Také pravoslavní ve Žďáře n. Sázavou se dočkají svaté Paschy

Misijní dílo a péče pastýřů a věřících, ať již kdysi mezi pohany a mezi nevěřícími, nebo realizované dnes uvnitř naší svaté Církve, vždy mělo a nadále má velký  význam. Je neocenitelným darem a službou dnešnímu člověku, který často žije v nevědomosti a bez živého vztahu a společenství s Tělem Kristovým.

Sv. Jan Zlatoústý, arcibiskup konstantinopolský, který byl jinak oslavován a ctěn jako „apoštol-misionář s horlivostí pro celou ekuménu“, nepřestal misijně působit dokonce ani tehdy, když byl pronásledován od vlastních bratří a nacházel se ve vyhnanství.

Podobně i dnes je třeba podobně zapálených a horlivých misionářů, kteří pracují pro blaho svých bratří a ke slávě naší svaté Církve.

Také otec Jozef Fejsak, duchovní správce brněnské farnosti a současně okružní protopresbyter, se v poslední době věnuje spolu se svými nejbližšími spolupracovníky rozvoji farního a duchovního života ve Žďáře n. Sázavou, kde jeho přispěním vzniká místní obec, a její věřící, shromážděni okolo chrámu Sv. Trojice, zapůjčeném ŘK církví, se mohou společně účastnit posvátných bohoslužeb a obřadů tak, jak je zná Pravoslavná církev.

Díky tomuto úsilí mohli místní pravoslavní křesťané v tomto městě prožít nejen svátky předešlých nedělí velkopostních, ale chystají se také k oslavě „svátku všech svátků“, ke svaté Pasše, kterou oslaví v postupně se rodící farní obci.

Informace pro věřící žďárské obce:

Bohoslužby v den svaté Paschy se uskuteční v 5:30 (svatá liturgie) a v 7:00 (svěcení Paschy čili paschálních pokrmů).

Přejeme všem našim bratrům a sestrám v Kristu, kteří jsou nejen ve Žďáře, nýbrž i v ostatních městech a obcích, požehnané svátky Pánova Vzkříšení.

Požehnanou Paschu!

 

Svatá tajina pomazání nemocných, jak se jí účastníme u nás v Brně

Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ať se za něj modlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte jedni druhým svá provinění a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Vroucí modlitba spravedlivého zmůže mnoho. (Jk 5,14-16)

Otec Jozef (uprostřed), o. Georgij (vpravo) a o. Marek (vlevo)

Jak je patrno z výše uvedeného biblického citátu sv. apoštola Jakuba, existuje jasné svědectví o tom, že svatá Tajina pomazání nemocných nebyla „posledním pomazáním“ udíleným umírajícím, ale představovala léčení nemocí duševních i tělesných. V Evangeliu podle sv. Marka se o tom píše následující: „I vyšli a volali k pokání, vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ (Mk 6, 12-13)
V prvokřesťanské Církvi se všechny bohoslužebné úkony spojovaly se sv. liturgií. Zvláště je to vidět na svatebním obřadu, který je sestaven jako sv. liturgie bez eucharistického kánonu. Jiné obřady se vytvořily z jitřní bohoslužby. Tento proces trval podle odborníků do konce 8. století.
Svatá tajina pomazání nemocných se v Církvi udílela nemocným od nepaměti, ale nejprve způsobem velmi prostým. Svatý Irinej (+140) o ní svědčí v polovině 2. století a později sv. Serapion (+366), přítel sv. Athanasia Velikého, zanechal dokonce modlitbu nad sv. olejem v písemné podobě…

Více zde: https://www.facebook.com/SvatyVaclavBrno/posts/1667694433308127

 

Vítězoslavný Vjezd Páně do Jeruzaléma

Podle homilie archim. Georgia Grigoriatského

Vítězoslavný vjezd Pána Ježíše Krista do svatého města Jeruzaléma je bezesporu událostí nejen historickou, nýbrž také symbolickou, jak říká archim. Georgios Grigoriatský. A svatí Otcové podávají výklad ke všem symbolickým událostem tohoto velkého dne.

Kromě jiného nás nabádají, abychom spolu s palmovými větvičkami a olivovými ratolestmi přinesli Kristu také větve našich ctností, tedy naše ctnosti. Pán si totiž přeje, abychom ho uvítali zejména našimi vlastními ctnostmi. A místo toho, abychom před něj prostřeli naše roucha, neboť to je věc snadná, tak učiňme spíše něco, co je daleko složitější: prostřeme před něj naše vášně a svlékněme je jako roucha nepotřebná, a Pán nás od nich osvobodí.

Nejen svatí Otcové, ale veškeré bohoslužebné zpěvy a texty k tomuto svátku nám naznačují pravý důvod velkolepého přijetí a uvítání Pána ve Svatém městě. Bylo jím připomenutí Jeho slavného vzkříšení Lazara, což představovalo očividný zázrak a vítězství nad smrtí (viz Jan 12,18). Ještě nikdy se nic podobného nestalo. Někoho, kdo byl již čtyři dny zesnulý a v hrobě, ještě nikdo nikdy nepřivedl k životu. Je pravdou, že mrtvého vzkřísil také prorok Eliáš (viz 1Král 17,24), ale nikoli čtyřdenního zesnulého, „který již zapáchal“.

Skutečným Mesiášem mohl být jen ten, kdo by dokázal překonat osten smrti a uzdravit tuto odvěkou lidskou bolest, kterou trpěl lidský rod. Lidé nyní v osobě Ježíše spatřili někoho, kdo tuto existenciální otázku vyřešil svým boholidským étosem a současně zcela prakticky, vzkříšením svatého Lazara. To bylo dostatečným projevem jeho božské přirozenosti a moci shůry.

Nicméně, toto velké vítězství nad smrtí, v případě Jeho přítele Lazara, bylo jen úvodem, předzvěstí něčeho, co mělo teprve následovat a co bylo ve své podstatě nepřekonatelně významnější: Kristovo vlastní silou uskutečněné vzkříšení z mrtvých!Pokračovat ve čtení →

Svátek svatého Lazara – přítele Kristova

Svatý a spravedlivý Lazar „Čtyřdenní“

V den svátku svatého Lazara si připomeňme milovaného přítele Kristova a současně prvního historického biskupa starobylého kyperského města Kitie. Podle posvátné církevní Tradice ho na biskupa rukopoložil sv. apoštol Pavel spolu se sv. apoštolem Barnabášem, který sám z Kypru pocházel.

Kým byl sv. Lazar, jaký byl jeho osud, smrt, vzkříšení a pozdější útěk před nenávistí a závistí lidí z jeho vlastního národa, kteří nemohli snést jeho slavné svědectví o Kristově božství a Jeho moci? A proč byl vzkříšen až čtvrtý den po uložení do hrobu, kdy se jeho tělo začalo již přirozeně rozkládat a zapáchalo?

Osobnost sv. Lazara je velkým tajemstvím, podobně jako jeho smrt. Na jeho konci je však radost ze Vzkříšení. O jeho životě víme jen velmi málo, a to co známe, čerpáme ze Svatého Písma Nového Zákona (viz Janovo Evangelium, 11. kap.) a taktéž ze svaté Tradice.

„Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, pak byl nemocný.“

Pán Ježíš ale nespěchal, aby přišel a Lazara uzdravil, neboť věděl, že jeho milovaný přítel nezemřel, ale pouze spí, a v jeho božské moci bylo probudit ho z tohoto dočasného spánku a znovu mu darovat život.

„Ta nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“

„Lazar, náš přítel, usnul, ale jdu, abych ho probudil.“

Když Ježíš dorazil do Betánie a setkal se s Marií a Martou, sestry Lazarovými, pravil: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“

Potom řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď a podívej se.“

Ježíš se rozplakal.

Židé tedy řekli: „Hleďte, jak ho měl rád!“

Někteří z nich však řekli: „Nemohl snad ten, kdo otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?“

„Ježíš tedy znovu sám v sobě zasténal a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.“

Ježíš řekl: „Odvalte ten kámen.“

Marta, sestra toho mrtvého, mu řekla: „Pane, už zapáchá, vždyť je v hrobě čtvrtý den!“

Ježíš jí řekl: „Neřekl jsem ti, že budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu?“

Zvedli tedy kámen z místa, kde byl ten mrtvý pochován. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“

A když to řekl, zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

První Lazarův hrob v Betánii, z něhož vyšel na Kristův příkaz opět živý

„Lazare, pojď ven!“

Tato slova zůstanou jednou provždy uchována v naší paměti, neboť rezonují nadpřirozenou mocí našeho Spasitele, který jako člověk říká „Pojď!“, ale jako Bůh křísí Lazara a povolává ho zpět k životu.

„Tehdy mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něho uvěřili.“

Pokračovat ve čtení →

Láska jako rajský hymnus

 

Starec Efrem Arizonský (Filothejský)

Moji drazí bratři,

Bůh je Láska. „A my jsme poznali, a uvěřili o lásce, kterou Bůh má k nám. Bůh láska jest, a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm,“ jak praví svatý apoštol lásky Jan Evangelista.

Láska: To je klíč, který otevírá všechny dveře lidského chování.

Lék, který léčí všechna onemocnění duše a těla.

Jeden svatý pravil: „Pane, pomoz mi, abych mohl pomáhat druhým, a nikoli, aby mi druzí pomáhali. Učiň, ať miluji druhé, a nikoli, aby druzí milovali mě. Pomoz mi, ať druhým rozumím, a nikoli, aby druzí rozuměli mně.“

Láska, jak jí učil Pán, nikoli láska zfalšovaná a dezinterpretovaná, je výrazem oběti. Je plodem srdce a darem svobodné volby.

Láska se projevuje nikoli tím, co dáváš, nýbrž jak to dáváš.

Láska není podáním ruky, nýbrž nabídnutím vlastního srdce druhému.

Pokud se sám dokážeš rozdělit pro druhé, pak víš, co znamená milovat. Svatý apoštol Pavel přece říká, že „ochotného dárce miluje Bůh“ (2Kor 9,7).

Bůh miluje člověka milosrdného, který dává ochotně a s radostným srdcem, ale rovněž se svobodným rozhodnutím. Skutek milosrdenství, který je nabízen „z lítosti či z nutnosti“, není přijímaný, ale naopak odmítaný.

Kořeny milosrdenství se nacházejí v srdci.

Vždyť milosrdenství začíná od srdce a končí v rukou. Milosrdenství druhé zahřívá, avšak pouze tehdy, když v nás hoří oheň lásky. Milosrdenství bez lásky je naopak chladné a nesnesitelné. Je jako mrtvé tělo bez slunce a světla, jako květina bez krásy a vůně.

Když dáváš bez lásky, urážíš toho druhého. Neboť jakou hodnotu může mít ten sebekrásnější a sebedražší dar, když je dáván bez úsměvu?

Ježíš chtěl, abychom byli vnímaví k tématu milosrdenství. Odsuzoval okázalé a pyšné skutky milosrdenství. Jak výborně nás o těchto věcech poučují naši Svatí!

Podle poučení:

Αγάπη, ο ύμνος του Παραδείσου (Γέροντος Εφραίμ Αριζόνας- Φιλοθεΐτου)

přeložil MD

40 zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(40.)

„Starec Paisij nás učil, že dokonalost pokračuje i v dalším životě.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 712.

Význam Tajemné večeře

Proč se večeře konaná na Velký čtvrtek
nazývá „tajemnou“?

Řecké slovo mystikos čili „tajemný“ pochází ze slova „zasvěcenec mysterií“ (řec. μύστης), a to vychází ze slova „zasvěcovat“ (řec. μυώ). Takže tato Večeře se nekonala s úmyslem vykonat něco tajně a skrytě před ostatními, nýbrž aby odhalila, zasvětila a poučila Dvanáct Kristových učedníků o tom, že tajemství Jeho oběti na Kříži se již uskutečnilo.

Večeři tohoto čtvrtku se říká „tajemná“ proto, že Pán zasvětil do tajemství své spasitelné oběti nejprve své učedníky a poté, jejich prostřednictvím, i nás: sám zde – při své poslední (tajemné) večeři – posvátně vykonal svou Křížovou oběť na Golgotě.

Prostřednictvím své Tajemné večeře Kristus předjímá, způsobem, který je pro lidskou mysl a rozum zcela nepochopitelný, jednotlivé události, k nimž mělo později dojít, to jest: svou zradu, soud, utrpení, Golgotu a oběť na Kříži. Předjímá je, tj. předem je předvídá, a současně tajemně uskutečňuje, neboť jsou přítomny v pokrmu Jeho „Přesvatého Těla a Přečisté Krve“.

„Jezte z mého Těla,“ praví Pán, „a pijte z mé Krve“. Já jsem „Beránek k tomu obětovaný“. To, že k nám Pán takto promlouvá, znamená, že tato Oběť se již stala a nadále se děje při naší božské liturgii!

Zdroj:

o. Stefanos Anagnostopoulos

Diakonima.gr

přeložil a upravil MD

Slovo na Paschu

Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský),
arcibiskup Tverský

Ze slova svatého Jana Zlatoústého, čteného na Paschu, a také z oduševnělých písní kánonu svaté Paschy, které byly sestaveny ctih. Janem Damašským, je, milí bratři, dobře patrno, k jaké oslavě a slavnostní hostině zve své děti svatá Církev. Církev zve všechny, aby se kochali a radovali ze slavnostní hostiny, tj. vítězné oslavy „smrti zmaření a pekla zničení“[1]; zve všechny, aby pili „nápoj nový“, nápoj duchovního veselí, který zazářil z Kristova hrobu. Zve všechny, aby přistoupili k hostině, na které se předkládá Beránek, obětovaný za hříchy světa, sám Kristus.

A tak, bratře, nespěchej příliš brzo a nezanechávej tohoto veselí, ani neopouštěj tuto slavnostní hostinu, jen aby ses obrátil k pozemským radostem a pozemské útěše. Zejména nyní, když je nám nabízena ona přebohatá duchovní hostina, my se naopak a častokrát staráme spíše o „pokrm pomíjející“ a oddáváme celé své srdce veselosti a radostem pozemským (viz Jan 6,27). S lítostí a zármutkem vidíme, že mnozí křesťané v tento den velmi spěchají, aby zanechali duchovního veselí, slaveného na počest zmrtvýchvstalého Pána, a obracejí se k pozemským útěchám. Nechtějí v největším z křesťanských svátků vydržet ani do konce hlavní bohoslužby – svaté liturgie. Co dělat? To jsi se, bratře, postil jen proto, jen proto jsi se skutečně postil a zadržoval své vášně, abys po uplynutí posledního dne jim opět ponechal svobodu?

To jsi byl opravdu uveden do radosti Vzkříšení, aby ses ve svaté dny oddával povětšinou jen tělesným a někdy až hrubým zábavám a radovánkám? Ještě včera jsi spolu se svatou Církví zpíval: „Umlkněte smrtelníci a stůjte se strachem a třesením a na nic pozemského nepomýšlejte“. To opravdu již nastal čas, aby nyní tělo křičelo a duch mlčel při vzpomínkách pouze na to pozemské? Ve dnech Strastného týdne naše svatá Církev, prostřednictvím evangelních a dalších čtení anebo písní, jakoby štětcem rozepsala a namalovala před tvým vnitřním zrakem strádání Kristova: bití, pohlavkování, poplivání, trnovou korunu, ukřižovaní na Kříži a další, neboť to všechno bylo přijato Kristem k umrtvení i tvých vlastních vášní. Pokračovat ve čtení →