Svatý kříž posvěcuje celý svět

Ctihodný Efrem Syrský

Když vidí zlé síly svatý Kříž, se strachem před ním ustupují. Svatý Kříž posvětil celý svět, rozptýlil tmu a navrátil mu světlo. Shromáždil národy od východu k západu a od severu k jihu a spojil je láskou v jednu církev, v jednu víru, v jeden křest. Kříž je nepřemožitelná záštita pravoslavných. Jaká ústa nebo jazyk mohou důstojně velebit nepřemožitelnou zbraň a štít Krista Krále? Kříž byl vztyčen na popravišti a v tom okamžiku dozrál hrozen našeho života. Touto ctihodnou zbraní náš Spasitel Ježíš Kristus roztrhl vše požírající útroby pekla a zacpal ďáblův chřtán. Když jej spatřila strašná smrt, osvobodila všechny, nad kterými vládla od pádu našich prarodičů. Křížem byli ozbrojení svatí apoštolé, jím porazili všechnu moc nepřítele. Křížem jako zbrojí byli oblečeni Kristovi mučedníci, jím obrátili v nicotu všechny výmysly a opovážlivosti svých mučitelů. Ti, kdo se zřekli světa, jej nosí a s velikým odhodláním se usídlují v horách, staví si příbytky v jeskyních a pozemských propastech. Ach, jak nezměrné je milosrdenství lidumilného Boha! Kolik milosti daroval skrze Kříž lidskému rodu!

Slovo o Čestném a Životodárném Kříži

Kříž jako symbol naší existence

Kříž není pouhým symbolem Boží lásky k lidem nebo snad pouhým nástrojem naší spásy. Nikoli. Kříž je především symbolem našeho života, jenž naplňuje celou naši existenci, je symbolem radosti, neboť skrze něj jsme nalezli nadějnou a optimistickou perspektivu pro náš život, neboť nesčetněkrát se stává, že jako lidé cítíme beznaděj, osamělost a zklamání. My však věříme v sílu kříže, a tak ten, kdo věří, cítí se silný a schopný čelit všem strastem a těžkostem, jež život přináší…

z kázání v blahé paměti zesnulého vladyky Christodula,
arcibiskupa athénského a celého Řecka

Slovo o Kříži… nám, ke spáse jdoucím

K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Jak ovšem hovořit o spasitelné moci Kříže dnes, kdy ne každému zní slovo o Kříži příjemně? Pokusme se nalézt na výše položené otázky správnou odpověď a nechme se poučit od těch, kteří měli pevnou víru a osvícenou mysl: od svatých Otců. 

„Slovo o Kříži je bláznovstvím těm, kdož jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1Kor 1,18) Ač je slovy sv. apoštola Pavla řečeno vše podstatné, přece zaslouží jeho výrok vysvětlení. Je tomu tak proto, jak vysvětluje sv. Jan Damašský, že člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, ale přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha (srov. 1Kor 2,15 a 14). Bláznovstvím je ovšem Kříž těm, kteří jej nevidí ve světle víry a neuvažují o Boží dobrotě a všemohoucnosti, ale posuzují naopak Boží věci v čistě lidských a přírodních kategoriích, zatímco všechno, co je Boží, přesahuje i přírodu i schopnost slovního vyjádření i myšlení. 

Bez víry není možná naše spása (srov. Žid 11,6), vždyť o víru se opírá všechno v našem běžném životě a vůbec nic se bez víry v životě neděje. Jedině vírou tedy můžeme poznat a pochopit moc Kristova Kříže, tolik odlišného a ničím nesrovnatelného s běžnými symboly kříže, které pro nás nemají žádný význam. Neboť pouze „Kristův Kříž“ je pro nás pevnou jistotou našeho spasení, nejpodivuhodnějším zázrakem božského Spasitele Ježíše Krista.

Byl to právě a jedině Kříž našeho Pána a nic jiného, jenž porazil smrt, zahladil praotcův hřích, vyvrátil peklo, daroval nám vzkříšení, obdařil nás silami, abychom se povznesli nad současnost, ba i nad samu smrt, připravil cestu jakožto návrat k pradávné blaženosti, otevřel brány Ráje, posadil naši přirozenost po pravici Boží a učinil nás dětmi Božími a dědici… 

Naše úcta ke Kristovu Kříži je smysluplná, neboť se skrze křest doslova „oblékáme v Krista“ (srov. Řím 6,3; Gal 3,27), oblékáme se v jeho smrt, ale předně v jeho slavné Vzkříšení, jež následovalo po potupné smrti na Kříži. Čtyři ramena Kříže, mezi sebou vzájemně spjatá a sdružená jeho středem, zobrazují Boží moc, která spojuje a drží současně vysokost i hlubokost, délku i šíři, čili všechno viditelné i neviditelné stvoření. 

Znak Kříže nám byl dán na čelo, podobně jako Izraeli obřízka, a tak se skrze toto znamení odlišujeme a rozpoznáváme mezi nevěřícími jako věřící. Je to pečeť, díky které se nám vyhýbá zhoubce (ďábel), je pastýřskou holí pro stádo oveček, které stráží na pastvinách, je vrcholem těm, kteří se zdokonalují v dobru, je spasením duše i těla, je ochranou před každým hříchem a zárukou všeho dobrého. Je ratolestí, z níž vykvétá vzkříšení, je stromem života věčného. Toto drahocenné a vpravdě ctihodné dřevo Kříže zasluhuje tedy veškeré úcty, vždyť na něm přinesl Kristus sebe za nás v oběť, a posvětil je k uctívání dotekem svého svatého Těla a Krve. Pokračovat ve čtení →

Kříž jako znamení vítězství

„Stradalnaja mati“

Ukrajinská duchovní píseň, tak často slýchaná zejména v době velkopostní, v chrámu i mimo něj, dojímající srdce věřícího prostým nápěvem, prostým obsahem a slovy, která v sobě ovšem ukrývají hlubinu a tajemství Kristovy oběti na kříži.

Pomalu se blížíme ke třetí neděli svaté Čtyřicátnice, jež je v souladu s posvátnou Tradicí Církve zasvěcena Kristovu kříži a jeho tajemství.

Ptejme se i my, spolu s trpící Matkou Boží: „Čím se Pán provinil?“

„Trpící Matka, která pod křížem stála,

plakala a v slzách lkala:

„Ach, Synu, Synu, za jaké provinění,

těžkou chvíli na kříži trpíš nyní?“

Страдальная мати (stradaľnaja mati)

Страдальна Мати під хрестом стояла,
Стала ридати, в сльозах промовляла:
„Ой, Сину, Сину, за яку провину |
Переносиш нині тяженьку годину |
На хресті? | (2)

Я Тебе купала гіркими сльозами,
Як малим ховала перед ворогами.
А нині плачу, бо Тебе вже трачу, |
Вже тя, милий Сину, більше не побачу, |
Сину Мій! | (2)

Ти жертвувався всіх людей спасати,
За то діждався невинно вмирати,
За світ лукавий, злобний і неправий, |
Що сповнив на Тобі свій засуд кровавий |
На хресті. | (2)

Моя підпоро, Мій Ти світе ясний!
Гаснеш заскоро, в’янеш безчасний.
А що ж зі Мною станесь, сиротою? |
Я сама на світі, як билина стою |
Під хрестом. | (2)

Мій Боже милий, усердно тя молю,
Додай Мені сили у нещаснім болю;
Тебе благаю, як сама лиш знаю, |
I Тобі днесь Сина Мого поручаю |
На хресті“. | (2)

 

 

2. neděle Velké čtyřicátnice

Svátek svatého Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského

Sv. Řehoř Palama jako učitel modlitby předává i nadále díky své svatosti zkušenost svatých Otců i současnému člověku, jehož upevňuje v naději na získání
zkušenosti Boží blahodati.

Svatý otče Řehoři, svícne Pravoslaví, pros Boha o nás!

 

Tropar sv. Řehoři Palamovi (Hlas 8.)

Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli,

okraso mnišstva, teologů obhájce nepřemožitelný,

Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati,

pros neustále za spásu duší našich.

Jeho neporušené svaté ostatky

(nacházející se v metropolitním chrámu jeho jména v Soluni)

 

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(14.)

„Zlo se v posledních letech značně rozšířilo a nastaly velké změny. Existuje však ještě dobrý kvásek, a díky tomu se Bůh stále ještě slitovává nad zbylým lidstvem. Jen aby se nezkazil i tento dobrý kvásek, pak běda nám!“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 697.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(13.)

„Ti, kteří mají mnoho nadšení a současně egoismu, musejí zachovávat poslušnost, aby se se zbavili své vlastní vůle.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 697.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(12.)

„Mezi základní věci patří pokora, dobrota a prostota. Dobrota znamená, když myslíme nejprve na to, jak utišit našeho bližního, a nikoli hledat vlastní zájem. A Bůh, ten jistě není nespravedlivý. Později nám vynahradí to, co jsme ztratili během našeho úsilí pomoci našemu bratrovi.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 696.

Dvě cesty ke křesťanské dokonalosti: manželství a mnišství

Podle učení starce Porfýrije (Kavsokalyvita)

To, co starce Porfýrije Kavsokalyvita[1] charakterizovalo nejvíce, byl jeho osobitý a současně originální přístup, který zaujímal ke každému věřícímu. Starec Porfýrij promlouval podobně jako starec Paisij do lidské duše a podle duchovního stavu toho kterého věřícího navrhoval moudrá a praktická řešení pro jeho život. Podobně radil i těm, kteří za ním přišli, aby jim ulehčil od starostí a pochybností, zda zvolit mnišský život či zda se rozhodnout a přijmout život manželský.

Starec Porfýrij jim tehdy říkal: „Všechno patří Kristu, minulost, přítomnost i budoucnost, v nichž se projevuje Boží prozřetelnost, která se děje i v případě té nejmenší a nejnepatrnější věci v našem životě. Možná, že brzy založíš rodinu, nebo se zasvětíš (Kristu) pro mnišský život. Je však také dobře možné, že se nestane ani jedno, ani druhé, a ty zůstaneš doma, jak je tomu právě teď.“[2]

Starec přitom nikdy nenechal pochybujícího a nešťastného člověka v úplné bezradnosti. „Můžeš se zachránit i takto,“ říkával starec s odkazem na daný stav, v němž se věřící nacházel, a dodával: „musíš především milovat Krista, neboť on přinese řešení, které pro tebe bude nejvíce užitečné, a promluví o tom jasně do tvé duše. Příliš se proto nermuť.“[3] Z výše uvedeného citátu je patrno, že pro Hospodina neexistují žádné neřešitelné situace, neboť On je všemocný a miluje své stvoření, a proto žádná dobrá duše nezůstane před Bohem v nesnázích, má-li lásku k našemu Pánu a upřímně touží se s ním sjednotit. Když starec Porfýrij hovořil o mnišské cestě v protikladu k cestě manželského života, říkával: „Před Božím zrakem má stejnou váhu jak manželství, tak mnišství, je pouze důležité, aby lidé žili a plnili Boží přikázání.“[4]

Starec Porfýrij dokázal díky svému jemnému a vzácnému duchovnímu daru rozlišování (dobra od zla) vyřešit i další složitý případ, s nímž za ním jednou přišel nějaký otec spolu se svým synem, který se chtěl stát mnichem, ačkoli mu v tom jeho otec vytrvale bránil. Starec Porfýrij jim proto při této příležitosti vyprávěl příběh o jednom otci, který rovněž bránil svému synovi, který se rozhodl pro mnišskou cestu. Jelikož mu však jeho otec bránil a vyhrožoval, syn otcovu nátlaku nakonec podlehl a oženil se. Kvůli velkému zármutku a pochybnostem, jež tohoto syna (podle starcova vyprávění) sžíraly, nakonec velmi těžce onemocněl, a poté, co u něj lékaři objevili rakovinu, tento mladý muž nakonec zemřel. Zanechal po sobě ženu a děti. Starec Porfýrij zdůraznil, že „odpovědným za synovu smrt byl především jeho otec, který nectil synovo svobodné rozhodnutí, tedy svobodu, jež jako „vzácný dar“ Bůh každému z nás udělil.[5]

Po chvíli se starec Porfýrij obrátil k tomu mladému muži, který za ním se svým otcem přišel, a vyprávěl mu jiný příběh. Byl jednou jeden mladík, který se ještě před tím, než dostudoval, chtěl stůj co stůj stát mnichem, a snažil se toho dosáhnout různými způsoby navzdory vůli svých rodičů, nabádajících ho, aby nejdříve dostudoval a dozrál. On však nikoho z nich neposlouchal a utekl z domu. Stal se skutečně mnichem, avšak za několik let zjistil, že mnišství nepřijal a nemiloval upřímně, ale pouze povrchně, takže kvůli tomu nemohl obtížný mnišský život vydržet. Odešel tedy zpět do světa a oženil se, ale navzdory tomu, nebo snad právě kvůli tomu, co se stalo, se nyní za svou minulost stydí a nevychází z domu ven.[6] Tímto způsobem udělil starec každému z obou mužů, otci i synovi, jiný příklad, aby oba přivedl ke správnému uvažování, a navíc se za oba dva, které nakonec propustil, modlil, aby se ve všem děla především Boží vůle.Pokračovat ve čtení →

Ctihodný starec Porfýrij (Kavsokalyvita)

Ctihodný starec Porfýrij (1906–1991), světským jménem Evangelos Bairaktaris, se narodil 7. února roku 1906 na řeckém ostrově Evia v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se sv. Nektáriem Eginským (+1921).

Rodina starce Porfýrije byla početná. Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek starce Porfýrije musel proto odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů. Již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat, a sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireus.

Po setkání s jedním mnichem ze Svaté Hory sám zatoužil stát se mnichem, tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesv. Bohorodice, jak se Svaté Hoře říká. Chtěl se podobat, jak později přiznal, sv. Janu Kalyvitovi, jehož život často četl a měl ho obzvláště rád. Na cestě za svým snem se zastavil v kelii sv. Georgia Kavsokalyvita, kde až do svého odchodu ze Svaté Hory žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní. Pokračovat ve čtení →