„Neboť věčný život je, aby poznali jediného pravého Boha…“

Co znamená poznání Boha?

„Když člověk vystoupí z tělesného poznání a přejde do duševního a pak dále od duševního směrem k duchovnímu, teprve poté vidí Boha a získává poznání Boha, což představuje jeho spásu. Poznání Boha není záležitostí naší logiky, rozumu, nýbrž naší existence, tj. poznání Boha je vnímáno a předáváno celému našemu bytí. Ale aby člověk dosáhl tohoto poznání, musí být nejprve očištěno jeho srdce, tedy uzdravena jeho duše, mysl a srdce,“ jak nás v souladu s teologií sv. Řehoře Palamy poučuje vladyka Jerotheos Vlachos.

„Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ (Mat 5,8).

Svatý Řehoř Palama, nositel ryzí pravoslavné tradice a muž prorocký, učil a vždy obhajoval takové učení Církve, podle něhož se jedná o nestvořené Světlo, tedy zření (vidění) Boha. Toto zření Boha není jen symbolickou vizí, není emocionální, pocitové, a nikoli stvořené. Není však ani zcela mimo naše chápání, nýbrž jde o theosi – blahodať zbožštění.

Prostřednictvím spásy je člověk povolán k poznání Boha. A také proto učení o nazírání a vidění Boha není něčím abstraktním, nýbrž skutečným spojením a sjednocením člověka s Bohem, jak jen to je možné. Svatí Otcové hovoří o jednotě a sjednocení prostřednictvím a působením Boží blahodati, tedy s Jeho energiemi, a nikoli o spojení s Boží podstatou, která je pro člověka nepřístupná.

To znamená, že člověk vidí nestvořené Boží Světlo (energii Ducha Svatého), a děje se tak díky tomu, že se sjednocuje s Bohem; vidí Ho svým vnitřním zrakem, a dokonce i svýma tělesnýma očima, které se proměnily pomocí a působením Božích energií – blahodati Ducha Svatého. A takové spojení je zároveň poznáním Boha (čili theognózí). Pak je člověk povolán poznat Boha osobně. Poznání, o němž zde hovoříme, se však děje mimo hranice omezeného lidského poznání a smyslů…

„Vzkříšení Kristovo viděvše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši Kristu, jedinému bezhříšnému. Kříži tvému klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme; neboť ty jsi Bůh náš, kromě tebe jiného neznáme a jméno tvé vzýváme. Pojďte všichni věřící, pokloňme se svatému vzkříšení Kristovu, neboť hle, skrze kříž přišla radost celému světu. Vždycky blahoslavíce Pána, opěváme vzkříšení jeho; neboť ukřižování přetrpěv, smrtí smrt překonal.“ (nedělní píseň z jitřní bohoslužby čtená po Evangeliu)

Svátek Kristova vzkříšení otevírá oči našeho srdce, kterými pak vidíme našeho Pána. Jde o dar shůry, nezasloužený, a přece je udílen těm, kteří po Bohu opravdově touží a vyhlížejí Ho jako Ženicha své duše.

Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, který v brněnském chrámu sloužil svatou liturgii na druhý den svátku Velikonoc, hovořil o významu poznání Boha ze strany člověka ve svém kázání.Pokračovat ve čtení →

Nezapomenutelná a přece málo známá paschální liturgie v Dachau v roce 1945

Paschální svatá liturgie roku 1945 v „Bloku 26“

Když celkem 32.600 vězňů spatřilo prvního amerického vojáka, který se objevil před plotem do tohoto koncentračního tábora, propukli tehdy všichni v dojetí a osvobozující pláč. Po chvíli byl vypnut elektrický proud a brány nechvalně proslulého tábora se konečně otevřely. Za nimi stáli lidé, spíše přízraky, na polo vyhladovělí, nemocní, trpící tyfem a úplavicí. Mezi nimi jak malí 15-ti letí chlapci, tak staří ostřílení vojáci.

Tyto události se udály v právě probíhajícím svatém a strastném týdnu před svátkem pravoslavné Paschy.

Válečný zpravodaj postupně hlásil klíčové zprávy z dalších částí Evropy: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín a němečtí vojáci se vzdali na jihu a na severu. Nicméně v Rakousku a v Československu nadále zuřily lité boje.

Někdo z Komise pro koordinaci mezinárodní vězeňské skupiny nás informoval, že ve spolupráci s jugoslávskou a řeckou vězeňskou komisí bude zrealizována pravoslavná bohoslužba ke dni svaté Paschy, konkrétně 6. května 1945.

Mezi vězni byli také pravoslavní kněží, diákoni a skupina mnichů ze Svaté Hory Athos. Scházely však jakékoli liturgické nádoby a roucha, nebyly knihy, žádné ikony, ani svíčky. Nebyly k dispozici prosfory ani víno. Veškeré snahy získat alespoň nějaké základní vybavení z ruského chrámu v Mnichově vyšly naprázdno, neboť Američané prostě nemohli najít nikoho z této farnosti v naprosto zdevastovaném městě. Některé překážky se však přece jen podařilo vyřešit. Přibližně čtyři sta katolických kněží držených v Dachau mohlo zůstat společně v jednom baráku a každý den ráno před zahájením práce sloužit mše. Ti nabídli pravoslavným duchovním svoji modlitební místnost k dispozici.

Jednalo se o „blok 26“.

Kaple byla holá a prázdná, s výjimkou dřevěného stolu a ikony Čenstochovské Matky Boží, která visela na zdi nad stolem; jednalo se o ikonu, jejíž originál a předloha pocházela z Konstantinopole, a teprve později byla převezena do města Belzi v Galicii, kde ji nakonec pravoslavným odňal polský král. Když ruská armáda hnala Napoleonova vojska z Čenstochové, místní opat Čenstochovského kláštera daroval kopii této ikony caru Alexandrovi I., který ji umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde byla uctívána až do obsazení moci bolševiky.

Kromě jiného bylo nalezeno také důmyslné řešení problému s absencí liturgických rouch. Bylo použito nové ložní prádlo z nemocnice bývalých stráží SS. Pomocí sešití dvou ručníků byly vytvořeny dva epitrachily a rovněž orár. Červené kříže, původně určené k nošení zdravotnickým personálem stráží SS, byly přišity na liturgická roucha sešitá z ručníků.

Na Velikonoční neděli 6. května (23. dubna podle juliánského církevního kalendáře), která tehdy připadla na Den svatého velkomučedníka Jiřího, se Srbové, Řekové a Rusové shromáždili v kasárnách katolických kněží. Přestože Rusové tvořili téměř 40 procent vězňů v Dachau, jen menšímu počtu z nich se nakonec podařilo zúčastnit této bohoslužby. V té době totiž dorazily do Dachau sovětské jednotky známé pod označením „Smerš“[1], které měly za cíl oddělit sovětské občany od ostatních a připravit je na následnou repatriaci.Pokračovat ve čtení →

Kdo žije životem v Bohu, prožívá neustálý svátek, zažívá nepřerušovanou radost.

Podle homilie starce Georgia Grigoriatského
na téma Velké a požehnané soboty

Archim. Georgios Kapsanis (+2014) (vpravo) spolu s dnešním vladykou
Jerotheem (vlevo), metropolitou Naupaktu a svatého Vlasia

Svatí Otcové naší Církve nás učí, že Pán během svého třídenního pobytu v hrobě musel cele své spasitelné dílo dokončit.

Předně musel zvěstovat o spáse a osvobodit z okovů ďábla ty, kteří byli v podsvětí (hádu čili pekle). Také proto sestoupila jeho přečistá duše do hádu, kde podle svědectví sv. apoštola Petra zvěstoval duchům (našich předků), kteří byli v žaláři.

„Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa stran těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal. (1Petr 3, 18-19)

Podobně jako Pána očekávali živí, lidé jeho doby, a viděli v něm svého Spasitele, který je zachrání od smrti a osvobodí od ďábla, stejně tak ho očekávali také zesnulí, kteří rovněž toužili po osvobození ze stejného důvodu.

A proto náš lidumilný Pán, ze své nekonečné lásky, sestoupil až do temnot pekla, kde světlo Jeho Tváře zazářilo a utěšilo všechny zde přítomné duše zesnulých, kteří byli nespravedlivě drženi „v tomto žaláři“ ze strany ďábla.

Zde je patrna ona „krajní“ a tolikrát skloňovaná pokora našeho Pána, neboť nejenže jako věčný Bůh přijal lidské tělo a stal se člověkem, nýbrž přijal také útrpná muka, strádání, kdy jako člověk trpěl do nejkrajnější meze, a podstoupil také smrt na Kříži jako nejhorší zločinec…

Nakonec, jako korunu svého utrpení, přijal také své pohřbení. Jen si to představme: Bůh, Stvořitel světa, Nejvyšší blahodárce a Lidumil, který člověka učinil a stvořil, aby s ním vešel do obecenství, a tento Bohočlověk Kristus je nyní ukládán „mrtvý“ do hrobu.

To, co činí křesťana křesťanem, je, jak dodává starec Georgios, „pokora“. S pokorou křesťan věří v Boha. Kdo je egoista, nemůže věřit v Boha, neboť jako v „boha“ věří v sebe sama. „Díky pokoře může člověk vyjádřit odpuštění, snášenlivost, trpělivost, lásku k bližnímu. Neboť ten, kdo je egoista, nemyslí na nic jiného než na sebe. Všechny ostatní vidí jen jako předměty svého užitku… Nechce nabídnout druhým nic z vlastního, pouze si žádá brát od druhých.“

„Máme-li v sobě sobectví čili egoismus, nemůžeme mít společenství ani s Bohem, ale nemůžeme vytvořit jednotu ani s člověkem. To je podle starce Georgia jedna z hlavních příčin dnešní bezvýchodnosti, v níž se naše společnost ocitla.

Jen pohleďme na rodinu, jaké těžké zkoušky a často i rozpad zažívá. A lidé? Ti dnes mají také obtíže navázat jeden s druhým nějaký trvalý vztah. A také jeden druhému porozumět.

Egoismus je tedy třeba vnímat jako velké zlo a doslova jed, který infikuje naše životy, které nechtějí následovat pokorný příklad našeho Spasitele.

„Z toho důvodu, drazí bratři,“ jak dodává starec Georgios, „pokud chceme být vzkříšeni k novému životu jako křesťané, musíme žít životem víry, lásky, modlitby, a také my musíme vejít do „hrobu“.“ Tímto hrobem není myšleno nic jiného než příkladná pokora našeho Ježíše. V tomto hrobu musíme pohřbít náš egoismus, abychom mohli být vzkříšeni spolu s Kristem do nového života…

Starec Georgios Grigoriatský se domnívá, že neexistuje vyšší pokora než ta, kterou prokázal náš Spasitel. Spasitel totiž přijal nejen svou lidskou přirozenost, ale i toto nelidské a kruté zacházení a ponižování.

Kristus toto vše podstoupil kvůli nám, pro nás; učinil to proto, aby nám daroval „nový život“, abychom již nežili starým způsobem života, v životě poznamenaném a ovlivněném smrtí, vášněmi, sobectvím, hříchem, ďáblem, nýbrž abychom žili „životem novým“, kdy již budeme navždy sjednoceni s Bohem.

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím 6,4)

„Kdo žije životem v Bohu, prožívá neustálý svátek, zažívá nepřerušovanou radost, neboť je sjednocen s Bohem,“ říká ze své zkušenosti starec Georgios a přeje toto poznání také nám, dnešním pravoslavným křesťanům.

Podle homilie archim. Georgia k památce Velké a požehnané soboty
(Εις
τό Μέγα Σάββατον, Ομιλία ά)
vybral a přeložil MD

 (+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Περί ενότητος. Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Τριώδιου και περί αρετών (των ετών 1981-1991) Γ’. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2017, s. 192-197. ISBN: 978-960-7553-36-2.

Kristus vstal z mrtvých! Christos Voskrése! Christós anésti! Christos anviat! Hristos vaskrse!

Воскресения день, просветимся людие: Пасха, Господня Пасха! От смерти бо к жизни, и от земли к Небеси, Христос Бог нас преведе, победную поющия. „Христос воскресе из мертвых, смертию смерть поправ
и сущим во гробех живот даровав!“

Αναστάσεως ημέρα, λαμπρυνθώμεν λαοί, Πάσχα Κυρίου, Πάσχα. Εκ γάρ θανάτου πρός ζωήν καί εκ γής πρός ουρανόν, Χριστός ο Θεός Ημάς διεβίβασεν, επινίκιον άδοντας. „Χριστὸς ἀνέστη ἐκ νεκρῶν, θανάτῳ θάνατον πατήσας
καὶ τοῖς ἐν τοῖς μνήμασι ζωὴν χαρισάμενος!“

Jest vzkříšení den, zaskvějme se slavností, lidé! Pascha je, Hospodinova pascha, neboť Kristus Bůh nás vyvedl ze smrti do života a ze země k nebi, nás, kteří zpíváme vítěznou píseň: „Vstal z mrtvých Kristus,
smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!“

Scházení „Blahodatného ohně“ v Jeruzalémě

 Blahodatný oheň čili Svaté světlo z Jeruzaléma

Scházení nestvořeného Světla Kristova, které je označováno jednou jako „Blahodatný oheň“ a jindy jako „Svaté světlo“, se děje již ode dne Kristova vzkříšení na místě Jeho uctívaného hrobu.

Obzvláštní charakter získala tato slavnost ode dne, kdy byly ve Svaté zemi zbudovány věhlasné křesťanské památky.

Tato slavnost, zcela ojedinělý bohoslužebný obřad, se děje v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě takovým způsobem, který vyvádí z míry duše všech křesťanů.

O velikonoční sobotě v poledne vchází pravoslavný patriarcha anebo jiný pravoslavný biskup do prostoru kaple svatého Kristova hrobu, jinak známé jako „Kuvuklie“, a odříkává zvláštní modlitby. Čekání na sestoupení tohoto božského Světla trvá někdy několik minut, jindy déle než hodinu. Zástupci ostatních křesťanských vyznání přicházejí nejprve za pravoslavným patriarchou a žádají ho o požehnání a možnost účastnit se tohoto obřadu. Tisíce věřících z celého světa setrvávají na modlitbách v setmělém chrámu a nepřetržitě a hlasitě opakují: „Pane, smiluj se“ (Kyrie eleison).

V určitém okamžiku Svaté světlo probleskne z hlubin Svatého hrobu, zcela nadpřirozeným způsobem, a zázračně zažehne olejové lampády umístěné na stěně nad mramorovou deskou, položenou nad původním hrobem, kam bylo položeno Kristovo přečisté tělo.

Pravoslavný biskup (nejčastěji patriarcha), po přečtení modliteb, zapálí dva svazky 33 svící, které drží v rukou, a začíná rozdělovat Svaté světlo davu poutníků, kteří ho přijímají s dojetím za zvuků zvonů, provolávání chvály Bohu a nehynoucího nadšení a radosti z Kristova Vzkříšení.

Jde o neopakovatelný zázrak naší víry.

A došlo k němu také letos…

„A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl sestoupil z nebe…“

 Když pak končila sobota a svítalo na první den týdne,
přišla Marie Magdaléna a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob.
A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl sestoupil z nebe,
a když přišel, odvalil kámen ode dveří a posadil se na něm.
Jeho obličej byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
A strážní se strachem z něj roztřásli a zůstali jako mrtví.
Anděl pak odpověděl ženám: „Vy se nebojte.
Vždyť vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše.
Není tu, neboť vstal, jak předpověděl. Pojďte, pohleďte na místo, kde ležel Pán.
Jděte rychle a řekněte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.
A hle, předchází vás do Galileje. Tam ho spatříte. Hleďte, řekl jsem vám to.“
A tak rychle odešly od hrobu s bázní a s velikou radostí a běžely,
aby to oznámily jeho učedníkům.

(Mat 28,1-8)

Dnes začíná naše spasení a zjevuje se odvěčné tajemství

Svátek „Zvěstování“ archanděla Gabriela o narození Spasitele Přesv. Bohorodici

Z poučení sv. Jana Zlatoústého

Gabriel byl poslán, aby odhalil univerzální spásu všech lidí.

Gabriel byl poslán, aby přivedl Adama k jeho jisté obnově.

Gabriel byl poslán k panně, aby proměnil zneuctění ženského rodu na počest.

Gabriel byl poslán, aby připravil svatební síň, aby byla hodna neposkvrněného Ženicha.

Gabriel byl poslán, aby pomohl zasnoubit stvoření se svým Stvořitelem.

Gabriel byl poslán do nestvořeného královského paláce andělů.

Gabriel byl poslán k panně, která byla zasnoubena s Josefem, ale byla určena pro Ježíše, Syna Božího.

Byl poslán beztělesný služebník Boží k přečisté panně.

Byl poslán ten, který je bez hříchů, k té, která neměla poznat tlení.

Byl poslán svícen, aby zpravil všechny o slunci spravedlnosti.

Bylo posláno jitro, které vychází před denním světlem.

Gabriel byl poslán, aby oznámil lidem o tom, který se nachází v lůně Otce a v náruči matky.

Gabriel byl poslán, aby ukázal lidem toho, který sedí na trůnu, ale rovněž v jeskyni.

Byl poslán voják, aby rozhlásil zprávu o tajemství velkého krále.

Zdroj: Diakonima.gr

Z poučení sv. Jana Zlatoústého o svátku „Zvěstování Přesv. Bohorodici“ připravil MD

„Šlechetný Josef z dřeva sňav Přečisté Tělo Tvé…“

Když tebe, jenž jsi život všech, mrtvého sňal s kříže Josef Arimatejský, pomazal tě, Kriste, vonnými mastmi a do plátna tě zavinul. Láskou byl pohnut, aby srdcem i ústy zlíbal tvé tělo nepodléhající tlení, pak však ovládnut bázní zvolal s radostí: „Sláva sestoupení tvému s nebes, Lidumile!“

Když ses za všechny do hrobu nového položil, Vykupiteli všech, peklo všemu se vysmívající vidouc tebe, zhrozilo se; veřeje jsi zničil, vrata jsi rozlomil, hroby se otevřely, mrtví vstali; tehdy Adam vděčně se radovav, volal k tobě: „Sláva sestoupení tvému, Lidumile!“

Tebe, Učinitele všech a Boha, když viděla, Kriste, přibitého na kříži ta, jež tě bez účasti muže porodila, zvolala hořce:  „Synu můj, kam mizí krása tvé podoby? Nesnesu hledět na tvé nespravedlivé ukřižování! Pospěš tedy, povstaň z hrobu, abych i já spatřila tvé třetího dne z mrtvých vzkříšení.“

Šlechetný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinul, a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.

U žen myronosic v hrobě stanul anděl volající: Myro je vhodné pro mrtvé, Kristus však ukázal, že smrt a porušení mu nejsou vlastní…

Zdroj:

Velkopáteční jitřní, Triod postní (Download.Pravoslavi.CZ)

„Obětující a obětovaný“

Kristus jako Velekněz: obětující i obětovaný

Kristus jednou provždy přinesl svou vykupitelnou oběť. Toto vykoupení je i nadále platné, a platí pro každého člověka, který je součástí Těla Kristova, bez ohledu na dobu, v níž by žil.

Tato nekrvavá oběť Kristova je přinášena ve svaté Eucharistii.

Kristus sám sebe nabídl (a přinesl) jako oběť vykupitelnou za osvobození člověka z otroctví hříchu. Hříšný člověk tím získává odpuštění hříchů skrze Kristovu oběť.

 Kristova oběť na Kříži očisťuje naše svědomí „od mrtvých skutků“, jak charakteristicky říká svatý apoštol, to znamená od různých forem hříchu, které nás vedou k duchovní smrti a které nás vzdalují od zdroje života, kterým je Kristus.

Kristova krev nám dává možnost skutečného života, je to schopnost, jak zachránit (spasit) naše životy, a současně způsob, jak žít na zemi a na nebi ve spojení s Kristem. Díky Jeho Přečisté Krvi se nám dostává vykoupení a odpuštění našich poklesků a hříchů (srov. Ef 1,7; 1Petr 1,18-19).

„V něm máme skrze jeho krev vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti.“ (Ef 1,7).

„Víte přece, že jste ze svého marného životního způsobu předaného od otců nebyli vykoupeni pomíjejícími věcmi, totiž stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jakožto beránka bez úhony a poskvrny.“  (1Petr 1,18-19)

Kristus jako nejvyšší kněz (Velekněz či Archijerej) nabízí oběť a současně jako beránek (Boží) se nabízí k obětování. Jak vyplývá z modlitby svaté a božské liturgie, Kristus je „obětující a obětovaný“. Jde současně o „obětujícího a oběť“.

Jako „obětující“ přináší oběť a jako „obětovaný“, čili posvátná oběť, nabízí sebe sama v tuto oběť. Díky této oběti jsme byli vykoupeni z věčného prokletí způsobeného vyhnáním našich prarodičů z Ráje kvůli jejich neposlušnosti a přestoupení Božích přikázání. Nyní nám bylo díky Kristově oběti zajištěno rozhřešení našich hříchů, jejich odpuštění, a získali jsme tak Boží „synovství“ (pravou adopci u Boha jako Jeho děti). Opět jsme se díky tomu stali „občany“ nebeského království.

Svatý Jan Zlatoústý uvádí v jednom svém kázání příklad ženy, která krmí plod svou krví. Stejně tak to činí i Kristus, který svou obětí nás znovu a znovu obnovuje a živí nás svou krví (tajemně obnovuje jak naše tělo, tak naši duši).

Ve Starém zákoně krev býků a kozlů očišťovala tělesně nečistého z náboženského hlediska a znovu ho uváděla do souladu s požadavky tehdejšího kultu, aby se mohl opět účastnit uctívání, aniž by byl potrestán za své hříchy.

Kristus se však jako nejvyšší kněz nabídl, přinesl sám sebe, aby nás přivedl k věčnému vykoupení, a nikoli a pouze k dočasné a vnější čistotě. Toto je věčný a nesmírný rozdíl mezi obětováním starozákonních zvířat, na straně jedné, a obětováním přečistého a neposkvrněného Ježíše Krista, novozákonního Velekněze.Pokračovat ve čtení →

„Eli, Eli, lama sabachtani?“

„Eli, Eli, lama sabachtani?“ to je:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Volání Ježíše k Bohu Otci je také naším vlastním voláním…

Od šesté hodiny pak nastala po celé zemi tma až do deváté hodiny. Kolem deváté hodiny pak Ježíš hlasitě vykřikl: „Eli, Eli, lama sabachtani?“ to je: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

A když to uslyšeli někteří z kolemstojících, říkali: „Ten člověk volá Eliáše!“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, a když ji naplnil octem, dal ji na větev a dával mu napít. Ale ostatní říkali: „Nech ho, uvidíme, jestli přijde Eliáš, aby ho zachránil!“

Ježíš pak opět hlasitě vykřikl a vypustil ducha. A hle, chrámová opona se roztrhla na dva kusy odshora až dolů a země se otřásla a skály popraskaly. Otevřely se hroby a vstala mnohá těla zesnulých svatých, kteří po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, přišli do svatého města a ukázali se mnoha lidem.

Když pak setník a ti, kdo s ním hlídali Ježíše, uviděli zemětřesení a to, co se dělo, velmi se vyděsili a říkali: „To byl opravdu Boží Syn!“ Bylo tam také mnoho žen přihlížejících zpovzdálí, které doprovázely Ježíše z Galileje a sloužily mu. Byla mezi nimi Marie Magdaléna a Marie, matka Jakuba a Jozese, a matka Zebedeových synů.Pokračovat ve čtení →