Síla nejkratší modlitby „Pane, smiluj se!“

„Hospodi pomiluj!“ – „Pane, smiluj se!“ Jedná se o nejkratší modlitbu. Současně jde také
o nejkratší vyznání, dokonce kratší než slova pokání evangelního celníka (viz Luk 18, 13), který z hlubiny svého zkroušeného srdce pronesl pět slov. Neustálé opakování „Hospodi pomiluj“ – „Pane, smiluj se“ nám také připomíná, že naše hříšné pády jsou neustálé. Při tom ale nejsme nečinní, ale naopak neustále, aktivně vzýváme a prosíme o slitování, o Boží smilování.

Podle slov spravedlivého Jana Kronštadtského tato modlitba bije naší hrdost, naši pýchu, a vyzývá v takto smýšlejících pocit pokory, která je základem všech křesťanských ctností. Tato krátká modlitba je současně i nejvíce potřebnou modlitbou pro každého hříšníka, neboť se jí sytí jako pokrmem a napájí jako nápojem. Je pro takového člověka nezbytným lékem pro jeho duši. Je doslova dechem jeho duše.

Kdo často a od srdce pronáší slova: „Hospodi pomiluj“ – Pane, smiluj se“, znamená to, že je živý a duchovně zdravý.

A kdo neříká anebo se stydí říkat tuto krátkou modlitbu, ten je mrtev anebo smrtelně nemocen.

Budeme se dále posilovat ve víře, neboť s námi jest Bůh.

Připravil a přeložil o. Marek M.

https://www.facebook.com/Valaaminok/videos/1394802417252513/

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (22.)

 „Když zapalujeme svíci za duši nějakého zesnulého, přináší to velký užitek.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 701.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (21.)

 „Duchovní život vyžaduje velké sebezapření a „filótimo“[1].“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 701.

[1] Starec Paisij často užíval tento specifický řecký pojem (φιλότιμο). Nutno přiznat, že pro řecký výraz „filótimo“ (rus. ljubočéstije) neexistuje v češtině, stejně jako ani v ruštině, přesný a přímý ekvivalent. Toto slovo by se tedy dalo přeložit spíše jako „velkodušnost“ (velikodúšije), „ochota obětovat se“ (raspoložénije k žertvénnosti)“ či přezírání materiálního ve prospěch toho, co je duchovní.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (20.)

 „Hříšní lidé budou v budoucím životě trpět kvůli svým touhám.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 700.

Něžný nebeský Otec

„Máme Boha, který nám věnuje svou něžnou božskou péči, který nás snáší a nepřestává nás milovat a starat se o nás, zatímco my lidé jej zapíráme, zlořečíme mu a neuvědomujeme si, co děláme a říkáme. Věříme v něj a vyznáváme ho pouze formálně, povrchně, zatímco v našem bezstarostném životě se stáváme nešťastnými a beznadějnými kvůli našemu přemýšlení, rozhodnutím, které jsme učinili, ale i egoismu a světskému uvažování.“

Starec Efrem Filothejský (Arizonský)

Kristův Kříž a jeho význam v našem životě

Archim. Georgios Grigoriatský (+2014)

 

 Slovo úvodem

Slova svatých a bohonosných Otců, „vdechnutá Duchem Svatým“, byť by byla napsána dnes anebo v dávné minulosti, mají věčnou platnost, a podobně jako svaté Evangelium budou navždy promlouvat do duší těch, kteří se sytí stejným pramenem poznání a pravdy, v němž nacházejí smysluplnost své existence.

Slovo archim. Georgia (Kapsanise) Grigoriatského (+2014) o svatém Kristově Kříži uvádí čtenáře do reálného duchovního života, naplněného živoucí zkušeností tohoto pastýře a bývalého igumena svatohorského monastýru, který po více než 40 let nesl svůj vlastní kříž, po vzoru Krista, aby se svému božskému Učiteli připodobnil nejprve v utrpení, prošel cestu kříže prostřednictvím pokání, odříkání a askeze, a poté aby dosáhl cíle svého života, který spatřoval ve vzkříšení své duše a jejím sjednocení
s Ženichem Kristem. K tomuto poznání nás svým dílem a učením povzbuzuje.

Nechť úryvek a výběr myšlenek z jeho díla o svatém Kříži, mírně zkrácený a drobně upravený, pomůže také nám, dnešním pravoslavným křesťanům, zachovat bázeň před Bohem, úctu k „nástroji jeho spásy“, svatému a ctihodnému Kříži, a prohloubit naši teoretickou znalost a praktickou zkušenost víry, „jednou provždy předanou (Božím) svatým“ (Jud 1,3).

 

Kříž našeho Spasitele spolupůsobí a opakuje se i dnes v životech svatých, v životě věřících čili Kristových učedníků. Archim. Georgios praví, že Kristův Kříž nás „činí krásnějšími“, „tvaruje nás v Kristu“, „pomáhá nám duchovně dozrát“ a konečně nás také připravuje na „Vzkříšení ve věčném životě“.

Není ničím překvapivým, že lidé mimo Církev se Kříže obávají, ale nejen to, někteří se tomuto svatému nástroji naší spásy dokonce vysmívají a zapírají ho. Kříž tak pro tyto lidi zůstává bez skutečného významu a smyslu, postrádá pro ně moc a ztrácí v jejich očích naději jak pro současný, tak pro budoucí život.

„Pokorní učedníci Pána nicméně s velkou trpělivostí zvedají svůj Kříž po Jeho vzoru den co den, byť s vlastními nemocemi a slabostmi.“

Těmito pokornými učedníky našeho Spasitele jsou podle archim. Georgia všichni ti, kteří dokáží opravdově milovat v Kristu, kteří mají pochopení pro své bližní i s jejich hříchy a slabostmi, a přijímají je takové, jací jsou, i když této lásky tito jejich spolubližní nejsou hodni, „plně podle vzoru Ježíše Krista, který si také nás zamiloval, aniž bychom si to zasloužili“.

Celá publikace uložena zde: Archim. Georgios o ctihodném Kříži Kristově

Báseň starce Paisije věnovaná jeho drahé matce

Báseň mé mamince

Starec Paisij Svatohorec

Když byl starec postřižen na mnicha, poslal své milované matce Eulampiji svoji fotografii, na jejíž zadní stranu byla vepsána lyrická báseň jako dopis na rozloučenou.

Přeložili jsme pro Vás tuto báseň, která dýchá prostotou a láskou mladé lidské duše, která si zamilovala Krista, avšak nadále chovala lásku i k osobě své matky, která byla pro tohoto ctihodného mnicha osobou nejdražší.

Μαννούλα μου σε χαιρετώ εγώ πάω να μονάσω,
Φεύγω την μάταιαν ζωήν, τον πλάνον, να γελάσω,
Στην μοναξιάν στην έρημον τα νιάτα να περάσω,
Δια την αγάπην του Χριστού, όλα θα τα θυσιάσω.

Maminko moje, loučím se s tebou a odcházím do ústraní,
opouštím tento svět, marnost a blud, který je v něm,
abych se mu vysmát mohl,
V samotě pouště své mládí hodlám strávit,
všechno pro lásku Kristovu obětuji.

Όλα του κόσμου τα αγαθά,σαν σκύβαλλα θα αφήσω,
Να εκτελέσω την πρώτη εντολήν, τον Θεόν να αγαπήσω
Με τον σταυρόν στον Γολγοθάν, τον Ιησούν ν’ακολουθήσω,
Και εις την άνω Ιερουσαλήμ, εύχομαι να σε συναντήσω.

 Všechna dobra tohoto světa zanechám jako smetí,
Abych vykonal první přikázání, Boha milovat celým svým bytím.
A v Kříži na Golgotě Ježíše následovat,
Modlím se, abychom se v nebeském Jeruzalémě mohli setkat.

Φεύγω απ’την μεγάλην σου στοργήν, μαννούλα να μπορέσω
Δια να ήμεθα αιώνια μαζί, τον Ιησούν, θα παρακαλέσω,
Διαυτό μικρός εθέλησα τα μαύρα, δια να φορέσω,
Να αφιερωθώ εις τον Χριστόν, του Θεού να αρέσω.

 Odcházím, maminko, a zanechávám tvou velkou něhu,
abychom spolu věčně byli, za to Ježíše prosit budu,
Také proto jsem od mládí k černé barvě šatu tíhl,
nosit ho, Kristu zasvětit se, abych se líbil Bohu.

Και δια μητέρα εις το εξής, θα έχω την Παναγίαν,
Να με φυλάξη αβλαβή, απ’ του εχθρού την πανουργίαν
Μάννα μου με κατάνυξιν, στην έρημον εδώ στην ησυχίαν
Θα εύχομαι πάντα δια εσέ, και διόλην την πολιτείαν.

 Matkou mi do budoucna bude Panagie[1],
která mne ochrání ode vší újmy, od lsti nepřítele,
Matko moje, v dojetí modlit se budu, a nikdy nepřestanu,
v tichosti pouště, za tebe a všechen lid.

Mnich Paisij Filothejský, Svatá Hora Athos (1.5.1957)

Věnováno mé ctihodné matce

Starec Paisij

 

[1] Přesvatá (Bohorodice), Panna Marie

 

Proč Hospodin odnímá svou blahodať?

„V duchovním životě člověka je období, které se dá nazvat jako „odejmutí blahodati v její hmatatelné podobě“, to znamená takové období, kdy se člověku všechny jeho křesťanské skutky stávají těžkými, přetěžkými. Toto období je velmi bolestivé a těžké, ale je naprosto nezbytné pro každého z nás, kteří kráčíme po cestě spásy. Je tomu tak proto, že ve věrnosti Kristovým přikázáním se projevuje náš charakter, naše rozhodnutí, naše víra. A jak říká Pán, nejprve se člověku dává blahodať bez toho, aniž by pro její získání cokoliv učinil, a poté je mu tato blahodať zase odejmuta, aby mohl projevit svoji věrnost. A když člověk projeví „věrnost v malém“, dává se mu jako jeho vlastnictví veliké bohatství – a tím je věčnost (srov. Luk 16, 9-12).“

Starec schiarchimandrita Sofronij (Sacharov)

Duchovní besedy (Beseda II.)
O riziku v duchovním životě, o nacionalismu a všelidskosti

připravil a přeložil o. Marek M.