40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(37.)

„Náš mnišský život (říkal starec) musí být neustálá chvála vzdávaná Bohu.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 712.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(36.)

„Je čas, kdy je třeba nabízet svou námahu Bohu. Existuje však také jiný čas, kdy je třeba, abys pochopil smysl své duchovní práce, co čteš a co děláš.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(35.)

„Když se zavřou naše tělesné oči a otevřou se oči naší duše, tehdy spatříme mnoho věcí, které nás překvapí. V našem novém životě uzříme mnohá překvapení.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(34.)

„Náš půst, a obecně celá askeze, musí vyvěrat z oběti, kterou člověk podstupuje z lásky ke Kristu. Ďábel je spalován touto naší láskou ke Kristu. Suchou (a formalistickou) askezí se ničeho nedosahuje.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

Siluánova píseň

(The Silouan´s Song by Arvo Pärt)

složil: Arvo Pärt, provedl: Modernt Chamber Orchestra, dirigoval Hugo Ticciati

starec Sofronij z Essexu při poslechu „Siluánovy písně“

Fotografii pořídil Vasile Călin Drăgan.

Píseň s názvem „The Silouan´s Song“ (tedy Siluánova píseň) napsal v roce 1991 estonský skladatel Arvo Pärt, jeden z nejvýznamnějších žijících skladatelů náboženské hudby, který byl duchovním dítětem ctihodného otce Sofronije z Essexu (žáka sv. Siluána Athosského).

Tato hudební skladba byla věnována bratrstvu Monastýru sv. Jana Křtitele v anglickém Essexu.

https://www.patriarchate.org/monastery-essex

https://www.facebook.com/monasterystjohnbaptistessex

Skladatel písně, Arvo Pärt, byl inspirován životem sv. Siluána (Sylvána) Athosského, konkrétně jeho slovy o touze po Bohu, kterou tento světec prožíval:

„Žízní duše má po Hospodinu a v slzách Ho hledá. Jakpak Tě (Bože) nehledat, když ty první jsi mne vyhledal a dal jsi mne zakusit sladkost svého Svatého Ducha. A moje duše si Tě zamilovala až do konce.“

Tato slova sice ve skladbě Arvo Pärta nezaznívají, ale skrývají se spíše v její melodii.

Celá kompozice je inspirována hlubokou touhou po Bohu: bolestí a touhou po Bohu. Posluchač nabývá dojmu, jako by se samy housle a violoncello modlily a oslavovaly Boha.

Zdroj:

otec Georgios Konispoliatis (Kerkyra), 20.3.2018, Proskynitis.blogspot

Přeložil a upravil MD

Fotografie z Monastýru sv. Jana Křtitele v anglickém Essexu:

starec Sofronij (Sacharov) z Essexu kráčející uprostřed

(nar. 23. září 1896 v Moskvě, zemřel 11. července 1993 v Tolleshunt Knights v Anglii)

Ctihodná Marie Egyptská a tajemství pokání

 

Podle homilie starce Mojžíše Svatohorce (+2014)

Zhruba před 1400 lety se jedna dívka, sotva dvanáctiletá, někde v Alexandrii v dalekém Egyptě zapletla na trhu s láskou. Oddala se svým tělem i duší pádu, hříchu, rozpadu lidské osobnosti.

Kult uctívání těla, hédonismus a nenasytná tělesná žádostivost ji brzy opanovaly natolik, že se zdálo, že již není cesty zpět. Dlouhých sedmnáct let žila ponořena všemi svými nezkrotnými smysly do tohoto nespoutaného života, v hanbě, bez zdrženlivosti, ale současně s pocitem viny a výčitek. Považovala se za svobodnou, nezávislou a neodolatelnou. Obdivovala svou vlastní krásu, bohatství, dobyvačné touhy a provokaci, s níž budila údiv a současně pohoršení.

Stala se však jedna zázračná věc, a došlo k ní v Jeruzalémě, ve Svaté Zemi. Marie tehdy nemohla vstoupit do Chrámu Vzkříšení, jakási neviditelná síla ji držela a bránila vejít do této „svatyně svatých“, kde spočívá Kristův svatý Kříž, Jeho Hrob a místo Vzkříšení. Marie proto poklekla, začala lkát a s pláčem vzpomínala na své pády. Cosi se v ní obrátilo. Z milovnice tělesnosti a vášní se začala postupně stávat milovnicí Boha.

Začala se náhle proměňovat, odkládat svou masku, začala milovat dobro, postupně vstávala z mrtvých. V jejím srdci začal po této nečekané existenciální změně dominovat Bůh, který sám je absolutní Láska. Její život začal skutečně a od začátku nabývat smyslu. Marie se postupně stala opravdovou hrdinkou, svědkem, vyznavačem křesťanského pokání, milovnicí Boha a všeobecně uznávanou ctihodnou ženou, která překonala zákony přirozenosti.

Poté odešla na poušť za Jordánem, rozhodně a neúprosně. Myšlenky na návrat k jejímu předchozímu životu ji však nedovolily ani chvíli si odpočinout. Byla spalována divokými a krutými myšlenkami po dalších dlouhých sedmnáct let. Stejnou dobu, jakou žila dříve v hříchu. Začala si zoufat, ale nevzdávala se. Fyzicky se stala téměř neviditelnou, kost a kůže, neboť zachovávala přísný půst.

Procházela tehdy pouští sem a tam, jako nějaké divoké pouštní zvíře. Nehostinná poušť, cizí země, kde se ocitla, skály a jeskyně, to vše se stalo místem jejího nového obývání. Zde, v těchto podmínkách, prožila dalších třicet let v zápase se svými myšlenkami. Celá se stala světlou a průzračnou. Slavná nevěstka se stala největším asketou všech dob.

Nikdo ji od té doby neviděl, až jednou, představený monastýru sv. Gerasima Jordánského, otec igumen Zosima, který hodlal v poušti prožít Svatou čtyřicátnici. Ten ji spatřil. Jako stín. Když si uvědomil, že je to žena, zakryl její nahotu vlastním pláštěm, a poté s dojetím sepsal její obdivuhodný život. Díky němu o ní dnešní křesťané vědí. Díky němu, a rovněž z Boží milosti, se stáváme prostřednictvím tohoto velkolepého příkladu lepšími lidmi, opravdovými křesťany, tj. lidmi učícími se chápat pokání v pravoslavném slova smyslu. Jako jedinou cestu ke spáse.Pokračovat ve čtení →

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(33.)

 

„Existují lidé, nad nimiž spočívá Boží blahodať, která je prozrazuje. Tito lidé cítí energie (Boží) blahodati, pokoje, radosti (a další ctnosti).“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

Svatých 40 mučedníků sevastijských

 (památka 9. / 22. března)

V roce 313 po narození Pána Ježíše Krista, kdy jeho svatá Církev přečkala období těžkého pronásledování, vydal svatý císař Konstantin nařízení, podle kterého mohli svobodně vyznávat své náboženské přesvědčení i křesťané. Jejich práva se po vydání tzv. Milánského ediktu zrovnoprávnila s pohany, ač tomu nebylo všude stejně. Konstantinův spoluvládce Licinius zůstával i nadále zapřisáhlým pohanem a ve své části říše usiloval o všemožné vymýcení křesťanstva, které se tam značně šířilo. Licinius se v té době připravoval k válce s Konstantinem, a jelikož se bál jakýchkoli nepředpokládaných vzpour ve svém vojsku, rozhodl se jej očistit od křesťanů, kterých v něm stále přibývalo.

Někdy kolem roku 320 po Kr. žil v tehdejším arménském městě Sevastia člověk jménem Agrikolaos, horlivý přívrženec pohanství, jenž byl oddaným vojevůdcem císaře Licinia. Pod jeho velením se nacházela též nevelká skupina čtyřiceti chrabrých Kapadočanů, kteří vyšli vítězně z mnoha bitev a u všech si získali svou odvahou velké uznání. Tito Kapadočané byli všichni křesťany. Když byl vydán císařův rozkaz, aby se všichni z jeho vojáků poklonili a obětovali pohanským modlám, svatí Kristovi vojíni odmítli. Agrikolaos, když se o tom dozvěděl, nechal si je zavolat, a když viděl jejich pevné odhodlání vzepřít se jeho rozkazu, dal je uvěznit. Vojáci si nezoufali, ale oddali se společně vroucí modlitbě, až se jim jednou v noci zjevil anděl a oni slyšeli jeho hlas: „Ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mat. 10,22)

Následujícího rána přivedli svatých čtyřicet vojáků před Agrikolaa. Tentokrát se pohanský vojevůdce pokusil o lest; nezískal-li svaté vyznavače po zlém, zkusil to nyní po dobrém. Začal tedy chválit jejich chrabrost, mládí a sílu a pak jim znovu navrhl, aby se zřekli Krista, a tím získali čest a přízeň samotného císaře. Když ale uslyšel jejich odmítavou odpověď, nechal je znovu odvést a nařídil, aby je spoutali okovy. Nejstarší ze čtyřiceti vojáků se tomu vzepřel a zvolal: „Císař ti nedal právo uvěznit nás do okovů“. Agrikolaos, jakmile slyšel tato slova, pochopil, že Kyrion – tak se totiž jmenoval nejstarší z vojáků – zná pravdu, nechal odvést vojáky a pouze je dal vsadit do vězení. Za sedm dní přicestoval do Sevastie bohatý hodnostář Licius, který měl právo vyhlásit soud nad vojáky, což také ihned učinil. Svatí vyznavači byli neústupní a nekompromisně prohlásili i před ním: „Odejmi od nás nejen naše vojenské hodnosti, ale i naše životy, neboť pro nás neexistuje nic dražšího než Kristus Bůh“. Tehdy Licius přikázal, aby svaté vojáky kamenovali. Kameny vrhané na jejich těla však dopadaly mimo cíl; kámen, který hodil sám Licius, dokonce zasáhl obličej Agrikolaa. Mučitelé, když viděli zázračný zásah shůry, pochopili, že svaté vojáky chrání nějaká neviditelná síla z nebes. Následující noci zůstali vojáci pohrouženi v modlitbě a opět uslyšeli hlas, tentokrát Pána Ježíše Krista: „Ten, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, znovu ožije. Mějte odvahu a nebojte se, neboť přijmete věnce neuvadající slávy“.

Pokračovat ve čtení →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(32.)

„Žaltář je Bohem vdechnutá kniha, naplněna duchovním dojetím. A (prorok) David se podobá nějakému architektovi, který, aniž by byl sám stavitelem, učinil mistrovský (architektonický) kousek, který ostatní obdivují.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.