Světitel a vyznavač Lukáš, arcibiskup krymský

Památka: 29. ledna a 29. května

Svátek nalezení svatých ostatků: 5. (18.) března

Svatý, Bohem proslavený, Lukáš Krymský byl v 2. polovině 20. století kanonizován jako další světec v zástupu svatých Božích svaté Kristovy Církve. Ve svém povolání
a pozdějším duchovním poslání se zjevil jako vyznavač, jenž žil v dobách těžkého pronásledování v Sovětském svazu, a při tom ve svém životě projevil obraz dobrého pastýře, uzdravoval lidské nemoci, duchovní i tělesné, a naznačil dokonalou symbiózu pastýřské služby archijereje (biskupa) a lékaře (chirurga). Byl vynikajícím vědcem, přičemž jeho hlavní specializací se stala traumatologie se zvláštním zaměřením na septické komplikace hnisavých onemocnění. Jeho teologické pojednání evokují víru a přesvědčují všechny pochybující o existenci Boha a vyvracejí různé pseudovědné teorie. Svým duchovním zápasem tento novodobý pravoslavný světec, nesmírně oblíbený a známý také v Řecku, ukazuje dnešnímu člověku, co znamená „nesení Kristova kříže“.

Arcibiskup Lukáš (ve světě lékař a profesor Valentin Felixovič Vojno-Jasenecký) se narodil dne 27. dubna 1877 v Kerči, v dnešním Krymu. Poté, co dokončil střední školu, přemýšlel o tom, jakou životní cestou se vydá, a jediné, co tehdy věděl přesně, že se chce zabývat tím, co je „užitečné pro trpícího člověka“. Také proto si vybral za svůj další studijní obor „medicínu“. Po ukončení univerzitních studií se budoucí pravoslavný biskup chopil lékařské praxe a vědeckého výzkumu. Ve dvacátých letech minulého (20.) století pracoval jako chirurg v Taškentu, kde se také aktivně účastnil církevního života a navštěvoval kroužky jednoty pravoslavné mládeže. Slova tehdejšího taškentského biskupa Inokentije zněla přesvědčivě: „Doktore, vy se musíte stát knězem“. Tato slova byla zejména samotným světcem velmi dobře chápána jako výzva k Božímu následování.

Po třech letech služby v hodnosti kněze otec Valentin přijal mnišské sliby se jménem apoštola, evangelisty a lékaře Lukáše, a 30. května 1923 byl jeromonach Lukáš tajně vysvěcen na biskupa. Od té doby putoval jako vyznavač trnitou, ale požehnanou cestou Páně. Četné zatýkání, mučení a vyhnanství neoslabily horlivost tohoto hierarchy při plnění jeho archijerejských povinnosti, ať už byl kdekoli. Vedle služby duchovního nadále působil dle potřeby jako lékař – chirurg.

Od roku 1946 do roku 1961 byl Vladyka Lukáš hlavním archijerejem krymské eparchie. Svatý Lukáš Krymský zesnul v Pánu 11. června 1961, v den Všech svatých, kteří zazářili v zemi ruské. Jako pastýř však nikdy neopustil své věrné stádce: na jeho mocné přímluvy byli lidé zázračně uzdravováni i po jeho zesnutí. I dnes jsou známy četné zázraky a podivuhodná uzdravení na přímluvy tohoto světce – lékaře. V roce 1996 byly nalezeny (tj. vyzdviženy) svaté ostatky arcibiskupa Lukáše, které nyní spočívají v chrámu Nejsvětější Trojice v Simferopolu. Bůh, na přímluvy sv. Lukáše, udílí i dnešnímu člověku pomoc a podporu v nesení našeho kříže a dobrého vyznávání svaté pravoslavné víry.

Svatý otče Lukáši, pros Boha o nás!

 

Tropar svatému Lukáši (Krymskému)

Hlasateli spasitelné cesty Páně,

vyznavači a přední pastýři krymské země,

pravý ochránce svatootecké tradice,

sloupe nepohnutelný, učiteli pravoslaví,

v Bohu moudrý lékaři, světiteli Lukáši,

pros neustále Spasitele Krista,

aby nám, pravoslavným křesťanům,

daroval neotřesitelnou víru,

spásu i velikou svoji blahodať.

 

Svatý chirurg Lukáš Krymský spolu se svatým Efremem Novozjeveným z Nea Makri

Doporučené odkazy a prameny:

http://www.pravoslav.or.cz/simferopolis.htm

MD

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (27.)

„Ten, kdo se účastní v bolesti svého bližního a řekne mu něco s úmyslem jej byť jen nepatrně utěšit, to je jako by pronášel slova modlitby, a jeho dobrý úmysl se mnohokrát vyplňuje.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 706.

Přenesení ostatků svatého Václava

Oslava svátku Přenesení svatých ostatků sv. knížete Václava je v Pravoslavné církvi slavena 4.3. podle starobylého juliánského kalendáře
(tj. 17.3. dle kalendáře občanského)

 

Na letošní březnovou sobotu s datem 17.3. připadá podle pravoslavného kalendáře památka přenesení svatých ostatků svatého mučedníka Václava, knížete českého, ze Staré Boleslavi do Prahy.

Památka svatého Václava je pro nás důležitá zejména proto, že tento světec je patronem naší země, k němuž se obracíme v těžkých okamžicích našeho života a našich dějin, a hledáme u něj útěchu, tak jak to známe a vyznáváme ve Svatováclavském chorálu:

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste, eleison.

Památka našeho národního světce a patrona našeho chrámu k nám však promlouvá zejména jako aktuální výzva k obrácení našich životů k Hospodinu, neboť nám v osobě tohoto zbožného a ušlechtilého panovníka dává dobrý příklad k následování. Vždyť svatý mučedník a bohabojný kníže Václav, a zejména jeho krátký, avšak na převratné události bohatý život, je zcela pregnantním naplněním slov apoštola Pavla (viz 2Kor 9,6–11), která jsou čtena v den památky svatého Václava, kdy nás apoštol Pavel vyzývá ke štědrosti a pomoci druhým: Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. Celým svým životem svatý Václav svědčil o této velké ctnosti a stal se zářným a sebe obětujícím se příkladem pomoci a dobrodiní konaného pro své bližní.

Také proto jej zná nejen východní, ale i ta západní tradice zejména jako „Dobrého krále Václava“ (Good King Wenceslas).

Osobnost svatého Václava je nám také připomenutím toho, co říká svatý evangelista Lukáš o tom, kdo usiluje o dosažení svatosti (viz Lk 5,1–11). Že není možné spoléhat sám na sebe, na své vlastní síly, ale předně na Spasitelovo slovo, který vyzývá každého z nás, abychom zanechali všeho a vydali se po jeho stopách. Při vyslechnutí této výzvy poznáváme naši vlastní nemohoucnost, když se pokoušíme dosáhnout něčeho bez Boží pomoci, a současně také cítíme rychlou pomoc od Hospodina, která se dostavuje ve chvíli, kdy již sami začínáme pochybovat…

Pán Ježíš Kristus nás neopomněl ujistit, že Jeho vlastní jho, pokud jej bereme na svá bedra, čili spasitelný kříž naší víry, že toto Jeho jho netlačí a břemeno netíží, neboť On každému, kdo se namáhá, dává náležité odpočinutí: Zanechávám vám pokoj, svůj pokoj vám dávám; já vám dávám, ne jako dává svět. Ať se vaše srdce nermoutí ani nestrachuje. (Jn 14,27)

Svatý Václav uposlechl slova Spasitele, která řekl Šimonu Petrovi: Neboj se. (Lk 5,10)
A sám velký přímluvce země české, svatý kníže Václav, se nebál podstoupit vlastní oběť, kterou nám křesťanům ukládá zákon Boží lásky, protože ani v pýše, ani v uspokojení žádostí těla ani v uspokojení touhy nenajdeme pravé štěstí, nýbrž toliko a jedině v Lásce – v Kristu a jeho boholidské Osobě.

A díky tomu zůstává svatý Václav naším stálým a věrným přímluvcem u našeho Spasitele!

Tropar, hlas 3.

Svatý mučedníče, kníže Václave,

národa slovanského nebeský ochránce,

pros milostivého Boha,

aby spasil duše naše.

MD

Život, umučení a přenesení ostatků svatého Václava

Svátek svatého Václava slavíme 28.9./11.10.

Přenesení ostatků sv. Václava ze Staré Boleslavi do Prahy 4.3./17.3.

Svatý Václav se narodil kolem roku 907 jako prvorozený syn českého údělného knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela ze slovanského kmene Stodoranů. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj a babičkou sv. Ludmila. Pokřtěn byl sv. Václav podle slovanského, tedy pravoslavného obřadu. Když chlapec dospěl k užívání rozumu, dal ho otec podle slovanského obřadu též postřihnout.
K Václavovým postřižinám – jak vypráví první staroslověnská legenda – povolal kníže Vratislav jistého biskupa Notárije s jeho duchovenstvem. V chrámu Přesvaté Bohorodice byla nejprve odsloužena sv. liturgie, poté se biskup ujal sv. Václava, postavil jej na stupeň před oltářem a požehnal slovy: „Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jako jsi požehnal všechny své spravedlivé.“

Pod vedením slovanského kněze Pavla a za dozoru babičky Ludmily se začal sv. Václav učit spisovnému jazyku slovanskému. Poté jej otec poslal do Budče, aby se tam u jiného slovanského kněze Učena naučil i latinsky; jako budoucí kníže potřeboval latinu pro styk se západními německými sousedy. Sv. Václav mimoto ovládal i jazyk řecký a patřil ve své době k nejvzdělanějším panovníkům v širokém okolí.

V roce 920 zemřel Václavův otec Vratislav a v témže roce i milovaná babička Ludmila. Byla usmrcena na hradě Tetíně z popudu kněžny Drahomíry, Václavovy matky. Sv. Václavu bylo pouhých 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Než jinoch dospěl, vládla jeho jménem matka Drahomíra.

Jako osmnáctiletý mladík převzal sv. Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor proti dvorním intrikám. Proto se rozhodl vzdálit svou matku z knížecího dvora a určil jí na čas jako bydliště Budeč. Současně dal přenést tělesné ostatky sv. Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je uložil v chrámu sv. Jiří. Brzy nato povolal svou matku zpět do Prahy.

Jako panovník byl sv. Václav vzorem křesťana. Vyznamenával se vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných chrámů (na samotném Pražském hradě založil chrám sv. Víta), pravidelnou účastí na službách Božích a všestranným konáním skutků milosrdenství a lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným i cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, kterému se líbilo i to, že sv. Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (26.)

„Je velmi dobré, když se malé děti učí byzantským nápěvům a hymnům, neboť jejich mysl pak není rozptylována a „netoulá“ se za jinými, marnivými a hříšnými věcmi. A také touto aktivitou se děti posvěcují a oslavují Boha.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 706.

Cyklus přednášek pro dobu velkopostní

Oznámení

Připomínáme konání další přednášky v řadě na téma:

 Bolest a deprese v učení svatých Otců (17. března)
Evangelium jako lék na bolesti současného člověka

Přednášející: o. Marek Malík

Kde: Svatováclavská hudební škola při PCO v Brně (Úvoz 62)

Kdy: 17.3. v 16:30

Více zde:

Program přednášek a duchovního čtení_Velkopostní období_PCO Brno

Těšíme se na Vaši účast!

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (25.)

„Na poušti pocítí každý sebe sama jako něco nepatrného, a když se setká s jiným člověkem, prokazuje mu velkou lásku, i když jde o cizího člověka.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 704.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (24.)

 „Přimějme naši mysl, jak je to jen možné, aby se nacházela v Boží blízkosti a vždy uvažovala o dobru.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 703.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (23.)

 „Bůh si přeje, abychom jej prosili o pomoc, aby mohl zasáhnout, neboť respektuje naši svobodnou vůli.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 703.

Síla nejkratší modlitby „Pane, smiluj se!“

„Hospodi pomiluj!“ – „Pane, smiluj se!“ Jedná se o nejkratší modlitbu. Současně jde také
o nejkratší vyznání, dokonce kratší než slova pokání evangelního celníka (viz Luk 18, 13), který z hlubiny svého zkroušeného srdce pronesl pět slov. Neustálé opakování „Hospodi pomiluj“ – „Pane, smiluj se“ nám také připomíná, že naše hříšné pády jsou neustálé. Při tom ale nejsme nečinní, ale naopak neustále, aktivně vzýváme a prosíme o slitování, o Boží smilování.

Podle slov spravedlivého Jana Kronštadtského tato modlitba bije naší hrdost, naši pýchu, a vyzývá v takto smýšlejících pocit pokory, která je základem všech křesťanských ctností. Tato krátká modlitba je současně i nejvíce potřebnou modlitbou pro každého hříšníka, neboť se jí sytí jako pokrmem a napájí jako nápojem. Je pro takového člověka nezbytným lékem pro jeho duši. Je doslova dechem jeho duše.

Kdo často a od srdce pronáší slova: „Hospodi pomiluj“ – Pane, smiluj se“, znamená to, že je živý a duchovně zdravý.

A kdo neříká anebo se stydí říkat tuto krátkou modlitbu, ten je mrtev anebo smrtelně nemocen.

Budeme se dále posilovat ve víře, neboť s námi jest Bůh.

Připravil a přeložil o. Marek M.

https://www.facebook.com/Valaaminok/videos/1394802417252513/