40 krátkých zastavení se starcem Paisijem Svatohorcem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(4.)

„Trochu učení (studia), ale hodně modlitby. V modlitbě a při bohoslužbě se musí každý z nás účastnit celým svým srdcem.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 692.

Modlitba optinských starců

MODLITBA OPTINSKÝCH STARCŮ

Pane, dej, abych s pokojem v duši přijal vše, co mi přinese nadcházející den.

Dej, abych se cele odevzdal Tvé svaté vůli. Po celý den mě ve všem veď a posiluj.

Ať bych dostal jakékoliv zprávy během dne, nauč mne je přijmout s pokojnou duší

a pevným přesvědčením, že nade vším je Tvá svatá vůle.

Ve všech mých skutcích a slovech veď mé myšlenky a smysly.

Ve všech nepředvídaných okolnostech mi nedej zapomenout,

že všechno je sesláno od Tebe.

Nauč mě přímo a rozumně jednat s každým členem mé rodiny,

abych nikoho nezarmucoval a neroztrpčoval.

Pane, dej mi sílu přenést se přes útrapy přicházejícího dne

a přes všechny události, které přinese.

Veď mou vůli a nauč mě modlit se, věřit, doufat v Tebe, trpět, odpouštět a milovat. Amen.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem Svatohorcem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(3.)

„Jednejme s druhými s prostotou a stejně tak jednoduše přijímejme jejich kritické poznámky o nás. Když někdo jedná prostě a s dobrými myšlenkami (με καλούς λογισμούς), raduje se, když mu druzí nadávají.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 692.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem Svatohorcem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(2.)

„Když někdo přijme prostřednictvím modlitby sladkost, už nechce ani vyjít ven z kelie. Tehdy se stává, že modlitba přináší odpočinek, a neunavuje. Když
(my mniši) nechceme vyjít ven z naší chýše, ale nakonec přece jen z lásky vycházíme a obětujeme náš klid kvůli nějakému bratru, tehdy Bůh vidí naši lásku a vynahradí nám to.“

Zdroj:

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 691.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem Svatohorcem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(1.)

„Když uvnitř modlitby necítíme útěchu a radost jako malé dítě, které utíká do náruče své matky, tehdy jsme buď někomu ublížili svým chováním a tvrdostí, nebo v nás panuje pýcha.“

Zdroj:

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 691.

 

Zamyšlení ke kajícnému Kánonu sv. Ondřeje Krétského

Vstupujeme nyní společně do Velkého postu jako nějaký nemocný člověk, zmučený svojí nemocí, který vchází do ordinace k lékaři s nadějí na uzdravení.

Vstupujeme na cestu Svaté čtyřicátnice, abychom sebe sama vložili do rukou hlavního Lékaře duší i těl našich – Pána Ježíše Krista. K tomu je však třeba poznání naší nemoci.

Vyhnání z Ráje

A právě proto naše Církev nabízí lidské duši tisíciletou zkušenost pokání, pádu, opětovného se postavení, žízně, cesty a dostižení svatosti, která spočívá ve Svatém Písmu, zintenzivněné jako v nějakém elixíru v duchovním  díle s názvem „Velký Kánon ctihodného Ondřeje Krétského“.

Také z toho důvodu se v prvním týdnu Svaté čtyřicátnice předčítá na Velkém povečeří toto podivuhodné dílo. Je tomu tak proto, aby člověk nalezl pomoc při nahlédnutí do svého vlastního nitra, aby zde spatřil a nalezl své vlastní hříchy, poznal jejich špatnost a ohavnost, a aby v sobě nalezl také dobrou touhu zbavit se jich, tj. vyléčit se z nich.

Postní pokrmy a ingredience k nim

Paní čtyřicátnice (Kyra Sarakosti)

  • Vždyť jsem to já, Adam, který jí ze stromu dobra a zla a který přestupuje Boží přikázání každý den.
  • Vždyť jsem to já, Kain, který zabíjí, třebaže ne skutkem, nýbrž slovem, těžkým kamenem odsuzování, urážek a křivd tisíce lidí za celý svůj život.
  • Vždyť jsem to já, Ezau, který prodal duchovní dary za talíř čočky.
  • Vždyť jsem to já, David a Šalamoun, kteří se vzdálili od Nebeského království pro opojné otupení jedovatých a silně smrtonosných tělesných rozkoší…

A vše, co mi zůstalo, je volat slovy tohoto Kánonu:

„Smiluj se nade mnou, ó Bože, smiluj se nade mnou.“

Z portálu „Pravoslavnaja žizň“ převzal a výběr přeložil o. Marek M.

Zdroj:

http://pravlife.org/content/chto-proishodit-vo-vremya-chteniya-velikogo-pokayannogo-kanona-andreya-kritskogo-v-hrame

Dialog duše s myslí o původu vášní v nás

Svatý Maxim Řek (Řeč druhá)

Dialog duše s myslí ve formě otázek a odpovědí o původu vášní v nás

(Řeč o původu vášní, božské péči a proti astrologům)

Duše: Drahá moje mysli! Obracím se nyní k tobě těmito svými prostými slovy. Působí mi to velké nedorozumění, že ty, která jsi byla Stvořitelem určena jako vládce svých sil, řídíš celé tělo pružně svými myšlenkovými hnutími jako nějaký král, který vládne svému opevněnému městu, či jako zkušený kormidelník, když se tě snaží přemoci nějaká temná vášeň, buď závist nebo hněv nebo smutek, a přitom právě ty upadáš do silného zmatku a hlubokého zármutku, takže vypadáš podobně jako jezdec, kterého shazuje jeho nezkrotný kůň, a on ztrácí své vítězství. Pak se všechny tvé myšlenky a slova stávají omezenými a ty, stručně řečeno, nerozpoznáváš nikoho kolem sebe, ani své příbuzné ani své nejmilejší přátele. A pak proneseš ta nejvíce bezprávná rouhání proti tomu, kdo je jediným skutečně dobrým. Řekni mi, prosím, proč se to děje nám oběma? Rád bych, milá mysli, abys mi to řekla.

Mysl: Chceš se ode mne naučit, duše, něco velmi nepochopitelného a nemyslitelného na myšlení. Proto bych byl velmi rád, kdybychom raději zachovali absolutní mlčení, kdybych ovšem neměl výčitky před božským evangelistou, který požaduje, abychom byli „vždy připraveni dát odpověď každému, kdo vás požádá o ospravedlnění naděje, která je ve vás, s pokorou a úctou“ (1 Pt 3:15). A proto ti s Boží pomocí podám stručnou odpověď na to, na co se mne ptáš.

Hrůzné, velmi hrůzné onemocnění je, duše má, sobectví, které se zakořenilo v našich duších, a to vyžaduje spoustu úsilí a mnoho zápasů, aby bylo od nás vyhoštěno. Kdysi jsme oba dva byli svobodní od těchto vášní a žili jsme velmi poklidným a tichým životem s vysokými a čistými myšlenkami a božskými touhami. Tehdy nás nezneklidňovala žádná marnost, žádné hádky, žádná závist, žádná pýcha, ale vždy jsme byli směrováni k výšinám prostřednictvím jednoduché, klidné a pevné myšlenky, protože touha po nejdokonalejším dobru nám dávala odvahu.

Náš Stvořitel je prostý, má duše, a neúčastní se ani v nejmenším ve zlu a bezbožnosti. Je sám od sebe dobrý, jediná moudrost a jediná pravda. Je milosrdný, velkorysý, všemohoucí a spravedlivý. Od Něho pochází hojnost svatosti, dobroty a veškerého duchovního bohatství. On, jako předobrotivý (Bůh), dal božské příkazy, aby už od počátku se Jeho stvoření, učiněné podle Jeho obrazu, nechalo vést touto touhou a směřovalo k této dokonalosti. Kdyby člověk zachoval tyto božské příkazy, byl by skutečně blažený a získal by možnost promlouvat vždy jasně a bez vášní se samotným Bohem. Svým vlastním božským dechem nám (Stvořitel) dal všechny ctnosti, které se nacházejí i v Jeho přesvaté přirozenosti, jimiž je dobrota, soucit, laskavost, pravda a láska.Pokračovat ve čtení →

Přání starce Georgia Grigoriatského (+2014)

Přeji Vám, aby Vás Bůh osvítil, abychom byli otevření. Jako je čistá sklenice vody, takže můžeme vidět vodu uvnitř, tak i my buďme jeden k druhému takoví, (jasní a) průzrační. A pokud nebudeme průzrační zde, Bůh nás takovými učiní v den soudu. Tehdy bude všechno to, co je uvnitř, zjeveno. A pokud jsme něco z toho skryli nyní, tehdy bude jistě odhaleno…

Z kázání bývalého igumena Monastýru sv. Řehoře na Sv. Hoře Athos – archim. Georgia Kapsanise (+2014) při příležitosti Neděle všeobecného smíření

Zdroj:
(+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Είς την τράπεζαν της Συγχωρήσεως (1990). Ομιλία Δ. Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Τριώδιου και περί αρετών (των ετών 1981-1991) Γ’. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2017, s. 101-102.

 

Co chybí dnešnímu postmodernímu člověku

Dnešní frustrace, existenční prázdnota, osamělost pociťovaná postmoderním člověkem je způsobena především skutečností, že se neumí modlit; neumí věnovat nějaký čas během dne nebo v noci modlitbě. Moderní člověk nežije se vzpomínkou na Boha, považuje ve svém životě Boha za třetí osobu, někoho cizího, a zapomněl na to, že on sám je přitom Bohu podobný (stvořen podle Božího obrazu a podoby).

Starec Efrem

představený monastýru Vatopedi, Svatá Hora Athos

Zdroj: FB

Svatý Fotios Veliký, patriarcha konstantinopolský

(858–867 a 877–886)
památka 6. / 19. února

Patriarcha Fotios patří právem mezi největší byzantské osobnosti a je jedním z nejvýznamnějších duchovních otců v historii celé pravoslavné církve. Nutno však říci, že jako protagonista církevního schizmatu mezi Západem a Východem je dodnes vnímán v těchto jednotlivých církvích odlišně. Pravoslavná církev jej považuje za světce, odpůrce nového učení a obránce ortodoxie. Z pohledu římskokatolické církve je postoj k němu spíše kritický. Velký znalec Fotia, profesor František Dvorník, byl ovšem prvním historikem v římskokatolické církvi, který se ve své monografii o Fotiovi pokusil vyvrátit negativní názory vůči němu a rehabilitovat jej tak v očích západního světa. Svatý Fotios do značné míry určoval vztahy mezi Byzancí a Slovany také tím, že se angažoval v křesťanských misiích orientovaných do těchto končin, a zasloužil se mimo jiné prostřednictvím věrozvěstů Cyrila a Metoděje o rozvoj vzdělanosti a duchovního života nejen na Velké Moravě.

Fotios se narodil přibližně kolem roku 820 v Konstantinopoli. Pocházel z bohaté a společensky vážené rodiny, nakloněné ikonodulskému přesvědčení, jež hájilo uctívání svatých obrazů proti ikonoklastům (obrazoborcům). Fotiův strýc patriarcha Tarasios, předsedající VII. všeobecnému sně­ mu v Konstantinopoli (r. 787), jenž odsuzoval obrazoboreckou herezi, ovlivnil postoj k ikonoklasmu v životě celé rodiny. Fotios byl v příbuzenském vztahu k císařskému domu. Jeho bratr Sergios pojal za manželku sestru císařovny Theodory. Fotiovi se v mládí dostalo skvělého vzdělání. Logothet Theoktist, vysoce postavený státní úředník za vlády císařovny Theodory, jej ustanovil profesorem na konstantinopolské univerzitě a později ve významném státním úřadě ve funkci prvního císařského sekretáře. Na dvoře měl Fotios významné slovo a byl pověřen důležitými diplomatickými a státnickými úkoly. V roce 857 byl Fotios považovaný za nejvýznamnějšího teologa v celé Byzanci a snad i v celém východním křesťanském světě. Fotiův dům se stal vlastně jakousi akademií, centrem intelektuálního života hlavního města. Mezi jeho žáky patřili např. mladý následník trůnu Michal III. a svatý Cyril Filosof – učitel Slovanů.

Po abdikaci patriarchy Ignatia se pozornost vlády a církve soustředila právě na Fotia jako na nejvhodnějšího kandidáta na post konstantinopolského patriarchy. Fotios proti své vůli tuto vysokou církevní hodnost nakonec přijal.

Někteří Ignatiovi stoupenci jej považovali za uzurpátora a okamžitě se proti němu postavili. Jejich obvinění se zakládalo na tom, že byl zvolen za patriarchu jako laik, odvolávaje se na Sardický sněm z roku 347, jehož kánony ovšem neměly všeobecnou platnost ve východní církvi. Fotios byl po volbě postupně postřižen na mnicha a během šesti dní rukopoložen na všechny stupně duchovenského svěcení. V den svátku Narození Páně, 25. prosince 857, se Fotios stal konstantinopolským patriarchou. Zpočátku jej papež Mikuláš I. přijal do bratrského společenství všeobecné církve, zanedlouho však do Říma dorazila skupinka Ignatiových přívrženců s falešným obviněním proti Fotiovi a slibem, že provincie Ilýrie, Kalábrie a Sicílie přejdou pod římskou jurisdikci. A tak papež poslal do Konstantinopole roku 860 své dva legáty, Zachariáše a Rodoalda, aby prošetřili vzniklou situaci. Zároveň poslal císaři dopis, ve kterém dokazoval, že římský velekněz je z moci svatého Petra ustanoven, aby rozhodoval o všech záležitostech, odvolávaje se na pseudoisidorovské dekretálie. Fotia jako patriarchu neuznává, neboť neprávem zaujal Ignatiovo místo, a navíc byl zvolen patriarchou jako laik. V závěru papežova dopisu je však zmíněn skutečný cíl, o který Řím usiloval, a to znovunavrácení již zmíněných provincií. Papežův souhlas s novým patriarchou byl podmiňován přičleněním části byzantského území pod správu papeže.Pokračovat ve čtení →