40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(10.)

„Dnešní doba je velmi složitá. Dnes musejí křesťané zachovávat velkou trpělivost, aby získali velkou (duchovní) odměnu. Mnozí světci by si přáli žít v dnešní době, aby získali ještě větší odměnu (na nebesích).“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 694.

O lásce k bližnímu

„Boha nemůžeš spatřit jinak než v osobě svého bližního, kterého budeš milovat, dokonce i tehdy, když tvou lásku nebude přijímat. Bůh se s námi setkává pouze prostřednictvím bolesti našeho bližního, kterou přijmeme na sebe. Tehdy naše modlitba přestane být modlitbou jen jednoho člověka, ale dvou osob, vyřčená jedněmi ústy. Neexistuje tajemnější zkušenost ze setkání s Pánem než ta, o níž hovoří evangelista Matouš: Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat 20,20)

„Minimální počet dvou osob, které tvoří nejmenší společenství osob v Kristu, se uskutečňuje v lásce a tajemně uvnitř srdce, za něž se modlíme a kterého naše láska již dopředu objala a usídlila se v něm. A tehdy již není jen jedno srdce, nýbrž dvě! Přesně podle slov ctihodného Izáka Syrského: Staň se účastníkem srdcí lkajících prostřednictvím bolesti modlitby a soudržnosti svého srdce a před tvýma očima se otevře zdroj milosti tvých žádostí.“ (Λόγος Λ΄ Περί Εὐχαριστίας, s. 129)

Otec jeromonach Eusebios (Vittis)

z knihy „Společenské rozměry pravoslavné duchovnosti“

Proč je člověk nešťastný

„Modlitbou člověk rozšiřuje celé své bytí a objímá celý svět; teprve tehdy se člověk skutečně raduje ze života. Modlitba v dnešním světě chybí, a proto je svět nešťastný. Člověk, byť je stvořeným bytím a má své ohraničení, může prostřednictvím modlitby vejít ve společenství s nestvořeným a nekonečným Bohem.“

Starec Efrem Vatopedský

Svatý Cyril, učitel Slovanů

(památka 14. / 27. února)

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří,
Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil
v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Svatý Konstantin-Cyril se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí zbožných rodičů Lva a Marie, kteří žili v městě Soluni, v řecké Makedonii. Otec zastával úřad drungária, tedy správce velké správní jednotky v tehdejší byzantské říši. Když dítě po porodu předali chůvě, aby je odkojila, nemluvňátko se vzpíralo přijmout jiný prs než matčin. Stalo se tak Božím řízením, aby dobrá ratolest vyrostla z dobrého kořene.
V sedmi letech měl Konstantin sen, se kterým se svěřil svým rodičům: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chceš za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jednu krásnější než všecky ostatní… její jméno bylo Sofia, tj. Moudrost: Tu jsem si vyvolil.“ Rodiče Konstantinovi pravili: „Synu, Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby byla tvou chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla.“
Jednoho dne si chlapec vyšel s ostatními dětmi do polí na lov. Vzal s sebou svého krahujce, ale sotva jej vypustil, strhl se Božím řízením vítr, ptáka uchvátil a odnesl. Hoch z toho upadl v tesknotu a žal a dva dni nejedl. Stalo se tak proto, že milosrdný Bůh nechtěl, aby Konstantin navykl světským věcem, a tak jej snadno ulovil svou láskou.

Ve školách prospíval nad ostatní žáky, oplývaje velmi bystrou pamětí. Již záhy se seznámil s díly svatých Otců, oddával se jejich studiu, a nejvíce si oblíbil knihy sv. Řehoře Bohoslovce, jimž se učil nazpaměť. Po příchodu do Cařihradu svěřili Konstantina věhlasným učitelům. Za tři měsíce se naučil gramatice, ovládl Homéra a geometrii, u Lva a Fotia, budoucího patriarchy, se pak vzdělal v dialektice a všech naukách filosofických. Mimo to si osvojil rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku a veškeré další řecké obory. Pro jeho učenost jej začali nazývat„Filosofem“. Konstantinova filosofie však byla osvícena blahodatí Ducha Svatého, a když se světce jednou zeptali, co je to filosofie, odpověděl s pokorou: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se člověk muže přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“
Na císařském dvoře brzy poznali Konstantinovu vzdělanost a touhu po věcech duchovních, a snažili se ho proto učinit hlavním knihovníkem u patriarchy při chrámu svaté Trojice. Pokorný Konstantin, v té době již vysvěcený na kněze (jeromonacha), se s vysokou hodností nesmířil: tajně odešel k Úzkému moři (do thráckého Bosporu) a skryl se, jak někteří uvádějí, v klášteře Kleidon. Nakonec jej takřka násilím přiměli, aby se vrátil, převzal na Konstantinopolské akademii profesorskou katedru a vyučoval tuzemce i cizince filosofii.Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (9.)

„Když člověk hřeší, Boží blahodať ho opouští. Když činí pokání, znovu tato milost přichází a dokonale ho očišťuje.

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 694.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(8.)

„Není třeba příliš rozebírat, když někdo ze své prostoty pronese něco dogmaticky pomýleného. Měli bychom to přijmout s dobrou myšlenkou, neboť Bůh to posoudí podle svého.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 694.

Teologická zkušenost zbožštění (theose) podle učení sv. Řehoře Palamy

Hesychastický a asketický charakter pravoslavné teologie

Jeden z nejzářivějších „svícnů“ pravoslaví a autoritativní Učitel-Svatohorec: svatý Řehoř Palama inspirativním způsobem srovnává teologii s empirickou zkušeností z ní čerpanou. Teologie Církve a svatých Otců je totiž „bezpečnou“[1] a „Bohem inspirovanou“[2] teologií, jak sv. Řehoř uvádí. Z výše uvedeného vyplývá také teologický přístup sv. Řehoře Palamy k nositelům teologického názoru a jeho rozlišování mezi třemi „druhy“ teologie: a) bezpečné a mystické teologie theoptických teologů, kteří hovoří z osobní zkušenosti a účastenství s živým Bohem, b) filosofické teologie těch, kteří, ač nemají přímo osobní theoptickou zkušenost, nicméně v pokoře přijímají zkušenosti svatých a těch, kteří teologizují podle této theoptické teologie, a konečně c) „nové“ teologie opovážlivých teologů, kteří odmítají zkušenosti svatých a teologizují dialekticky podle svých vlastních filosofických principů.[3] Podle svatého Jana Klimaka nemohou slovům zkušených porozumět ti, kteří naopak tuto zkušenost postrádají. Kritériem ryzí a pravdivé (čili nepodvržené) teologie je stanovisko a vztah teologa ke zkušenosti: k empirii společenství člověka s živým osobním Bohem. V tomto bodě se přístupy pravoslavné a západní teologie značně rozcházejí. Bůh pravoslavných není nějakým neosobním počátkem, ideou, již se snažíme uchopit pomocí filosofických úsudků.[4] Z toho vyplývá, že teologii není možné srovnávat s klasickou filosofií, nýbrž že je třeba ji ztotožnit s osobní teologickou zkušeností Boží blahodati. Pro sv. Řehoře Palamu a každého svatohorského mnicha je předpokladem poznání Boha: celkové očištění od vášní, dále tajnodějný život (tj. účast na svatých Tajinách) a modlitba.[5]

Svatý Řehoř Palama učí o vztahu zkušenosti a teologie, a vychází přitom z učení svatých Otců a z tradic spjatých se Svatou Horou Athos. Této nejvyšší teologii se učí svatý Řehoř prostřednictvím „neustálé modlitby, hesychie mysli, pokory a zármutku (čili pokání)“. Varlaam, západní myslitel a opovážlivý teolog, s nímž vedl sv. Řehoř spor o podstatě Táborského světla, byl ve své podstatě přesvědčen, že jakákoli forma theoptie je pouze symbolickým projevem – zjevením, a nikoli niterným projevem lidské duše – tj. ontologickým společenstvím člověka s Bohem.[6] Svatá pravoslavná Církev je však podle svatého Řehoře Palamy nositelkou a ochránkyní prvotního učení o zbožštění, neboť sama vytváří „společenství zbožštění“ (κοινωνία θεώσεως).

K aktivní účasti mnichů v životě společnosti přitom docházelo v historii pravoslaví i dříve. Svatý Nikodém Svatohorec takto svědčí o autoritativním představiteli svatohorských hesychastů – svatém Řehoři Palamovi: „Řehoř, který dosáhl ve větší míře než kdokoli jiný vysoké zkušenosti „praxe a theorie“[7], se zřekl svého tolik milovaného osamělého asketického zápasu a vystoupil za hranice Svaté Hory Athos s cílem položit základy hesychastickému učení, které si přál předat, podle možnosti, co možná největšímu počtu lidí ve svém národě.“ Palama neupadal do krajní jednostrannosti naprosté ignorace lásky k bližnímu. Ve svých besedách často Palama hovoří o takzvaných společenských, křesťanských dobrodiních…, a právě jeho volba na arcibiskupský prestol a dlouholetá pastýřská péče o jemu svěřené církevní stádce svědčí o tom, že podobně, s jakou láskou uskutečňoval svůj přísný hesychasmus a modlitebnímu nazírání zasvěcený život v pustině Svaté Hory Athos, tak se stejnou horlivostí později vedl ke křesťanské dokonalosti své věřící ve světě prostřednictvím podpory takových dobrých skutků, které vedou člověka k dokonalosti i v těch nejvnitřnějších hlubinách života společnosti.[8]Pokračovat ve čtení →

Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský

(14. listopadu a 2. neděli Velikého postu)

 

Tropar sv. Řehoři Palamovi (Hlas 8.)

Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli,

okraso mnišstva, teologů obhájce nepřemožitelný,

Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati,

pros neustále za spásu duší našich.

Svatý Řehoř Palama, arcibiskup soluňský, se narodil v roce 1296 v Malé Asii. Během turecké invaze jeho rodina uprchla do Konstantinopole, kde nalezla útočiště na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (1282–1328). Otec svatého Řehoře se stal hlavním hodnostářem císaře Andronika, ale brzy zemřel. Sám císař Andronik přijal na sebe roli vychovatele a patrona ve vzdělání osiřelého mládence Řehoře. Mladý Řehoř, maje sám vynikající studijní schopnosti a výbornou píli, snadno zvládl všechny stupně, které tvořily proces středověkého vysokoškolského vzdělávání. Císař si původně přál, aby se mladý Řehoř věnoval veřejné činnosti, ale Řehoř, sotva dvacetiletý, odešel v roce 1316 (podle jiných zdrojů až v roce 1318) na Svatou Horu Athos, kde jako novic vstoupil do bratrstva monastýru Vatopedi, kde také přijal mnišské postřižení z rukou ctih. Nikodéma Vatopedského (11. května), pod jehož vedením započal intenzivní cestu askeze. O rok později se mu zjevil sv. Jan Teolog a přislíbil mladému mnichovi duchovní ochranu a vedení. Rovněž Řehořova matka spolu se sestrami přijala krátce po odchodu sv. Řehoře na Athos mnišské postřižení. Poté, co ctihodný starec Nikodém zesnul, pokračoval Řehoř po dobu dalších 8 let duchovní zápas pod vedením nového starce Nikefora, po jehož smrti odešel do Lavry sv. Athanásia. Zde vykonával službu v jídelně a stal se rovněž sborovým zpěvákem. Za 3 roky (1321) však Velikou Lavru opustil, neboť zatoužil po ještě vyšších stupních duchovní dokonalosti, a usadil se v jednom malém poustevnickém monastýru. Představený zdejšího monastýru začal mladého Řehoře učit základům duchovní modlitby – umění modlitby mysli, která se postupně vyvíjela a přizpůsobovala předcházejícími generacemi křesťanských mnichů, počínaje od poustevníků 4. století, Evagria Pontského či ctih. Makária Egyptského (19. ledna). Když v 11. stol. dočkaly některé vnější modlitební postupy podrobného osvětlení z pera ctih. Simeona Nového Teologa (12. března), přijali je i athosští mniši a začlenili plně do své modlitební praxe. Odborné provádění této duchovní metody „modlitby mysli“, která vyžaduje samotu a ztišení, bylo nazváno hesychasmem (z řeckého slova ησυχία, viz mlčenlivost), a ti, kteří tuto modlitbu praktikovali: hesychasty.Pokračovat ve čtení →

Oslava Pravoslaví v Koreji

Přesto, že pravoslavných křesťanů v daleké Jižní Koreji je jen hrstka (podle neověřených informací jich žije v téměř 50 milionové Koreji přibližně 3 tisíce), jejich víra již stačila zapustit silné kořeny. Snad nejsilněji se provázanost a věrnost tradici Pravoslavné církve projevuje při svátku, který též jinak nazýváme „Oslava pravoslaví“ a který se koná vždy první neděli Velikého postu.

V katedrálním chrámu svatého Mikuláše v hlavním městě Koreje, Soulu, se v Neděli Pravoslaví koná vždy slavnostní archijerejská liturgie, kterou slouží řecký pravoslavný biskup Ekumenického patriarchátu (v současnosti vladyka Ambrosios), v jehož působnosti se korejská pravoslavná komunita od roku 1955 jurisdikčně nachází.

Pravoslavní věřící Koreje vždy doslova a do písmene naplní svou soulskou katedrálu, aby si připomněli a prožili svátek znovunastolení úcty svatých obrazů (ikon) a zúčastnili se tradičního průvodu na konci svaté liturgie.

A co přitahuje dnešní Korejce k pravoslavné víře?

– Základním motivem jejich zájmu je pravoslavná bohoslužba, která je oslovuje a současně přitahuje. Jedna protestantská profesorka korejštiny v jednom rozhovoru uvedla tato slova: „My v protestantských církvích hodně mluvíme, ale málo se modlíme. Vy, pravoslavní, se ale hodně modlíte, a mluvíte a kážete méně.“

Zdroj: Orthodoxia.info a Dogma.gr

MD

Svátek pravoslaví. Co vlastně znamená?

K pojmu pravoslaví

Nejmarkantněji se síla pravoslaví projevila v oslavě pravoslavnosti, pravoslavného vyznání a věrouky, ve vítězství Církve nad ikonoboreckou herezí, jakož nad všemi potenciálními herezemi, které by kdy v dějinách Církve vznikly. V první neděli Velkého (velikonočního) půstu se každoročně koná slavnostní “obřad anathemy“, kdy se opakuje vyloučení všech v historii odsouzených heretiků z Církve a současně se provolává sláva těm, kteří víru navzdory pronásledování zachovali neporušenou i pro další generace. Na tento svátek ve svých vzpomínkách odkazuje i český obrozenec: K. H. Borovský, který byl osobně přítomen a účastnil se tohoto liturgického činu v Uspenském saboru (chrámu) v roce 1845 v Moskvě.[1] Ve všech pravoslavných chrámech se při této příležitosti provolává sláva těm, kteří zachovali „orthodoxii“ oproti nesprávné oslavě Boha, lexikálně vymezené v řečtině jako „kakodoxie“ (csl. zloslávije): „Utečme od zhouby nesprávně oslavujících (Boha), prosvětleme naše srdce září Pravoslaví, a Boha oslavme.“[2]; „Od bezbožnosti ke zbožnosti se navrátivše, světlem mysli jsouce osvíceni, v duchu žalmů pozvdihněme ruce k jásotu, přinesme s díkůčiněním chválu Bohu…“[3]; „Správně se zobrazuje a uctívá obraz našeho Pána, kterému se klaníme, a Církev opět získává smělost zbožně oslavovat Spasitele…“[4].[5]

Již samotné slovo pravoslaví svědčí o jeho pravdivosti, o správném (pravdivém) způsobu oslavy a uctívání Krista jako dokonalého Boha a dokonalého člověka; v této souvislosti se v pravoslavné teologii užívá pojmu „bohočlověk, boholidství“ (Θεάνθρωπος, Θεανθρωπότητα), který odkazuje na dvě přirozenosti v jedné Kristově hypostázi.

Svatý Athanásios Sinajský říká: „Pravoslaví je neklamný názor o Bohu a stvoření, pravdivé pojetí všehomíra, mínění o věcech tak, jak jsou.“[6] Pravoslaví (řecky Ορθοδοξία) – orthé (ορθή) a dóxa (δόξα) znamená správné, pravdivé vyznání (doslova myšlení) a slávu; přičemž oba dva tyto výrazy spolu úzce souvisejí. „Pro zachování víry,“ jak uvádí řecký pravoslavný metropolita Jerotheos (Vlachos), „použili svatí Otcové a apoštolé vymezení víry (řec. όρος) a dogmata. Jestliže přijímáme tato dogmata a vymezení „pravdivosti“, pak přijímáme zjevenou víru a zůstáváme v Církvi, abychom mohli být uzdraveni.“[7] Duchovnost je v pravoslaví vnímána vždy ve vztahu k Duchu Svatému, od něhož čerpá svou živoucí energii. Svatí jsou nositeli pravoslavné duchovnosti a jsou jejím vlastním a nejcharakterističtějším vyjádřením. Svatí nejsou v pravoslaví chápáni pouze jako lidé dobří či mravní, nýbrž především jako ti, „v nichž přebývá Duch Svatý“[8], a v souladu s tím jsou označováni výrazem „duchonosní“ (θεοφόροι).

Pravoslaví je tedy pravou oslavou Boha v člověku a skrze člověka, jde ale současně o správné uctívání a oslavu člověka v Bohu a od Boha; oslavu jeho věčné slávy – té slávy, kterou Pán připravil od věčnosti těm, kteří ho milují. Pravoslaví je rovněž pravou vírou a ctnostným životem, plností života v ctnosti a ve víře, jak byl zjeven a ztělesněn v nádherné osobnosti Ježíše Nazaretského. Metropolita Amfilochije zdůrazňuje, že pravá víra a ctnost jsou od sebe navzájem neoddělitelné, podobně jako je v Kristově osobě nerozdělitelný Bůh a člověk. „Jako nemůže ani strom plodit ovoce bez svých kořenů, stejně tak, v pravoslavném chápání, nemůže ani náš křesťanský život přinášet dobré ovoce, schází-li pravá víra.“[9] A to ostatně potvrzují také slova svatého Cyrila Jeruzalémského, který k tomu výstižně dodává: „Dogmata bez dobrých skutků nejsou Bohu příjemná, ale ani dobré skutky konané bez správných dogmat nejsou Bohem přijímané.“[10]

Citováno z publikace „Pravoslavné křesťanství“ PCO v Brně (2012)

Prameny:

[1] BOROVSKÝ, H. K.: Svátek pravoslavnosti. Otištěno v časopisu Česká Včela, č. 20. a 24. VI. 1845, č. 45. a 50. Dostupné na internetu: http://www.pravoslav.gts.cz/liturg/havlicek.htm.

[2] Губительства тлетворнаго избегше злославных, православия сиянием, сердцами просветимся вернии Бога славяще.

[3] Из нечестия во благочестие прешедше, и светом разума просветившеся…

[4] Пишется и почитается верно покланяемый образ Владыки…

[5] Z textu služby na počest oslavy ikon, viz Vítěství Pravoslaví: Dostupné na internetu: http://days.pravoslavie.ru/rubrics/canon326.htm?id=326.

[6] IEROTHEOS, metropolita (Vlachos): Pravoslavná spiritualita, PBF v Prešově, 2006, s. 13.

[7] Tamtéž, cit. dílo, s. 14.

[8] Tamtéž, cit. dílo, s. 19.

[9] АМФИЛОХИЈЕ, РАДОВИЋ (Митрополит): Значај Православља младе данас, cit. dílo, s. 362.

[10] ΚΥΡΙΛΛΟΥ ΙΕΡΟΣΟΛΥΜΩΝ: Κατηχήσεις 4, 2: PG33, 465b. Citováno podle ZOZUĽAK, J.: Filozófia, Teológia, Jazyk. Prešov 2005, s. 267.