Slovo na Paschu

Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský),
arcibiskup Tverský

Ze slova svatého Jana Zlatoústého, čteného na Paschu, a také z oduševnělých písní kánonu svaté Paschy, které byly sestaveny ctih. Janem Damašským, je, milí bratři, dobře patrno, k jaké oslavě a slavnostní hostině zve své děti svatá Církev. Církev zve všechny, aby se kochali a radovali ze slavnostní hostiny, tj. vítězné oslavy „smrti zmaření a pekla zničení“[1]; zve všechny, aby pili „nápoj nový“, nápoj duchovního veselí, který zazářil z Kristova hrobu. Zve všechny, aby přistoupili k hostině, na které se předkládá Beránek, obětovaný za hříchy světa, sám Kristus.

A tak, bratře, nespěchej příliš brzo a nezanechávej tohoto veselí, ani neopouštěj tuto slavnostní hostinu, jen aby ses obrátil k pozemským radostem a pozemské útěše. Zejména nyní, když je nám nabízena ona přebohatá duchovní hostina, my se naopak a častokrát staráme spíše o „pokrm pomíjející“ a oddáváme celé své srdce veselosti a radostem pozemským (viz Jan 6,27). S lítostí a zármutkem vidíme, že mnozí křesťané v tento den velmi spěchají, aby zanechali duchovního veselí, slaveného na počest zmrtvýchvstalého Pána, a obracejí se k pozemským útěchám. Nechtějí v největším z křesťanských svátků vydržet ani do konce hlavní bohoslužby – svaté liturgie. Co dělat? To jsi se, bratře, postil jen proto, jen proto jsi se skutečně postil a zadržoval své vášně, abys po uplynutí posledního dne jim opět ponechal svobodu?

To jsi byl opravdu uveden do radosti Vzkříšení, aby ses ve svaté dny oddával povětšinou jen tělesným a někdy až hrubým zábavám a radovánkám? Ještě včera jsi spolu se svatou Církví zpíval: „Umlkněte smrtelníci a stůjte se strachem a třesením a na nic pozemského nepomýšlejte“. To opravdu již nastal čas, aby nyní tělo křičelo a duch mlčel při vzpomínkách pouze na to pozemské? Ve dnech Strastného týdne naše svatá Církev, prostřednictvím evangelních a dalších čtení anebo písní, jakoby štětcem rozepsala a namalovala před tvým vnitřním zrakem strádání Kristova: bití, pohlavkování, poplivání, trnovou korunu, ukřižovaní na Kříži a další, neboť to všechno bylo přijato Kristem k umrtvení i tvých vlastních vášní. Pokračovat ve čtení →

Další osobnost z řady nových ruských mučedníků

Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský), arcibiskup Tverský

(památka 13./26. října v den vyzdvižení ostatků roku 1993, 18./31. prosince v den jeho blaženého zesnutí a dále pak v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských a ve Sboru Tverských a Žitomírských svatých)

Arcibiskup Tadeáš (občanským jménem Ivan Vasiljevič Uspenský) se narodil 12. /25. listopadu roku 1872 ve vesnici Naruksovo, v Lukojanském újezdu Nižegorodské gubernie. Jeho otec i dědeček byli kněžími. Po ukončení Nižegorodského duchovního semináře byl mladý Ivan přijat do Moskevské duchovní akademie, kterou zakončil roku 1896.

Pod vlivem rektora Akademie, tehdy ještě biskupa Antonije (Chrapovického), se rozhodl přijmout mnišství. V srpnu následujícího roku byl postřižen na mnicha se jménem Tadeáš a zároveň byl rukopoložen i na jerodiákona. Téhož roku byl nyní už otec Tadeáš rukopoložen na jeromonacha a byl vyslán jako učitel na Smolenský duchovní seminář.

V roce 1890 byl převeden do Semináře ve městě Ufa, kde za dizertaci s názvem Jednota knihy proroka Izajáše získal titul magistra teologie. Roku 1902 byl otec Tadeáš určen inspektorem a poté i rektorem tohoto semináře a byla mu udělena hodnost archimandrity. Za rok se stal rektorem Duchovního semináře ve městě Oloněc. V tomto roce vyšla jeho práce Poznámky k didaktice (Записки по дидактике), která se stala klasickou prací v duchovní pedagogice. V roce 1908 napsal obsáhlou studii Jehova (Иегова), za níž mu byl udělen titul doktora teologie. V prosinci tohoto roku byl archimandrita Tadeáš rukopoložen na biskupa Vladimir-Volyňského, vikáře Volyňské eparchie.Pokračovat ve čtení →

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(39.)

„Čím více se namáháš, tím větší radost a větší blahodať od Boha získáváš.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 712.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(37.)

„Náš mnišský život (říkal starec) musí být neustálá chvála vzdávaná Bohu.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 712.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(36.)

„Je čas, kdy je třeba nabízet svou námahu Bohu. Existuje však také jiný čas, kdy je třeba, abys pochopil smysl své duchovní práce, co čteš a co děláš.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(35.)

„Když se zavřou naše tělesné oči a otevřou se oči naší duše, tehdy spatříme mnoho věcí, které nás překvapí. V našem novém životě uzříme mnohá překvapení.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(34.)

„Náš půst, a obecně celá askeze, musí vyvěrat z oběti, kterou člověk podstupuje z lásky ke Kristu. Ďábel je spalován touto naší láskou ke Kristu. Suchou (a formalistickou) askezí se ničeho nedosahuje.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.