Dvě cesty ke křesťanské dokonalosti: manželství a mnišství

Podle učení starce Porfýrije (Kavsokalyvita)

To, co starce Porfýrije Kavsokalyvita[1] charakterizovalo nejvíce, byl jeho osobitý a současně originální přístup, který zaujímal ke každému věřícímu. Starec Porfýrij promlouval podobně jako starec Paisij do lidské duše a podle duchovního stavu toho kterého věřícího navrhoval moudrá a praktická řešení pro jeho život. Podobně radil i těm, kteří za ním přišli, aby jim ulehčil od starostí a pochybností, zda zvolit mnišský život či zda se rozhodnout a přijmout život manželský.

Starec Porfýrij jim tehdy říkal: „Všechno patří Kristu, minulost, přítomnost i budoucnost, v nichž se projevuje Boží prozřetelnost, která se děje i v případě té nejmenší a nejnepatrnější věci v našem životě. Možná, že brzy založíš rodinu, nebo se zasvětíš (Kristu) pro mnišský život. Je však také dobře možné, že se nestane ani jedno, ani druhé, a ty zůstaneš doma, jak je tomu právě teď.“[2]

Starec přitom nikdy nenechal pochybujícího a nešťastného člověka v úplné bezradnosti. „Můžeš se zachránit i takto,“ říkával starec s odkazem na daný stav, v němž se věřící nacházel, a dodával: „musíš především milovat Krista, neboť on přinese řešení, které pro tebe bude nejvíce užitečné, a promluví o tom jasně do tvé duše. Příliš se proto nermuť.“[3] Z výše uvedeného citátu je patrno, že pro Hospodina neexistují žádné neřešitelné situace, neboť On je všemocný a miluje své stvoření, a proto žádná dobrá duše nezůstane před Bohem v nesnázích, má-li lásku k našemu Pánu a upřímně touží se s ním sjednotit. Když starec Porfýrij hovořil o mnišské cestě v protikladu k cestě manželského života, říkával: „Před Božím zrakem má stejnou váhu jak manželství, tak mnišství, je pouze důležité, aby lidé žili a plnili Boží přikázání.“[4]

Starec Porfýrij dokázal díky svému jemnému a vzácnému duchovnímu daru rozlišování (dobra od zla) vyřešit i další složitý případ, s nímž za ním jednou přišel nějaký otec spolu se svým synem, který se chtěl stát mnichem, ačkoli mu v tom jeho otec vytrvale bránil. Starec Porfýrij jim proto při této příležitosti vyprávěl příběh o jednom otci, který rovněž bránil svému synovi, který se rozhodl pro mnišskou cestu. Jelikož mu však jeho otec bránil a vyhrožoval, syn otcovu nátlaku nakonec podlehl a oženil se. Kvůli velkému zármutku a pochybnostem, jež tohoto syna (podle starcova vyprávění) sžíraly, nakonec velmi těžce onemocněl, a poté, co u něj lékaři objevili rakovinu, tento mladý muž nakonec zemřel. Zanechal po sobě ženu a děti. Starec Porfýrij zdůraznil, že „odpovědným za synovu smrt byl především jeho otec, který nectil synovo svobodné rozhodnutí, tedy svobodu, jež jako „vzácný dar“ Bůh každému z nás udělil.[5]

Po chvíli se starec Porfýrij obrátil k tomu mladému muži, který za ním se svým otcem přišel, a vyprávěl mu jiný příběh. Byl jednou jeden mladík, který se ještě před tím, než dostudoval, chtěl stůj co stůj stát mnichem, a snažil se toho dosáhnout různými způsoby navzdory vůli svých rodičů, nabádajících ho, aby nejdříve dostudoval a dozrál. On však nikoho z nich neposlouchal a utekl z domu. Stal se skutečně mnichem, avšak za několik let zjistil, že mnišství nepřijal a nemiloval upřímně, ale pouze povrchně, takže kvůli tomu nemohl obtížný mnišský život vydržet. Odešel tedy zpět do světa a oženil se, ale navzdory tomu, nebo snad právě kvůli tomu, co se stalo, se nyní za svou minulost stydí a nevychází z domu ven.[6] Tímto způsobem udělil starec každému z obou mužů, otci i synovi, jiný příklad, aby oba přivedl ke správnému uvažování, a navíc se za oba dva, které nakonec propustil, modlil, aby se ve všem děla především Boží vůle.Pokračovat ve čtení →

Ctihodný starec Porfýrij (Kavsokalyvita)

Ctihodný starec Porfýrij (1906–1991), světským jménem Evangelos Bairaktaris, se narodil 7. února roku 1906 na řeckém ostrově Evia v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se sv. Nektáriem Eginským (+1921).

Rodina starce Porfýrije byla početná. Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek starce Porfýrije musel proto odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů. Již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat, a sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireus.

Po setkání s jedním mnichem ze Svaté Hory sám zatoužil stát se mnichem, tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesv. Bohorodice, jak se Svaté Hoře říká. Chtěl se podobat, jak později přiznal, sv. Janu Kalyvitovi, jehož život často četl a měl ho obzvláště rád. Na cestě za svým snem se zastavil v kelii sv. Georgia Kavsokalyvita, kde až do svého odchodu ze Svaté Hory žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní. Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(11.)

„Všichni musíme vést těžký a namáhavý zápas, abychom vykořenili velké vášně, neboť když se nám podaří vykořenit nějakou velkou vášeň, spolu s ní vykořeníme také mnoho dalších a menších z nich.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 695.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(10.)

„Dnešní doba je velmi složitá. Dnes musejí křesťané zachovávat velkou trpělivost, aby získali velkou (duchovní) odměnu. Mnozí světci by si přáli žít v dnešní době, aby získali ještě větší odměnu (na nebesích).“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 694.

O lásce k bližnímu

„Boha nemůžeš spatřit jinak než v osobě svého bližního, kterého budeš milovat, dokonce i tehdy, když tvou lásku nebude přijímat. Bůh se s námi setkává pouze prostřednictvím bolesti našeho bližního, kterou přijmeme na sebe. Tehdy naše modlitba přestane být modlitbou jen jednoho člověka, ale dvou osob, vyřčená jedněmi ústy. Neexistuje tajemnější zkušenost ze setkání s Pánem než ta, o níž hovoří evangelista Matouš: Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat 20,20)

„Minimální počet dvou osob, které tvoří nejmenší společenství osob v Kristu, se uskutečňuje v lásce a tajemně uvnitř srdce, za něž se modlíme a kterého naše láska již dopředu objala a usídlila se v něm. A tehdy již není jen jedno srdce, nýbrž dvě! Přesně podle slov ctihodného Izáka Syrského: Staň se účastníkem srdcí lkajících prostřednictvím bolesti modlitby a soudržnosti svého srdce a před tvýma očima se otevře zdroj milosti tvých žádostí.“ (Λόγος Λ΄ Περί Εὐχαριστίας, s. 129)

Otec jeromonach Eusebios (Vittis)

z knihy „Společenské rozměry pravoslavné duchovnosti“

Proč je člověk nešťastný

„Modlitbou člověk rozšiřuje celé své bytí a objímá celý svět; teprve tehdy se člověk skutečně raduje ze života. Modlitba v dnešním světě chybí, a proto je svět nešťastný. Člověk, byť je stvořeným bytím a má své ohraničení, může prostřednictvím modlitby vejít ve společenství s nestvořeným a nekonečným Bohem.“

Starec Efrem Vatopedský

Svatý Cyril, učitel Slovanů

(památka 14. / 27. února)

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří,
Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil
v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Svatý Konstantin-Cyril se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí zbožných rodičů Lva a Marie, kteří žili v městě Soluni, v řecké Makedonii. Otec zastával úřad drungária, tedy správce velké správní jednotky v tehdejší byzantské říši. Když dítě po porodu předali chůvě, aby je odkojila, nemluvňátko se vzpíralo přijmout jiný prs než matčin. Stalo se tak Božím řízením, aby dobrá ratolest vyrostla z dobrého kořene.
V sedmi letech měl Konstantin sen, se kterým se svěřil svým rodičům: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chceš za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jednu krásnější než všecky ostatní… její jméno bylo Sofia, tj. Moudrost: Tu jsem si vyvolil.“ Rodiče Konstantinovi pravili: „Synu, Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby byla tvou chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla.“
Jednoho dne si chlapec vyšel s ostatními dětmi do polí na lov. Vzal s sebou svého krahujce, ale sotva jej vypustil, strhl se Božím řízením vítr, ptáka uchvátil a odnesl. Hoch z toho upadl v tesknotu a žal a dva dni nejedl. Stalo se tak proto, že milosrdný Bůh nechtěl, aby Konstantin navykl světským věcem, a tak jej snadno ulovil svou láskou.

Ve školách prospíval nad ostatní žáky, oplývaje velmi bystrou pamětí. Již záhy se seznámil s díly svatých Otců, oddával se jejich studiu, a nejvíce si oblíbil knihy sv. Řehoře Bohoslovce, jimž se učil nazpaměť. Po příchodu do Cařihradu svěřili Konstantina věhlasným učitelům. Za tři měsíce se naučil gramatice, ovládl Homéra a geometrii, u Lva a Fotia, budoucího patriarchy, se pak vzdělal v dialektice a všech naukách filosofických. Mimo to si osvojil rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku a veškeré další řecké obory. Pro jeho učenost jej začali nazývat„Filosofem“. Konstantinova filosofie však byla osvícena blahodatí Ducha Svatého, a když se světce jednou zeptali, co je to filosofie, odpověděl s pokorou: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se člověk muže přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“
Na císařském dvoře brzy poznali Konstantinovu vzdělanost a touhu po věcech duchovních, a snažili se ho proto učinit hlavním knihovníkem u patriarchy při chrámu svaté Trojice. Pokorný Konstantin, v té době již vysvěcený na kněze (jeromonacha), se s vysokou hodností nesmířil: tajně odešel k Úzkému moři (do thráckého Bosporu) a skryl se, jak někteří uvádějí, v klášteře Kleidon. Nakonec jej takřka násilím přiměli, aby se vrátil, převzal na Konstantinopolské akademii profesorskou katedru a vyučoval tuzemce i cizince filosofii.Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (9.)

„Když člověk hřeší, Boží blahodať ho opouští. Když činí pokání, znovu tato milost přichází a dokonale ho očišťuje.

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 694.