Jeho starostlivost o lidi byla nekonečná a jeho srdce široké natolik, aby vměstnalo všechny

Ctihodný Amfilochios (Makris)
Starec Patmoský (1889-1970)

památka 3. / 16. dubna v den zesnutí

Prosíme svaté a děkujeme jim, stejně jako prosíme a děkujeme lidem, kteří žijí na zemi. Máme-li před sebou svaté, každého stáří a povolání, nevymlouvejme se ani na mládí, ani na stáří, ani na povolání, ani na jakékoliv životní okolnosti, ale snažme se je následovat, hledíce přitom na Spasitele a Pána Ježíše Krista.

(Svt. nový mučedník Gorazd, biskup český a moravsko-slezský)

Ctihodný starec Amfilochios se narodil 13. září roku 1889 na svatém ostrově Patmos, tedy na stejném místě, kde se evangelistu a apoštolu Janovi dostalo Božích zjevení, na základě nichž sepsal poslední tajemnou knihu Nového Zákona – tzv. Apokalypsu (čes. zjevení, odhalení) neboli Zjevení Janovo.

Jeho rodiče Emmanuel a Irina dali při křtu synovi jméno Athanasios. Od mateřské útroby byl malý Athanasios proniknut zbožností a už jako kojenec ve středu a v pátek odmítal přijímat mateřské mléko. Athanasios se dokázal ochránit před světskými pokušeními a v 17 letech se rozhodl odejít do monastýru. Jeho rodiče mu dali s radostí své požehnání a on roku 1906 odešel do monastýru svatého Jana Theologa¹ na ostrově Patmos. Mezi bratřími byl oblíben pro svoji zbožnost. Ve stejném roce, kdy přišel do monastýru, byl postřižen na rjasoforného mnicha (tedy k přijetí tzv. malé schimy) se jménem Amfilochios.

Mladý mnich byl k sobě samému velmi přísný. Rmoutil se pro mnoho svých duchovních nedostatků, ale postupně nacházel způsoby, jak zápasit s hříšnými myšlenkami a stále směřoval a usiloval o získávání blahodati Ducha Svatého. Filokalie, asketická slova svt. Basila Velikého a ctih. Efréma Syrského byla jeho pokrmem. Málo spal, mnoho se modlil, v noci lehával na tvrdé desce, na bohoslužbách byl vždy prvním, žil v poslušenství starců, měl dobré chování a byl prostý svou povahou. Byl také střídmý v požívání jídla, v době tzv. trapézy (společného jídla mnichů v monastýrské jídelně) nejedl více než deset kousků ze svého jídla, a když byl půst, to si dal k jídlu jen sedm nebo osm oliv.

Roku 1911 se mu dostalo požehnání a igumen monastýru ho vyslal na Svatou Horu Athos, aby se tam naučil dřevořezbě. To byla pro jeho duši duchovně velmi užitečná cesta, kterou si zapamatoval na celý život. V roce 1913 přijal právě na Svaté Hoře Athos mnišský postřih na velkou schimu v kelii Apollosa (založené ctihodným mnichem Apollosem Kolivadem), z rukou přísného duchovníka a starce jeromonacha Makaria (Antoniadise). V témže roce vykonal také pouť do Svaté Země.

Po návratu na svatý ostrov Patmos se otec Amfilochios plně a oddaně zasvětil mnišskému životu. Rozhodnutím rady starců monastýru sv. Jana Theologa byl mnich Amfilochios brzy rukopoložen na jerodiakona a poté rovněž na jeromonacha. Po svém rukopoložení sloužil jak ve svém monastýru, ale stal se rovněž představeným chrámu Panagia Diasozusa (řec. Παναγία Διασώζουσα tzn. Přesvatá Bohorodice „Zachraňující“) a chrámu v Jeskyni zjevení.

Mnoho sil a svého času věnoval studentům Duchovní akademie na Patmu, aby mohli intelektuálně a duchovně růst ke službě Církvi a společnosti. To, co činil, přineslo své plody, když se jeho učedníci stali později duchovníky a igumeny několika monastýrů.

V roce 1935 byl ostrov Patmos zabrán italskými vojsky. Okupační vláda se snažila zahrnout pod svůj vliv i chrámy a monastýry, které se na ostrově nacházely, a proto jejich primárním zájmem bylo, aby v jejich čele stanuli lidé vůči okupantům loajální. Stalo se, že v té době bylo třeba vybrat nového igumena monastýru sv. Jana Theologa. Bratři, k veliké nespokojenosti Italů, avšak se souhlasem Konstantinopolského patriarchy (v jehož jurisdikci se ostrov a okolí nacházejí), vybrali za představeného otce Amfilochia.

Ten začal organizovat nedaleko monastýru, v novém domě (v budoucím ženském monastýru Zvěstování), kurzy pletení a tkaní (ta vedla sestra Kalliopa Gunnaris, budoucí monaška Eustochia, která se na Patmu usadila s několika zbožnými děvčaty). Zde tajně vyučovaly místní děti řečtině; musely tak činit tajně, neboť Italové, stejně jako dříve Turci, začali zakazovat výuku rodného jazyka dětem patmoských obyvatel. Tyto kurzy byly pokračováním kdysi věhlasných a rovněž tajných škol, které byly dřívě rozšířeny mezi Řeky v době tureckého jha a díky kterým si Řekové zachovali svůj řecký jazyk, kulturu a sebeuvědomění. Tato činnost, kterou organizoval otec Amfilochios, rozhněvala italské okupanty natolik, že v roce 1937 vyhnali otce Amfilochia spolu s Kalliopou Gunnaris ven z ostrova, až do pevninského Řecka.

Na místo otce Amfilochia byl igumenem monastýru ustanoven jiný – italským okupantů více vyhovující – mnich. Stalo se, že nevelké a rodící se společenství sester shromážděných na památku Zvěstování Přesvaté Bohorodice zůstalo bez duchovníka, kvůli čemuž se otec Amfilochios ve svém vyhnanství velmi trápil.

Otec Amfilochios našel tehdy útočiště v Athénách, u Bratrstva Zoi (čili život, z řec. ζωή²). Odtud vyrážel a cestoval po celém Řecku k další misijní činnosti; takto se dostal až na Krétu, kde otec Amfilochios na prosby místních obyvatel ostrova zůstal jejich duchovníkem až do roku 1939, kdy mu bylo umožněno znovu se vrátit na Patmos.

V roce 1942 se italská okupace ostrova Patmos změnila a přešla do rukou německých fašistů. Starec, už unavený mnohým cestováním, se rozhodl, že se již k igumenství vracet nebude. Žil proto na metochiích (pobočkách) monastýru a všechny své duchovní i fyzické síly směřoval k uspořádání a vybudování ženského monastýru Zvěstování. Pečlivě uspořádával monastýrský život, vkládal do něj ten základ, na němž bylo třeba monastýru od počátku vyrůstat. Kromě monastýrů na Patmu a Kalimnu si starec přál založit ještě další monastýry i v jiných částech Řecka. Postupem času byly jeho píle a starostlivost o věci duchovní korunovány úspěchem: s Boží pomocí tak založil i další monastýry na Egině a Ikarii a rovněž církevní duchovní centrum a jeden chrám na Krétě.

Starec Amfilochios měl hluboké pochopení pro lidi a jejich potřeby, stejnou měrou pečoval jak o lidské duše, tak o jejich těla. Když činil jakoukoli práci pro poklad – tzn. lidskou duši, tak při tom nikdy nezapomínal ani na ostatní stránky lidské povahy. Když zařizoval vše potřebné pro monastýry a pro ty, kteří se rozhodli jít touto duchovní cestou, vždy současně myslel i na to, jak rozvinout mysl a rozmnožit duchovní i fyzické přednosti (talenty) daných osob.

V roce 1947 začal starec pečovat také o strádající sirotky na Rhodu, a odeslal proto na ostrov několik monašek, v čele s představenou matkou Eustochií, aby tam vybudovaly příbytek pro sirotky a těhotné.

Láska starce ke strádajícím dětem Božím neznala hranic. Přijímal všechny bez ohledu na svoji narůstající slabost a nemoci. Monaškám, které se znepokojovaly a bály se o jeho zdraví, odpovídal takto: Jsem služebník Církve, nemohu odpočívat.

Jednou v Athénách navštívily starce dvě jeho duchovní dcery. Dům, v němž starec přebýval, opouštěly až pozdě večer. Starec jim dal požehnání na cestu a popřál jim dobré noci. Nadále byl však kvůli jedné z nich velmi znepokojen, neboť jedna ze sester cítila velké bolesti kolen a sama chůze byla pro ni nadmíru obtížnou. Když odešli, starec se za ně začal horlivě modlit, aby se bezpečně vrátili domů. Tehdy tato nemocná začala pociťovat jako by se při chůzi vznášela nad zemí. Její společnice také viděla, že se nohami sotva dotýká země. Druhého dne pak duchovním dcerám jen potvrdil, že se za ně pomodlil, aby došly bezpečně domů. Jeho starostlivost o lidi byla nekonečná a díky jeho srdci, spolustrádajícímu za všechno a pro všechny, Bůh odpovídal na jeho modlitby a přímluvy.

Na Paschu v roce 1968 dostal otec Amfilochios Boží znamení o jeho blížícím se skonu. Byly mu dány dva roky, aby připravil své duchovní děti i sebe sama k dochodu z tohoto pozemského života. Přesto velmi prožíval, že všechny své duchovní děti opouští. Se slzami prosil v modlitbách Pána, aby se ještě prodloužily jeho dny, aby mohl povzbudit, posilnit a poučit své duchovní děti. Nedlouho před svým skonem pověděl jednomu z duchovních dětí o Zjevení Bohorodice a svatého Jana Theologa, kteří mu odhalili, že Pán nechtěl přijmout jeho prosby, aby zde na zemi roku 1970 oslavil ještě jednu Paschu. Zanedlouho po tomto zjevení přišel v důsledku silné chřipky o zbytky svých sil, a od té doby se jeho zdraví již nelepšilo.

Rozloučil se ještě jednou se všemi a udělil svým duchovním dětem poslední pokyny. Poté odevzdal svoji duši do rukou svého Spasitele. Zesnul 16. dubna roku 1970.

Posvátný synod Ekumenického patriarchátu, jemuž předsedal Jeho Všesvatost Bartoloměj, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a ekumenický patriarcha, přijal ve středu 29. srpna 2018 rozhodnutí o oficiálním připočtení starce Amfilochia (Makrise) Patmoského (1889-1970) k zástupu pravoslavných světců svaté Kristovy Církve.

Po dobu mnoha let byl starec představeným monastýru svatého Jana Theologa na ostrově Patmos, kde v roce 1937 založil také ženský monastýr Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl znám svými ctnostmi, láskou a starostí o své duchovní děti. Ale tím hlavním v jeho životě byla láska ke všem, bez ohledu na národnost, sociální či finanční postavení, politické názory a přesvědčení. Narodil jsem se, abych miloval, říkal o sobě otec Amfilochios.

Starec mnoho pečoval také o rozvoj mnišství. Ve své duši velmi prožíval a vždy se zajímal o praktické skutky pravoslavné misie. Putoval a kázal v průběhu mnoha let, i v době 2. světové války, a konečně i po jejím konci. Starec založil také mnoho monastýrů na různých řeckých ostrovech, staral se neúnavně o dětské domovy a další dobročinné spolky a organizace.

Ctihodný otče Amfilochii, pros Boha o nás!

Podle „Azbuka.ru“ a „Pravoslavie.ru“ zpracoval o. Marek Malík

https://azbyka.ru/otechnik/Amfilohij_Makris/

http://www.pravoslavie.ru/put/061228164899.htm

http://www.pravoslavie.ru/108899.html

 

Poznámky pod čarou:

¹ Monastýr svatého Jana Theologa (Μονή Αγ. Ιωάννου Θεολόγου)

Mužský pravoslavný monastýr na ostrově Patmos v Řecku se nachází v juridiskci Konstantinopolského patriarchátu. Byl založen na místě, kde šířil křesťanství sv. Jan Theolog a kde se mu dostalo v jeskyni zjevení, podle nějž sepsal poslední knihu Nového Zákona. Monastýr byl založen roku 1088 ctih. Christodulem (ctih. Christodul Patmoský (okolo 1020-1093), divotvorce, památka 16. / 29. března), který sem přišel z ostrova Kos. Souhlas k založení monastýru udělil tehdejší byzantský císař Alexios I. Komnenos, který roku 1088 vydal ctih. Christodulovi zlatou bulu, skrze niž předal ostrov Patmos do vlastnictví monastýru a osvobodil ho od daní. V roce 1999 byl monastýr vepsán do Světového dědictví UNESCO.

² Bratrstvo Zoi (řec. Ζωή čili život)

Toto bratrstvo založil roku 1907 jeromonach Eusebios Matfopoulos. Bratrstvo „Zoi“ bylo organizováno podle monastýrské podoby a jeho členové, ač nadále zůstávali laiky, byli povinni splňovat tři mnišské sliby: tělesnou čistotu, poslušnost a nemajetnost. Hlavním úkolem bratrstva bylo pokračování v díle hnutí tzv. Kollyvadů – Κολλυβάδες (mnišské hnutí na Svaté Hoře Athos z 2. pol. 18. a počátku 19. stol. v čele se ctih. Nikodémem Svatohorcem a ctih. Athanasiem Parosským): které mělo za cíl obrození zdravého církevního života, hlavně v tom, co se týká svatého Přijímání, a učení a osvojení si Písma Svatého. Mnohokrát od počátku své existence bylo bratrstvo vystaveno různým nespravedlivým a pomlouvačným útokům nevyjímaje od představených Řecké církve, avšak nehledě na to, hnutí pokračovalo ve své činnosti dál. Od roku 1926 začalo organizovat katechizační školy. Mezi členy bratrstva Zoi byl např. nynější metropolita Albánské pravoslavné Církve arcibiskup Anastasios (Jannoulatos).

Dříve zveřejněné články na webu PCO Brno:

Modlitba, které scházejí křídla

Rozkvetl nový květ v zahradě světců Pravoslavné církve

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.