40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(8.)

„Není třeba příliš rozebírat, když někdo ze své prostoty pronese něco dogmaticky pomýleného. Měli bychom to přijmout s dobrou myšlenkou, neboť Bůh to posoudí podle svého.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 694.

Teologická zkušenost zbožštění (theose) podle učení sv. Řehoře Palamy

Hesychastický a asketický charakter pravoslavné teologie

Jeden z nejzářivějších „svícnů“ pravoslaví a autoritativní Učitel-Svatohorec: svatý Řehoř Palama inspirativním způsobem srovnává teologii s empirickou zkušeností z ní čerpanou. Teologie Církve a svatých Otců je totiž „bezpečnou“[1] a „Bohem inspirovanou“[2] teologií, jak sv. Řehoř uvádí. Z výše uvedeného vyplývá také teologický přístup sv. Řehoře Palamy k nositelům teologického názoru a jeho rozlišování mezi třemi „druhy“ teologie: a) bezpečné a mystické teologie theoptických teologů, kteří hovoří z osobní zkušenosti a účastenství s živým Bohem, b) filosofické teologie těch, kteří, ač nemají přímo osobní theoptickou zkušenost, nicméně v pokoře přijímají zkušenosti svatých a těch, kteří teologizují podle této theoptické teologie, a konečně c) „nové“ teologie opovážlivých teologů, kteří odmítají zkušenosti svatých a teologizují dialekticky podle svých vlastních filosofických principů.[3] Podle svatého Jana Klimaka nemohou slovům zkušených porozumět ti, kteří naopak tuto zkušenost postrádají. Kritériem ryzí a pravdivé (čili nepodvržené) teologie je stanovisko a vztah teologa ke zkušenosti: k empirii společenství člověka s živým osobním Bohem. V tomto bodě se přístupy pravoslavné a západní teologie značně rozcházejí. Bůh pravoslavných není nějakým neosobním počátkem, ideou, již se snažíme uchopit pomocí filosofických úsudků.[4] Z toho vyplývá, že teologii není možné srovnávat s klasickou filosofií, nýbrž že je třeba ji ztotožnit s osobní teologickou zkušeností Boží blahodati. Pro sv. Řehoře Palamu a každého svatohorského mnicha je předpokladem poznání Boha: celkové očištění od vášní, dále tajnodějný život (tj. účast na svatých Tajinách) a modlitba.[5]

Svatý Řehoř Palama učí o vztahu zkušenosti a teologie, a vychází přitom z učení svatých Otců a z tradic spjatých se Svatou Horou Athos. Této nejvyšší teologii se učí svatý Řehoř prostřednictvím „neustálé modlitby, hesychie mysli, pokory a zármutku (čili pokání)“. Varlaam, západní myslitel a opovážlivý teolog, s nímž vedl sv. Řehoř spor o podstatě Táborského světla, byl ve své podstatě přesvědčen, že jakákoli forma theoptie je pouze symbolickým projevem – zjevením, a nikoli niterným projevem lidské duše – tj. ontologickým společenstvím člověka s Bohem.[6] Svatá pravoslavná Církev je však podle svatého Řehoře Palamy nositelkou a ochránkyní prvotního učení o zbožštění, neboť sama vytváří „společenství zbožštění“ (κοινωνία θεώσεως).

K aktivní účasti mnichů v životě společnosti přitom docházelo v historii pravoslaví i dříve. Svatý Nikodém Svatohorec takto svědčí o autoritativním představiteli svatohorských hesychastů – svatém Řehoři Palamovi: „Řehoř, který dosáhl ve větší míře než kdokoli jiný vysoké zkušenosti „praxe a theorie“[7], se zřekl svého tolik milovaného osamělého asketického zápasu a vystoupil za hranice Svaté Hory Athos s cílem položit základy hesychastickému učení, které si přál předat, podle možnosti, co možná největšímu počtu lidí ve svém národě.“ Palama neupadal do krajní jednostrannosti naprosté ignorace lásky k bližnímu. Ve svých besedách často Palama hovoří o takzvaných společenských, křesťanských dobrodiních…, a právě jeho volba na arcibiskupský prestol a dlouholetá pastýřská péče o jemu svěřené církevní stádce svědčí o tom, že podobně, s jakou láskou uskutečňoval svůj přísný hesychasmus a modlitebnímu nazírání zasvěcený život v pustině Svaté Hory Athos, tak se stejnou horlivostí později vedl ke křesťanské dokonalosti své věřící ve světě prostřednictvím podpory takových dobrých skutků, které vedou člověka k dokonalosti i v těch nejvnitřnějších hlubinách života společnosti.[8]Pokračovat ve čtení →

Oslava Pravoslaví v Koreji

Přesto, že pravoslavných křesťanů v daleké Jižní Koreji je jen hrstka (podle neověřených informací jich žije v téměř 50 milionové Koreji přibližně 3 tisíce), jejich víra již stačila zapustit silné kořeny. Snad nejsilněji se provázanost a věrnost tradici Pravoslavné církve projevuje při svátku, který též jinak nazýváme „Oslava pravoslaví“ a který se koná vždy první neděli Velikého postu.

V katedrálním chrámu svatého Mikuláše v hlavním městě Koreje, Soulu, se v Neděli Pravoslaví koná vždy slavnostní archijerejská liturgie, kterou slouží řecký pravoslavný biskup Ekumenického patriarchátu (v současnosti vladyka Ambrosios), v jehož působnosti se korejská pravoslavná komunita od roku 1955 jurisdikčně nachází.

Pravoslavní věřící Koreje vždy doslova a do písmene naplní svou soulskou katedrálu, aby si připomněli a prožili svátek znovunastolení úcty svatých obrazů (ikon) a zúčastnili se tradičního průvodu na konci svaté liturgie.

A co přitahuje dnešní Korejce k pravoslavné víře?

– Základním motivem jejich zájmu je pravoslavná bohoslužba, která je oslovuje a současně přitahuje. Jedna protestantská profesorka korejštiny v jednom rozhovoru uvedla tato slova: „My v protestantských církvích hodně mluvíme, ale málo se modlíme. Vy, pravoslavní, se ale hodně modlíte, a mluvíte a kážete méně.“

Zdroj: Orthodoxia.info a Dogma.gr

MD

Svátek pravoslaví. Co vlastně znamená?

K pojmu pravoslaví

Nejmarkantněji se síla pravoslaví projevila v oslavě pravoslavnosti, pravoslavného vyznání a věrouky, ve vítězství Církve nad ikonoboreckou herezí, jakož nad všemi potenciálními herezemi, které by kdy v dějinách Církve vznikly. V první neděli Velkého (velikonočního) půstu se každoročně koná slavnostní “obřad anathemy“, kdy se opakuje vyloučení všech v historii odsouzených heretiků z Církve a současně se provolává sláva těm, kteří víru navzdory pronásledování zachovali neporušenou i pro další generace. Na tento svátek ve svých vzpomínkách odkazuje i český obrozenec: K. H. Borovský, který byl osobně přítomen a účastnil se tohoto liturgického činu v Uspenském saboru (chrámu) v roce 1845 v Moskvě.[1] Ve všech pravoslavných chrámech se při této příležitosti provolává sláva těm, kteří zachovali „orthodoxii“ oproti nesprávné oslavě Boha, lexikálně vymezené v řečtině jako „kakodoxie“ (csl. zloslávije): „Utečme od zhouby nesprávně oslavujících (Boha), prosvětleme naše srdce září Pravoslaví, a Boha oslavme.“[2]; „Od bezbožnosti ke zbožnosti se navrátivše, světlem mysli jsouce osvíceni, v duchu žalmů pozvdihněme ruce k jásotu, přinesme s díkůčiněním chválu Bohu…“[3]; „Správně se zobrazuje a uctívá obraz našeho Pána, kterému se klaníme, a Církev opět získává smělost zbožně oslavovat Spasitele…“[4].[5]

Již samotné slovo pravoslaví svědčí o jeho pravdivosti, o správném (pravdivém) způsobu oslavy a uctívání Krista jako dokonalého Boha a dokonalého člověka; v této souvislosti se v pravoslavné teologii užívá pojmu „bohočlověk, boholidství“ (Θεάνθρωπος, Θεανθρωπότητα), který odkazuje na dvě přirozenosti v jedné Kristově hypostázi.

Svatý Athanásios Sinajský říká: „Pravoslaví je neklamný názor o Bohu a stvoření, pravdivé pojetí všehomíra, mínění o věcech tak, jak jsou.“[6] Pravoslaví (řecky Ορθοδοξία) – orthé (ορθή) a dóxa (δόξα) znamená správné, pravdivé vyznání (doslova myšlení) a slávu; přičemž oba dva tyto výrazy spolu úzce souvisejí. „Pro zachování víry,“ jak uvádí řecký pravoslavný metropolita Jerotheos (Vlachos), „použili svatí Otcové a apoštolé vymezení víry (řec. όρος) a dogmata. Jestliže přijímáme tato dogmata a vymezení „pravdivosti“, pak přijímáme zjevenou víru a zůstáváme v Církvi, abychom mohli být uzdraveni.“[7] Duchovnost je v pravoslaví vnímána vždy ve vztahu k Duchu Svatému, od něhož čerpá svou živoucí energii. Svatí jsou nositeli pravoslavné duchovnosti a jsou jejím vlastním a nejcharakterističtějším vyjádřením. Svatí nejsou v pravoslaví chápáni pouze jako lidé dobří či mravní, nýbrž především jako ti, „v nichž přebývá Duch Svatý“[8], a v souladu s tím jsou označováni výrazem „duchonosní“ (θεοφόροι).

Pravoslaví je tedy pravou oslavou Boha v člověku a skrze člověka, jde ale současně o správné uctívání a oslavu člověka v Bohu a od Boha; oslavu jeho věčné slávy – té slávy, kterou Pán připravil od věčnosti těm, kteří ho milují. Pravoslaví je rovněž pravou vírou a ctnostným životem, plností života v ctnosti a ve víře, jak byl zjeven a ztělesněn v nádherné osobnosti Ježíše Nazaretského. Metropolita Amfilochije zdůrazňuje, že pravá víra a ctnost jsou od sebe navzájem neoddělitelné, podobně jako je v Kristově osobě nerozdělitelný Bůh a člověk. „Jako nemůže ani strom plodit ovoce bez svých kořenů, stejně tak, v pravoslavném chápání, nemůže ani náš křesťanský život přinášet dobré ovoce, schází-li pravá víra.“[9] A to ostatně potvrzují také slova svatého Cyrila Jeruzalémského, který k tomu výstižně dodává: „Dogmata bez dobrých skutků nejsou Bohu příjemná, ale ani dobré skutky konané bez správných dogmat nejsou Bohem přijímané.“[10]

Citováno z publikace „Pravoslavné křesťanství“ PCO v Brně (2012)

Prameny:

[1] BOROVSKÝ, H. K.: Svátek pravoslavnosti. Otištěno v časopisu Česká Včela, č. 20. a 24. VI. 1845, č. 45. a 50. Dostupné na internetu: http://www.pravoslav.gts.cz/liturg/havlicek.htm.

[2] Губительства тлетворнаго избегше злославных, православия сиянием, сердцами просветимся вернии Бога славяще.

[3] Из нечестия во благочестие прешедше, и светом разума просветившеся…

[4] Пишется и почитается верно покланяемый образ Владыки…

[5] Z textu služby na počest oslavy ikon, viz Vítěství Pravoslaví: Dostupné na internetu: http://days.pravoslavie.ru/rubrics/canon326.htm?id=326.

[6] IEROTHEOS, metropolita (Vlachos): Pravoslavná spiritualita, PBF v Prešově, 2006, s. 13.

[7] Tamtéž, cit. dílo, s. 14.

[8] Tamtéž, cit. dílo, s. 19.

[9] АМФИЛОХИЈЕ, РАДОВИЋ (Митрополит): Значај Православља младе данас, cit. dílo, s. 362.

[10] ΚΥΡΙΛΛΟΥ ΙΕΡΟΣΟΛΥΜΩΝ: Κατηχήσεις 4, 2: PG33, 465b. Citováno podle ZOZUĽAK, J.: Filozófia, Teológia, Jazyk. Prešov 2005, s. 267.

Starec Sofronij o svobodě člověka

„Svobodu člověka ničí každý, kdo by chtěl zotročit svého bratra (bližního), byť by chtěl jeho svobodu třeba jen omezit, a takový člověk nevyhnutelně ničí předně svoji vlastní svobodu, protože každý takový úmysl je sám o sobě již odpadnutím od božského života lásky, k níž byl člověk povolán.“

Starec Sofronij z Essexu

Zdroj: FB

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(7.)

„Když je někdo nervózní, raději s ním ani nemluvte, nejlépe ani po dobrém. Vždyť se podobá zraněnému, který nepřijímá ani pohlazení, neboť to i ono dráždí jeho rány.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 693.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem Svatohorcem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(6.)

„Když se někdo modlí, velmi pomáhá prostředí hor, a nikoli propastí a soutěsek. Také Kristus odcházel do hornatých míst, a tam se modlil. Lidská mysl a všechny jeho smysly se právě tehdy velmi otevírají k modlitbě. A také proto lidé z Epiru a obecně z hor jsou charakterističtí svou statečností a velkomyslností.“

Kelie starce Paisije „Panaguda“ na Svaté Hoře Athos

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 693.

Pozn.:

Geografická oblast „Epirus“, jež v Řecku tvoří stejnojmenný správní region, je charakteristická svojí drsnou a hornatou krajinou. Ta se vyznačuje převážně vysokými vápencovými pohořími, jež jsou součástí Dinárských hor a která dosahují výšky přes 2000 metrů. Většina Epiru se rozkládá na návětrné straně Pindu. Místní vegetaci představují hlavně husté jehličnaté lesy plné divoké zvěře.

Rodina starce Paisije, po přesídlení z rodné Farasy v maloasijské Kappadokii, našla útočiště právě v Epiru, konkrétně v malebném městečku Konitsa, s nímž bylo spjato mládí a dospívání malého Arsenia Eznepidise, budoucího starce Paisije Svatohorce…

 

Bohoslužba „Akathistu“ k Přesvaté Bohorodici

Bohulibému posluchači dojemných a kajícných hymnů Pravoslavné církve, zpívaných v době velkopostní, se dnes dostává příležitosti zaposlouchat se do tklivého a současně radostného zpěvu tzv. Akathistního hymnu k Přesvaté Bohorodici (ο Ακάθιστος Ύμνος), jenž patří k nejoblíbenějším hymnům Pravoslavné církve v Řecku a v řecké diaspoře ve světě. Je jedním z nejdůležitějších hymnografických textů byzantského období, velmi těsně spjatý nejen s církevním (bohoslužebným) životem, nýbrž také s řeckým národním étosem, který rozpoznal v osobě Přesvaté Bohorodice „Předního zastánce a vojevůdce“ křesťanů, a tím také svoji záštitu a ochranu před nepřáteli.

Historicky se vznik Akathistu datuje k 7. století a k události, jež zabránila zničení hlavního města Byzantské říše – Konstantinopole. V roce 626, zatímco císař Herakleos vedl vojenské tažení proti Peršanům, bylo náhle „Město Konstantinovo“ čili Cařihrad obklíčen Avary. Avaři, dobře vědouce, že byzantská armáda se v té době nachází daleko za hranicemi města, obsadili Chrám ve Vlachernách, zasvěcený právě památce Přesv. Bohorodice, a ve spolupráci s Peršany se v noci ze 7. na 8. srpna připravovali na konečný útok. Když to viděl patriarcha konstantinopolský Sergios, shromáždil věřící lid a obcházel s ikonou Přesvaté Bohorodice „Vlachernské“ kolem obraných zdí hlavního města a vroucně se modlil, aby tato „mocná zastánkyně“ učinila zázrak a zachránila svůj lid, který byl ve smrtelném nebezpečí. Tehdy, jako zázrakem, se přihnala silná větrná smršť, kterou věřící připisovali božské pomoci, a ta způsobila tak silnou bouři, které nepřátelská flotila, vyčkávající na útok, neodolala a zahynula ve vlnách… Ti, kteří zbyli, byli nuceni od obléhání upustit a odejít s nepořízenou.

Bohoslužba Akathistu, jak se vyvinula do dnešních dní, je přednášena společně s Malým povečeřím vždy v pátek večer v prvních čtyřech nedělích Svaté čtyřicátnice, a pak ještě jednou, celý, v pátek pátého týdne Velikého postu.

V našem českém pravoslavném prostředí, konkrétně v naší brněnské farnosti, je zaužíváno zpívat Akathist k Přesvaté Bohorodici v církevní slovanštině (bez Malého povečeří) vždy ve středu a dále Akathist k Ježíši Nejsladšímu v češtině vždy v pátek večer.

Akathist, na nějž uvádíme níže odkaz, byl interpretován známým řeckým zpěvákem církevních hymnů – Petrosem Gaitanem.

Příjemný poslech!

https://www.youtube.com/watch?v=nuT7weG5CFQ

Πέτρος Γαϊτάνος – Η ακολουθία των Χαιρετισμών της Παναγίας

podle Diakonima.gr a dalších pramenů připravil MD

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem Svatohorcem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(5.)

„Jestliže schází statečné smýšlení, není možný ani jakýkoli pokrok. Statečnost (mužnost) znamená, když se cele, s veškerou důvěrou, odevzdáváš do Boží vůle. Ten, kdo má ducha statečnosti, má také lásku, a Bůh to bere v úvahu.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 693.

Pozvánka na cyklus přednášek pro dobu velkopostní

Pravoslavná církevní obec v Brně

při chrámu sv. Václava, knížete českého,

si Vás dovoluje pozvat na cyklus přednášek na téma

„Velkopostní besedy a čtení“

Uvedení do duchovního života – Teoretické a praktické příklady svatosti

Témata jednotlivých přednášek:

1. Napodobování, jež vede k podobnosti (3. března)

  • Základní předpoklady života podle svatého Evangelia
  • Andělský život jako vzor křesťanské dokonalosti

   2. Tři světitelé o umění mnišského života (10. března)

  • Pravoslavná kinovia – vzor dokonalé lásky mezi lidmi

   3. Bolest a deprese v učení svatých Otců (17. března)
(o. Marek Malík)

  • Evangelium jako lék na bolesti současného člověka

   4. Filokalie, řečtí osvětitelé a sv. Nektários Eginský (24. března)

  • Obnova tradičního ideálu ženského mnišství v Řecku na přelomu 19. a 20. století

Přednášející: Michal Dvořáček (doktor teologie) a otec Marek Malík

Kdy: o sobotách Velikého postu od 16:30
(3.3., 10.3., 17.3. a 24.3. 2018)

Kde: v prostorách Svatováclavské hudební školy na Úvozu 62 (Brno)

Těšíme se na Vaši účast!

přednášející spolu s duchovním správcem farnosti

Program přednášek a duchovního čtení_Velkopostní období_PCO Brno