bohorodice.

MD

Dokument o Svaté Hoře Athos v angličtině

Poznámky k textu

[1] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I. M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος (online). [2011-08-20]. Dostupné na internetu: .

[2] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος (online). [2011-08-20].
Dostupné na internetu:.

[3] Jeden z největších místních monastýrů (z celkového počtu 20), konkrétně Vatopedský monastýr, navštívilo jen v loňském roce (2010) více než 40 tisíc poutníků.

[4] είδες τον αδελφό σου, είδες τον Θεό σου…

[5] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

[6] Kenneth Klaus (rozhovor poskytnutý Christakimu Eusthathiovi z deníku Fileleuthero, viz Δευτέρα 30.5.2011, s. 20).

[7] Viz ΚΛΑΟΥΣ, Κ. (Klaus Kenneth): Πώς με τύλιξε το τσουνάμι της αγάπης. In: Όρθόδοξη μαρτυρία. Αριθμός (č.) 95, φθοινόπορο (podzim) 2011, s. 28–30.

[8] Ve Vatopedském monastýru se poutník může poklonit relikvii svatého Kříže Kristova, ostatkům svatých apoštolů (Ondřeje a Bartoloměje), mučedníků, sv. Jana Zlatoústého, sv. Řehoře Teologa, ctih. Jana Křtitele, svatého velkomučedníka Pantelejmona, Jakuba Perského, ale též ctihodnému pásu Přesv. Bohorodice.

[9] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

[10] APOFTHEGMATA II. Výroky a příběhy pouštních otců. Benediktínské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2005, s. 43.

[11] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

[11] „…θα δει τον κοινοβιακό τρόπο ζωής τους και θα παραδειγματιστεί από αυτόν κατά δύναμη.“ Citováno podle ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

[12] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

[13] Tamtéž, (online).

[14] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Ευαγγελικός μοναχισμός. In: Ορθόδοξος μοναχισμός και Άγιον Όρος. Ι. Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 1998, s. 21.

[15] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Ευαγγελικός μοναχισμός, s. 22.

[16] μία Εκκλησία κοινοβιακή

[17] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

[18] Tamtéž, (online).

[19] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ (Ηγούμενος I.M. Βατοπαιδίου): Γιατί οι άνθρωποι επισκέπτονται το Άγιον Όρος, (online).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *