Svatý apoštol a evangelista Jan Theolog (8./21.5.)

Slova svatého Jana Theologa a Miláčka Páně

(1 Jn 1-7)

  1. Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme svýma očima viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly: o Slovu života.
  2. Ten život byl zjeven a my jsme viděli a svědčíme a oznamujeme vám ten věčný život, který byl u Otce a byl nám zjeven.
  3. Co jsme viděli a slyšeli, to vám oznamujeme, abyste i vy měli společenství s námi; a naše společenství je s Otcem i s jeho Synem Ježíšem Kristem.
  4. A toto vám píšeme, aby vaše radost byla úplná.
  5. To je pak to poselství, které jsme slyšeli od něho a oznamujeme vám, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma.
  6. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu.
  7. Chodíme-li však ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu.

Výklad a smysl Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista

Deset základních objasnění ke svátku Nanebevstoupení
v deseti otázkách a odpovědích

1. Proč Nanebevstoupení nastalo po 40 dnech, a ne bezprostředně po Vzkříšení?

Vládce života, který vyřešil otázku smrti svým slavným Vzkříšením, byl se svými učedníky po čtyřicet dní a potvrzoval jim své vzkříšení mnoha způsoby. Nevešel na nebe stejný den, kdy vstal z mrtvých, protože by to vyvolalo mnohé pochybnosti a otazníky. Navíc, mnoho nevěřících by mohlo argumentovat tím, že Jeho vzkříšení nebylo ničím než zbožným přáním a snem, které rychle přicházejí, ale stejně tak rychle hasnou. Právě proto zůstal Pán Ježíš na zemi celých čtyřicet dní, aby se opakovaně zjevoval svým učedníkům, ukázal jim jizvy po svých zranění, ale také proto, aby jim vyprávěl o proroctvích, které svým životem a svým utrpením naplnil jako člověk. Dokonce pak s nimi i jedl.Pokračovat ve čtení →

Úcta projevovaná Přesv. Bohorodici v Pravoslavné církvi

O Přesvaté Bohorodici a teologických východiscích úcty pravoslavných křesťanů k její osobě

Formou otázek a odpovědí

 

Místo úvodu

Pojem Theotokos (řecky θεοτόκος a rusky Богородица, Bogorodica) znamená „Ta, která porodila Boha“ čili Bohorodice. Jedná se o titul, který Církev již ve starověku připisovala Ježíšově matce, Panně Marii, a který byl vyhlášen 3. všeobecným sněmem v Efezu roku 431[1] jako dogma, tj. oficiální a neměnné církevní učení.

Tento pojem sehrál později, ve 4. a v 5. století, velmi důležitou roli na pozadí velkých teologických sporů, neboť, stručně řečeno, vyjadřoval, že Mariin syn Ježíš byl úplný Bůh a úplný člověk, že tedy Jeho dvě přirozenosti – božská a lidská – byly sjednoceny v jediné osobě Ježíše Krista. Proti tomuto pojetí stál Nestóriův pojem Christotokos (řec. Χριστοτόκος, tj. „Ta, která porodila Krista“ čili Kristorodice), který omezoval Mariinu úlohu na matku Ježíšova lidství.

Efezský sněm odsoudil nestoriánství jako herezi, neboť to vlastně v Ježíši Kristu předpokládalo dvě samostatné osoby – jednu lidskou a jednu Boží, přičemž ty byly podle Ustanovení pozdějšího 4. všeobecného sněmu v Chalcedonu „neslitě, nezměnitelně, nerozdílně a nerozlučně“ sjednoceny. Efezský sněm tak definoval, že ačkoli byl Ježíš úplný Bůh i úplný člověk, Jeho božství a lidství bylo věčně spojeno v jediné osobě, a to v osobě Boží věčného Syna coby druhé osoby Nejsvětější Trojice,  a proto Marii přísluší pojmenování Bohorodice.

Toto pojmenování Marie nemělo ale nikdy označovat, že by byla souvěčná s Bohem anebo že by existovala dříve než Bůh, nebo že by byla zdrojem Ježíšova božství.

Je třeba říci, že církevní Otcové, vlastně již od dob svatého Athanásia Velikého, a dokonce ještě dříve, nazývali Pannu Marií „Bohorodicí“ (řec. Theotokos). A proto nelze považovat tyto snahy za nějaké novoty v tehdejším životě Církve.Pokračovat ve čtení →

Zázrak Světla Vzkříšení na Kristově hrobu v Jeruzalémě

Svaté světlo zjevující nám Vzkříšeného Pána 

Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní Pravoslavné Církve. Zejména kvůli tomuto obřadu se do Jeruzaléma sbíhají každým rokem na svátek Velikonoc tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí.

Až do první poloviny 13. století jednotný křesťanský svět slavil tento zázrak a uznával jeho platnost. Nehledě na rozkol křesťanské Církve na Východní a Západní, k němuž došlo v roce 1054, Římskokatolická církev i nadále uznávala autenticitu tohoto zázraku a její zástupci se zcela oficiálně účastnili tohoto obřadu.

Tento stav trval až do roku 1238, kdy papež Řehoř IX zcela náhle a bez jakýchkoli zdůvodnění prohlásil prostřednictvím zvláštního nařízení tento zázrak za neplatný a zakázal latinskému kléru, aby se jeho obřadu účastnil. Od těch dob se posvátný obřad zachovává výlučně v lůně Východní Pravoslavné Církve.

Římskokatolická církev se ve své podstatě tímto aktem vzdálila od zázraku, ale současně i obřadu, v němž latinští kněží nikdy nesehrávali vedoucí roli.Pokračovat ve čtení →

Přednáška o Svaté zemi a Svatém světle

 Druhá z řady paschálních přednášek

Opět v neděli, konkrétně 13. května 2018, kdy jsme spolu se svatou Církví prožívali evangelní události zázračného uzdravení slepého, jsme se v odpoledních hodinách shromáždili v prostorách naší farnosti, tentokrát v menším, ale usnášeníschopném počtu, abychom přítomným posluchačům přednesli krátkou přednášku o Svaté zemi, její historii, ale předně o křesťanských posvátných místech, která jsou stále ještě předmětem velkého zájmu a posvátné touhy mnoha věřících. Možná jako kdysi, když do Svaté země putovala poutnice Egérie ze španělského nebo jihofrancouzského kraje a prošla na své cestě v letech 385-390 po Kr. Palestinou, Egyptem, Sinají, východním Jordánem a Sýrií. Jen v Jeruzalémě strávila dlouhé 3 roky. A z její cesty se nám dochovalo vylíčení vlastních zážitků (Peregrinatio Aetheriae-Egeriae).

Druhá v řadě popaschálních přednášek nesla název „Svatá země“, nicméně mohla by být právem doplněna o podtitul „Svaté světlo Kristova vzkříšení na Božím hrobu“. Přednášejícími byli i tentokrát otec Jozef Fejsak a bratr Michal Dvořáček.

Po krátké rozmluvě s přítomnými, opět novými v jejich složení, započal nejprve otec Jozef se systematickým výčtem hlavních částí Svaté země, dotkl se dávné historie, některých zajímavostí jako např. statutu Východního Jeruzaléma, resp. jeho anektování Izraelem v době tzv. Šestidenní války v r. 1967, ale rovněž souvislostí s tzv. „Statutem quo“, který ve Svaté zemi panuje mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi od 19. století.Pokračovat ve čtení →

Upadnutí to stereotypu a bezduchého návyku jest největším nebezpečím v duchovním životě

Starec Eusebios Giannakakis

Jedna věc představuje skutečně velké nebezpečí pro náš duchovní život. Je jím návyk, strašný a nebezpečný návyk a upadnutí do stereotypu.

Nedovolme, abychom si navykli ani na svatou liturgii, ani na čtení žalmů, ale ani na Kalich života…

Snažme se pociťovat úctu a bázeň vždy, když se koná svatá liturgie. S velkou odevzdaností, citlivostí a vděčností Bohu. Buďme tehdy velmi opatrní.

Je něco takového vůbec možné?

Možné to je, nicméně návyk a jistý stereotyp v modlitbě a při konání svaté liturgie je velkým nebezpečím.

Když se ale člověk snaží cítit Pána ve své blízkosti a žije pro svůj duchovní ideál, nikdy se mu tato aktivita nestane pouhým návykem.Pokračovat ve čtení →

Významný křesťanský vládce a „křtitel“ bulharského národa

Svatý kníže (car) Boris I. – ve křtu Michal (+907)

Boris I., ve křtu známý jako Michal, byl bulharský kníže-car, který vládl První bulharské Říši v letech 852-889. V době svého křtu v roce 864 obdržel Boris jméno „Michal“, které mu udělil jeho nový křestní otec – byzantský císař Michal III., známý nám Moravanům z doby sv. Rostislava, který se ke stejnojmennému císaři do Byzance obracel o pomoc a vyslání biskupa a učitele pro moravský národ.

Historik Steven Runciman popsal cara Borise jako jednu z největších osobností v historii.Pokračovat ve čtení →

Blíží se doba, kdy se Pravoslaví zaskvěje!

Srbský starec Papa-Stefanos Svatohorec 

Blíží se doba, kdy se Pravoslaví zaskvěje!

Blahodatný starec Papa-Stefanos, též známý jako „Orel z Karulije, pravil, že se již blíží doba, kdy se ve světě zaskvěje krása Pravoslaví a kdy přinese radost a útěchu všem věřícím. Současně však s sebou přinese také soud pro ty, kteří žijí bezbožně.

„Před námi jsou dny velkých událostí. Křesťanství ještě neřeklo své poslední slovo. Prostřednictvím nás se bude šířit jméno Kristovo. Naším prostřednictvím (svatého Pravoslaví) také dojde k hroznému a poslednímu Soudu.

Budeme soudit nejen svět, ale také padlé duchy všech zlých příčin.

Kdy?

Až Pán naplní své Království novými dušemi na místo padlých duchů, jak je jasně napsáno v Davidových žalmech.“Pokračovat ve čtení →

Bohem zázračně seslaná ryba

Starec Paisij a Boží péče, která se mu dostala
v pravém okamžiku

Bohem zázračně seslaná ryba

Starec Paisij běžně dary nepřijímal, a když si nějaký dar ponechal, většinou jen proto, aby nezarmoutil nějakého bratra, který mu ho dal.

Vždy ale dary rozdával těm, kteří byli v nouzi, ať poutníkům nebo mnichům.

Sám si přitom vystačil s malým množstvím jídla, ačkoli kvůli svým častým nemocen a tělesné slabosti vyžadoval dostatečnější stravu, než jaká se mu dostávala.

Jeho asketický étos mu však nedovolal, aby se zásobil pro případ potřeby. Snažil se, aby měl alespoň trochu chleba, a pokud nebyl chléb, tak se spokojil i se suchary.

Nutno říci, že jeho důvěra v Boží prozřetelnost byla velká, a nikdy proto nepocítil zoufalství nehledě na těžkosti, které musel v tomto svém mnišském životě vytrpět.

Jednou v zimě byl znovu těžce nemocen. Sníh pokryl vše kolem dokola. Vše se změnilo k nepoznání. Kelie „Ctihodného Kříže“, stromy, cestičky… To všechno pokryl sníh a mlha zahalila svým neprůhledným příkrovem.

Starec nebyl s nikým ve spojení, ani s jeho mateřským monastýrem Stavronikita. Byl ode všech odloučen. Pouze nebe bylo otevřeno.Pokračovat ve čtení →