40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(33.)

 

„Existují lidé, nad nimiž spočívá Boží blahodať, která je prozrazuje. Tito lidé cítí energie (Boží) blahodati, pokoje, radosti (a další ctnosti).“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

Svatých 40 mučedníků sevastijských

 (památka 9. / 22. března)

V roce 313 po narození Pána Ježíše Krista, kdy jeho svatá Církev přečkala období těžkého pronásledování, vydal svatý císař Konstantin nařízení, podle kterého mohli svobodně vyznávat své náboženské přesvědčení i křesťané. Jejich práva se po vydání tzv. Milánského ediktu zrovnoprávnila s pohany, ač tomu nebylo všude stejně. Konstantinův spoluvládce Licinius zůstával i nadále zapřisáhlým pohanem a ve své části říše usiloval o všemožné vymýcení křesťanstva, které se tam značně šířilo. Licinius se v té době připravoval k válce s Konstantinem, a jelikož se bál jakýchkoli nepředpokládaných vzpour ve svém vojsku, rozhodl se jej očistit od křesťanů, kterých v něm stále přibývalo.

Někdy kolem roku 320 po Kr. žil v tehdejším arménském městě Sevastia člověk jménem Agrikolaos, horlivý přívrženec pohanství, jenž byl oddaným vojevůdcem císaře Licinia. Pod jeho velením se nacházela též nevelká skupina čtyřiceti chrabrých Kapadočanů, kteří vyšli vítězně z mnoha bitev a u všech si získali svou odvahou velké uznání. Tito Kapadočané byli všichni křesťany. Když byl vydán císařův rozkaz, aby se všichni z jeho vojáků poklonili a obětovali pohanským modlám, svatí Kristovi vojíni odmítli. Agrikolaos, když se o tom dozvěděl, nechal si je zavolat, a když viděl jejich pevné odhodlání vzepřít se jeho rozkazu, dal je uvěznit. Vojáci si nezoufali, ale oddali se společně vroucí modlitbě, až se jim jednou v noci zjevil anděl a oni slyšeli jeho hlas: „Ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mat. 10,22)

Následujícího rána přivedli svatých čtyřicet vojáků před Agrikolaa. Tentokrát se pohanský vojevůdce pokusil o lest; nezískal-li svaté vyznavače po zlém, zkusil to nyní po dobrém. Začal tedy chválit jejich chrabrost, mládí a sílu a pak jim znovu navrhl, aby se zřekli Krista, a tím získali čest a přízeň samotného císaře. Když ale uslyšel jejich odmítavou odpověď, nechal je znovu odvést a nařídil, aby je spoutali okovy. Nejstarší ze čtyřiceti vojáků se tomu vzepřel a zvolal: „Císař ti nedal právo uvěznit nás do okovů“. Agrikolaos, jakmile slyšel tato slova, pochopil, že Kyrion – tak se totiž jmenoval nejstarší z vojáků – zná pravdu, nechal odvést vojáky a pouze je dal vsadit do vězení. Za sedm dní přicestoval do Sevastie bohatý hodnostář Licius, který měl právo vyhlásit soud nad vojáky, což také ihned učinil. Svatí vyznavači byli neústupní a nekompromisně prohlásili i před ním: „Odejmi od nás nejen naše vojenské hodnosti, ale i naše životy, neboť pro nás neexistuje nic dražšího než Kristus Bůh“. Tehdy Licius přikázal, aby svaté vojáky kamenovali. Kameny vrhané na jejich těla však dopadaly mimo cíl; kámen, který hodil sám Licius, dokonce zasáhl obličej Agrikolaa. Mučitelé, když viděli zázračný zásah shůry, pochopili, že svaté vojáky chrání nějaká neviditelná síla z nebes. Následující noci zůstali vojáci pohrouženi v modlitbě a opět uslyšeli hlas, tentokrát Pána Ježíše Krista: „Ten, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, znovu ožije. Mějte odvahu a nebojte se, neboť přijmete věnce neuvadající slávy“.

Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(32.)

„Žaltář je Bohem vdechnutá kniha, naplněna duchovním dojetím. A (prorok) David se podobá nějakému architektovi, který, aniž by byl sám stavitelem, učinil mistrovský (architektonický) kousek, který ostatní obdivují.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

Ohlédnutí za 3. a 4. týdnem Svaté čtyřicátnice

Kříž jako symbol naší „spásy“

„Kříži Tvému klaníme se, ó Pane, a svaté vzkříšení Tvé slavíme.“ Tak zní slova, kterými opěvujeme slavný Kristův kříž, jemuž je zasvěcena také 3. neděle Velikého postu. K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Kříž našeho Spasitele spolupůsobí a opakuje se i dnes, v životech svatých, v životě věřících čili Kristových učedníků. Archim. Georgios praví, že Kristův Kříž nás „činí krásnějšími“, „tvaruje nás v Kristu“, „pomáhá nám duchovně dozrát“ a konečně nás také připravuje na „Vzkříšení ve věčném životě“. Není ničím překvapivým, že lidé mimo Církev se Kříže obávají, ale nejen to, někteří se tomuto svatému nástroji naší spásy dokonce vysmívají a zapírají ho. Kříž tak pro tyto lidi zůstává bez skutečného významu a smyslu, postrádá pro ně moc a ztrácí v jejich očích naději jak pro současný, tak pro budoucí život. „Pokorní učedníci Pána nicméně s velkou trpělivostí zvedají svůj Kříž po Jeho vzoru den co den, byť s vlastními nemocemi a slabostmi.“ Pravoslavná obec v Brně při této příležitosti připravila výběr z učení o svatém Kříži podle díla archim. Georgia (Kapsanise) Grigoriatského (+2014), který je dostupný v rubrice „Download“ na http://pravoslavbrno.cz/download/. Nechť úryvek a výběr myšlenek tohoto Svatohorce našich dní pomůže také nám, dnešním pravoslavným křesťanům, zachovat bázeň před Bohem, úctu k „nástroji jeho spásy“, svatému a ctihodnému Kříži, a prohloubit naši teoretickou znalost  a praktickou zkušenost víry, „jednou provždy předanou (Božím) svatým“ (Jud 1,3).

Přenesení ostatků svatého knížete Václava

Na letošní březnovou sobotu s datem 17.3. připadla podle pravoslavného kalendáře památka přenesení svatých ostatků svatého mučedníka Václava, knížete českého a patrona našeho chrámu, ze Staré Boleslavi do Prahy. Došlo k tomu přibližně v roce 938 po Kr., tj. před 1080 lety. Nepřestávejme nikdy prosit našeho nebeského ochránce za náš slovanský národ: „Svatý mučedníče, kníže Václave, národa slovanského nebeský ochránce, pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.“ (Tropar, hlas 3.)

Ctihodný Jan Klimakos (Lestvičník)

Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny už jako šestnáctiletý chlapec. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let, naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem. Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem anebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti. Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem znamenitého duchovního díla s názvem „Nebeský žebřík“ (Lestvice), podle nějž získal také svou přezdívku. Svůj „Žebřík“ sepsal přibližně v polovině šestého století na prosbu Jana, igumena Raifského monastýru. Tato kniha představuje návod k neustálému duchovnímu zdokonalování každého křesťana, mnicha i laika. Obraz Žebříku je převzat ze Starého zákona, kde je popsáno vidění Jakubova Žebříku, po kterém andělé Boží vystupovali a sestupovali (viz Gen 28,12). Tato vzácná duchovní kniha je jedním z hlavních pilířů asketické literatury. Její četba je doporučována zejména v době Velikého postu, přičemž náš „výstup“ po pomyslných 30 stupních Janova žebříku se má stát spíše naším celoživotním posláním.Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(31.)

„To, zda získáme svatost, nezávisí na létech (prožitých v askezi), nýbrž na naší velkodušnosti a na našem pokorném duchovním zápase.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (30.)

„Mnich říká pokorně své myšlenky, aniž by cokoli přikazoval.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 707.

Poslední z cyklu velkopostních přednášek

Oznámení

Připomínáme konání další přednášky v řadě na téma:

Filokalie, řečtí osvětitelé a sv. Nektários Eginský

Obnova tradičního ideálu ženského mnišství v Řecku na přelomu 19. a 20. století

Přednášející: Michal Dvořáček, doktor teologie

Kde: Svatováclavská hudební škola při PCO v Brně (Úvoz 62)

Kdy: 24.3. v 16:30

Více zde:

Program přednášek a duchovního čtení_Velkopostní období_PCO Brno

Těšíme se na Vaši účast!

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (29.)

„Pokoru má ten, který, ať koná jakékoli dobro, okamžitě ho zapomíná, a pokud mu nějaké, byť sebemenší dobro prokazují ostatní, považuje ho za cosi velikého, a cítí současně velkou vděčnost.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 707.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (28.)

„Ti, kteří páchají sebevraždu, tak činí z egoismu. Ďábel zastiňuje jejich mysl, přivádí je do beznaděje a zoufalství a vede je k sebevraždě… Když má ale člověk alespoň trochu pokory, neděje se něco takového.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 707.

Z myšlenek a učení svatého Jana Sinajského, řečeného Klimaka

Podle svatého Jana Klimaka nemohou slovům zkušených porozumět ti, kteří naopak tuto zkušenost postrádají. Kritériem ryzí a pravdivé (čili nepodvržené) teologie je stanovisko a vztah teologa ke zkušenosti: k empirii společenství člověka s živým osobním Bohem. V tomto bodě se přístupy pravoslavné a západní teologie značně rozcházejí. Bůh pravoslavných není nějakým neosobním počátkem, ideou, již se snažíme uchopit pomocí filosofických soudů.[1] Z toho vyplývá, že teologii není možné srovnávat s klasickou filosofií, nýbrž že je třeba ji ztotožnit s osobní teologickou zkušeností Boží blahodati. Pro sv. Řehoře Palamu a každého svatohorského mnicha je předpokladem poznání Boha: celkové očištění od vášní, dále tajnodějný život (svatých Tajin) a modlitba.[2]

V souladu s učením ctih. Jana Klimaka, řečeného Lestvičníka, který se tématem hesychie zabývá ve 27. a 28. kapitole[3] svého věhlasného díla „Lestvice“, ti, kteří s odvahou vedou zápas v kinovii, „splétají sobě věnce klidu a hesychie“. „Milovník hesychie má v sobě jakési pevné odhodlání, které bedlivě stojí ve dveřích jeho srdce a přicházející sem myšlenky ničí anebo odráží.“[4] Svatý Jan Klimakos doslova uvádí, že „duchovně-rozumný hesychasta (čili ten, který žije v posvátné mlčenlivosti a zabývá se modlitbou mysli) nemá potřebu v poučeních vyjádřených slovy, neboť místo slov bývá osvěcován samotnými skutky“[5].

Svatý Jan Klimakos nás poučil také o tom, že „andělé jsou světlem mnichů“ a analogicky s tím, „mniši jsou světlem lidí“. Běda však tomu, „kdo mnicha chválí, neboť ten jej vydává do rukou nepřítele“. Hlavní mnišskou aktivitou má být zejména spalování vášní, „jako když oheň spaluje dříví“[6]. Spalování vášní je však také prvořadým úkolem věřícího křesťana ve světě. Jak lze vidět, mnich (díky tomu, že odložil světské starosti, které v souladu s výroky ctihodných otců „odebírají člověku veškerou hojnost a nechávají ho vyschnout“) zasvěcuje celý svůj život a celou svou energii Božímu dílu, pokání, osvícení, naplňování Pánových přikázání o lásce, kterou nemá nikdo větší než ten, kdo je ochoten položit život za své přátele.[7] V tomto smyslu je právě společný život mnichů v monastýru vzorem k dokonalému uplatňování principu lásky k bližnímu, která nachází své naplnění ve vzájemné oběti. A to je oním cenným „paradigmatem“, který čerpáme ze života mnišské komunity a který může inspirovat k ještě opravdovějšímu duchovnímu životu i ty z nás, kteří žijeme obtěžkáni tíhou starostí o pozemské statky, děti a povinnosti rodinné.

K tomu, abychom mohli i my, křesťané žijící ve světě, žít nikoli „podle principů a vášní tohoto světského světa a obrazu života“, je třeba, abychom hledali a nacházeli vždy dobré a dokonalé vzory k následování, jimiž jsou nejen svatí, ale rovněž naši duchovní pastýři, v nichž nacházíme dar a ideál duchovního otcovství. To nicméně vyžaduje každodenní sebezapření a oběť, naprosté a úplné nabídnutí sebe sama jako duchovního otce svým duchovním dětem.[8] Je to plně v souladu s tím, co k tomuto tématu dodává svatý Jan Klimakos: „Opravdového pastýře dokazuje láska, neboť sám Pastýř (Kristus) byl za lásku ukřižován.“[9]

MD

[1] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως, s. 58.

[2] Viz tamtéž, s. 59.

[3] Kapitoly s názvem „O posvátné hesychii těla i duše“ a „O modlitbě“.

[4] ИОАНН ЛЕСТВИЧНИК: ЛЕСТВИЦА преподобного отца нашего ИОАННА игумена Синайской горы. Лествица 2000, s. 408.

[5] ИОАНН ЛЕСТВИЧНИК: ЛЕСТВИЦА преподобного отца нашего ИОАННА игумена Синайской горы, s. 409–410.

[6] APOFTHEGMATA III. Výroky a příběhy pouštních otců, s. 72.

[7] Jn 15, 13: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátele své.“

[8] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Νεκτάριος ως πνευματικός πατήρ των μοναχών, s. 149.

[9] ΙΟΑΝΝΗΣ ΤΗΣ ΚΛΙΜΑΚΟΣ: Λόγον προς τον Ποιμένα, 5: „Ποιμένα αληθινόν αποδείξει η αγάπη, δι αγάπην γάρ ο Ποιμήν εσταυρώθη.“