Společensko-duchovní přínos Svaté Hory Athos

Archimandrita Efrem
Igumen svatohorského monastýru Vatoped

Na Svatou Horu Athos, stejně jako do jakéhokoli jiného pravoslavného monastýru, přicházejí lidé, kteří opouštějí svět, resp. světský způsob života. Tento fenomén se na první pohled může zdát do značné míry „nespolečenský“. Existuje však jedna podstatná rozdílnost, která odlišuje tuto nespolečenskost ode všech ostatních forem skutečné nespolečenskosti uvnitř lidské společnosti. Mnich v žádném případě neodsuzuje ani se nezříká světa, neodmítá jeho společenství, nýbrž spíše jeho „světský způsob myšlení“, a proto jej opouští, aby se začlenil do skutečného společenství v Kristu, kterým je mnišská komunita.

Igumen Efrem Vatopedský připouští, že se na první pohled může společenství Svaté Hory zdát jako jeden z druhů nespolečenskosti. Je to však pouze zdání. Svatohorská tradice naopak „vytváří předpoklady daleko soudržnějšího křesťanského života, kde člověk prožívá společenskost komplexně a vyváženě, v rámci jeho horizontálního i vertikálního rozměru“[1].

Blahodárný účinek svatohorského mnišství na člověka dnešní doby

Svatá Hora Athos je dnes v pravoslavném světě z teologického pohledu ctěna zejména jako místo svatosti, ačkoli na ni lze pohlížet také jako na nejstarší dosud trvající demokracii. Život i tradice Svaté Hory jsou nepřetržité. Její poslání se realizuje uvnitř Církve a současně uvnitř světa, v němž se Církev nachází. Posláním Svaté Hory je „vytvářet pravdivé lidi podle podobnosti s Bohem, tedy světce, kteří zušlechťují a předávají živoucí tradici zbožštění (theosi) okolnímu světu“[2]. Jak praví sami Svatohorci, Svatá Hora v sobě skrývá jedinečnost života, tajemství, jedním slovem obnovující sílu, která směřuje k nebi. Není tedy výjimkou, že ti, kteří Svatou Horu navštěvují[3], získávají jako odměnu vnitřní duchovní odpočinek a naplnění.

Čím je vlastně život obyvatel Svaté Hory tolik významný a užitečný i pro naši spásu? Na to odpoví níže uvedené řádky…

Láska k bližnímu jako poslání

Hlavním důvodem k návštěvě této mnišské pospolitosti je osobní zkušenost duchovního života, osobní zkušenost theose, která je zde patrná. Mniši nepohlížejí na žádného poutníka jako na pouhého člověka, ale vnímají jej vždy jako Boží obraz, jako by hleděli a komunikovali se samotným Bohem. Jeden ze současných starců říkal: „Bratři, když přicházejí poutníci, musíme je přijímat s velkou úctou.“ Tuto pasáž je třeba vysvětlit. Ono „přijetí“ či „vzdání úcty člověku“ je spíše projevem úcty vůči Bohu než vůči samotným lidem. A plně to koresponduje se všeobecně zde tradovaným rčením: „Viděls svého bratra, viděls svého Boha“[4]. V osobě přicházejícího poutníka rozpoznávají mniši samotného Boha, a proto mu slouží s radostí, s pokorou a s láskou.Continue reading →

Co je to pravda?

Zamyšlení vladyky Antonije Surožského (Blooma)

 

Co je to pravda?

Pravda je samozřejmě v lásce.

Mnozí si myslí, že pravda je v lásce k bližnímu, ale k tomu vzdálenějšímu…
Láska ke vzdálenějšímu však není láska.

Jestliže by každý miloval svého bližního, toho opravdu nejbližšího!, který se nachází skutečně vedle něj, pak by láska k tomu vzdálenějšímu nebyla zapotřebí.

Tak podobně je to i s našimi skutky.

Vzdálené či obrovské dílo není ve skutečnosti tak velkým dílem, jak se zdá.

Ale opravdové dílo, to jsou ty nejbližší, drobné a každodenní nepozorovatelné skutky.

Askeze* není v póze, ale v sebezapření a ve skromnosti.

Zaslechl jsem, že se dobře učíš. Příteli, to ale není to hlavní.

Hlavní dílo spočívá v uchování vlastní duše čisté a vznešené, schopné porozumět všemu překrásnému.

Krátké zamyšlení o pravdě metropolity Antonije Surožského (Blooma)
připravila Michaela Pánková Kopecká

Vysvětlení:

(*) V originále byl použit jeden z klíčových termínů pravoslavné duchovnosti: církevněslovanské slovo “podvig” (řec. askeze). Jde o vzepětí fyzických, duševních i duchovních sil člověka k překonání jeho padlé přirozenosti a k dosažení svatosti v celé hloubce a šířce tohoto původně řeckého slova.

O ranní modlitbě

Metropolita Antonij Surožský (Bloom)

Pokusil jsem se načrtnout morální obraz křesťana, minimální obraz, bez něhož nemá člověk vlastně ani právo sám sebe nazývat křesťanem. A nyní bych vám chtěl říci, jak křesťan, v odloučení od chrámu, může vést skutečný duchovní život.

Duchovní život netkví v tom, že navštěvujeme bohoslužby nebo že jsme členy jakékoliv, třeba i velmi živé církevní obce. Duchovní život tkví v tom, že jsme v hlubokém, přímém a upřímném kontaktu a společenství s Bohem, a dosahujeme toho pravdou života a plněním přikázání takovým způsobem, který z nás dělá křesťany skrze naše činy, tedy nejen slovy a modlitbou.

A o modlitbě bych vám nyní také rád řekl pár slov. Modlitba netkví v opakování cizích slov, ale v tom, že celým svým srdcem, vším rozumem, jak říkali dávní spisovatelé, se snažíme „přilnout“ k Bohu, to jest upnout se k Němu, žíznit po setkání s Ním, a proto závisí hlavně na nás, zda dokážeme ve vztahu k Němu zůstat zcela pravdiví a upřímní. Proto modlitba netkví předně v tom, opatřit si modlitebník, naučit se a „zafixovat si“ hotové modlitby. Modlitba tkví především v tom, že se naučíme předstoupit před Boha. To se nám může zdát nekonečně složité anebo zázračně jednoduché.

Předstoupit před Boha, objektivně řečeno, je velmi prosté: Bůh je všudypřítomný, není místa, není situace, která by nás mohla od Něho oddělit, ani činy, ani okolnosti, ani lidé nás nemohou od Něho odtrhnout. Ale je na nás, abychom před Něho předstupovali vědomě, s veškerou pozorností a vnímavostí srdce i rozumu.Continue reading →

„Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu? Vstal, není tu.

Třetí neděle po Pasše: Svatých žen myronosic

„Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu.
Vstal, není tu. Pohleďte na místo, kam ho položili.“
(Mk 16,6)

Významná freska “Bílého anděla” v srbském monastýru Mileševo (13. stol.)

„Když přišly ženy s Marií časně z rána, nalezly kámen od hrobu odvalený, a slyšely od anděla: Proč hledáte mezi mrtvými jako člověka, toho, který je oděn věčným světlem? Pohleďte na pohřební plátna v hrobě. Pospěšte a zvěstujte světu, že vstal Pán a přemohl smrt, vždyť je to Boží Syn a spasil lidské pokolení.“ (Kánon svaté Paschy, Píseň 3.)

Poselství o zmrtvýchvstání Spasitele se bytostně dotklo nejprve těch, kteří mu byli nablízku i v době Jeho utrpení. Paradoxně to však nebyli jeho učedníci, kterým Pán umýval nohy, povzbuzoval je ve víře, zachraňoval před utopením v Galilejském moři… Ne. Byly to naopak ženy, jeho věrné učednice, kterých možná nebylo dvanáct (Marie, Marta, Marie, Jana, Salome, Zuzana…), o to ale byly odvážnější, smělejší,
ne-li věrnější.

My všichni, každý z nás věřících, je povolán k tomu, aby ve svém životě uctíval Pána a nikdy neváhal. Nemysleme proto racionálně. Se strachem. Nemysleme dokonce ani na to, co si o nás pomyslí svět kolem nás. Nevkládejme do našich výkladů o základních zázracích naší víry naše „ego“, které naopak žádá „ujištění“ a které bez důkazů bude podobně nedůvěřivé jako nedůvěřivý  (nikoli nevěrný či nevěřící) apoštol Tomáš.

Věřme proto slovu o Vzkříšení a prázdnému Pánovu hrobu. Radujme se a v naší radosti se podobejme ženám, které nesly ke hrobu vonné masti. A teprve poté se Vítěz nad smrtí zjeví i nám a udělí také našim životům hluboký význam.

Toto nečekané ujištění o pravdivosti naší víry a zázraku Vzkříšení můžeme nabýt buď prostřednictvím autentické Boží přítomnosti v našem životě. Nebo ve svaté tajině Eucharistie, v Jeho Tělu a Krvi, které zbožně přijímáme. Nebo dokonce skrze lásku předávanou ostatním lidem. Anebo tajnou posilou, kterou získáme a ucítíme v srdci skrze naši víru.Continue reading →

O kráse a ušlechtilosti, ryzosti a vznešenosti svatého Pravoslaví

Podle učení starce Efrema Filothejského-Arizonského

Starec Efrem Filothejský-Arizonský, při myšlenkách a úvahách o svatém Pravoslaví, nutně konstatuje, že my pravoslavní naši víru ve své podstatě ani dokonale neznáme: neznáme její výšku, hloubku ani šířku. A proto je třeba, abychom ji nahlíželi prizmatem celé její svatosti, kterou se vyznačuje a kterou současně vyzařuje.

Pravoslaví je zejména a hlavně „pravda o Bohu“, jak praví starec Efrem, dodává však, že je rovněž „pravdou o člověku“ a „pravdou o světě“ kolem nás, jak nám tuto pravdu předal sám vtělený Bůh skrze své výjimečné učení, prostřednictvím svého svatého života a díky své vykupitelné oběti.

Tuto pravdu nám zprostředkovateli bohohlasní apoštolé, evangelisté a všichni jejich následovníci, kteří zvěčnili tuto Pravdu ve svých životech a kázáních.

Starec Efrem mimo jiné praví: „Pravoslaví je podivuhodnou syntézou dogmatu (věrouky) a étosu, theorie a praxe,“ jak nám ji předali duchonosní Otcové z Alexandrie, z Konstantinopole, Kappadokie, Sýrie a Svaté Hory Athos.

Všichni tito svatí a v Bohu moudří lidé, od svatého Polykarpa Smyrenského, učedníka svatých apoštolů, až po svatého Nikodéma Svatohorce, který zemřel počátkem 19. století, nám předali díky své oběti, zápasu a svatosti „odkaz“ pravé víry a života, tento poklad pravoslavné tradice.

Pravoslaví je podle starce Efrema rovněž tím, „co zaznamenaly se vší významností sněmy, ona požehnaná všeobecná shromáždění této ve světě přebývající Církve Kristovy“.Continue reading →

Příslib mystické zkušenosti Boha

Z učení a kázání v blahé paměti zesnulého
archim. Georgia Grigoriatského
(+2014)

Při hlubším bádání a reflexi nad stavem dnešní společnosti můžeme dojít k závěru, že obecným problémem dnešní doby se zdá být lhostejnost nejen vůči tradici a tradičním hodnotám, ale současně i vůči jakékoli kontinuálnosti hodnot.

Lidé často hledají své vzory v pochybných zákoutích a lákavých pokušeních nové doby, ve spiritualitách „tajemného a nepoznaného“ Východu, a proto zůstávají nedotčeni výzvou evangelní prostoty, jejíž hlas často zapadá pod vrstvou jiných, daleko průbojnějších klišé, které mají za cíl odvést člověka od pravých a skutečných hodnot.

Avšak jedině v křesťanství, čili v Církvi, může člověk zrealizovat své lidství, neboť pouze v ní může nalézt „společenství Boha s lidmi“ a dosáhnout zde „nejvyšší schopnosti svého bytí“, čili theosi. Jedině Církev mu „dává možnost dosáhnout skutečného lidství“[1], jak svědčí archim. Georgios Grigoriatský.

Autor příspěvku s archim. Georgiem v jeho pracovně
(Monastýr sv. Řehoře, Sv. Hora Athos, 2007)

„V Církvi totiž existuje možnost zakusit mystickou zkušenost Boha.“[2] Člověk naopak nemůže dosáhnout zklidnění a vnitřního uspokojení pouze prostřednictvím nějakého vnějšího vztahu s Bohem. „Neboť člověk byl stvořen k tomu, aby se stal zamilovaným ve vztahu s Bohem.“[3] Božská láska (erós), jak říkají svatí Otcové, „je nezbytnou potřebou lidské duše.“ Jak lze vidět, tento (v duchovním smyslu chápaný) erotický vztah – jako nejvyšší možný stupeň lásky mezi Bohem a člověkem – je něčím, co přináší skutečný pokoj člověku.[4] Tento vzácný, tajemný vztah s Bohem, tento božský erós je spolu s mystickým životem a zkušeností Boží blahodati darován a současně vyvěrá ze života založeném na účasti na svatých Tajinách a neustálé modlitbě, jakož i na veškeré další nezbytné asketické praxi Pravoslavné církve, kterou nám předávají svatí Otcové a Filokalie.Continue reading →

Příběh rodilého indiánského náčelníka Mohawků a jeho tajná cesta k Pravoslaví

Cesta domorodého Američana do lůna Pravoslavné církve

„Moje cesta k Pravoslavné církvi byla tajnou cestou, jak říkáme v našem jazyce. Nastal čas, kdy jsem byl chycen do její sítě a od té doby jsem touto cestou velmi diskrétně kráčel a nesl velmi těžký osobní kříž. Vděčím za to lingvistice.
Byl to ostatně právě tento předmět, který na mě vždy nejvíce působil.
Při absolvování lingvistických kurzů jsem byl ohromen, když jsem četl životy svatých Cyrila a Metoděje, kteří jsou známí jako apoštolové Slovanů. Byl jsem zvlášť zaujat cyrilskou abecedou a slovanským jazykem. Zeptal jsem se svého profesora, jestli existuje nějaká šance, že bych si mohl poslechnout, jak se mluví slovansky…”

Byla sobota večer. Všude v chrámu jen velmi málo umělého světla. V ruské pravoslavné katedrále sv. Petra a Pavla v kanadském Montrealu právě začínala večerní bohoslužba. Temné siluety několika málo věřících, kteří se jí účastnili, postupně vystupovaly z přítmí; podobaly se siluetám svící, zapálených na stojanech. Královské dveře na ikonostasu byly skutečně impozantní; byly totiž vytesány zručnými řemeslníky již na počátku (20.) století…

Byl jsem tehdy na Večerní všehovšudy podruhé, a kdysi jednou před lety. Slova modlitby “Světlo tiché”, která zaznívala slovansky, dodávala člověku pocit vnitřního klidu a uvolnění. V tom okamžiku se vše zdálo být ponořeno do modlitby; modlitba za den, který pomalu odcházel, i za ten, který měl teprve přijít. Po roztěkaném dni skýtalo toto prostředí útočiště rozdivočelé mysli.

V tlumeném pološeru jsem dokázal rozpoznat několik z oněch siluet věřících: jedna stará ruská dáma s vnoučaty, vysoký prostý muž středního věku, mladá dívka kolem patnácti let, mladá rodina se svými dvěma dětmi…, až najednou moji pozornost upoutala postava člověka stojícího blízko velkého okna. Byla to postava zcela odlišná ode všech ostatních. Jednalo se o padesátiletého muže, Indiána, s živými, charakteristickými rysy ve tváři a dlouhými vlasy svázanými do copu, který mu sahal až do pasu. Můj pohled spočinul na jeho postavě. Jak zvláštně se zde vyjímal, právě zde. Domníval jsem se, že je pouhým návštěvníkem.

Ke konci večerní bohoslužby jsem si nemohl pomoci a přistoupil jsem k němu. Chtěl jsem ho oslovit.

„Janis,“ řekl jsem mu anglicky. „Těší mě.“

„Vladimír,“ odpověděl.

„Já jsem Řek. A Vy?“ Zeptal jsem se ho.

„Já také,” odpověděl.

Byl jsem ohromen. To byla poslední věc, kterou bych čekal, že uslyším!

„Mluvíš řecky?” Zeptal jsem se.

Odmlčel se na chvíli a pak citoval v řečtině:

„Na začátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.”
Εν αρχή ην ο Λόγος, και ο Λόγος ην προς τον Θεόν, και Θεός ην ο Λόγος.

Ve chvíli, kdy dokončil tento citát, se rozesmál. Byl jsem naprosto v rozpacích.

„Jsem Indián,” řekl ostře. Ale tak nějak se cítím také jako Rus a Řek, Srb a Rumun, protože jsem pravoslavný.”

V jeho oku se objevil záblesk, podobně jako v mém srdci.

Takto jsme se s Vladimírem seznámili. Jeho skutečným jménem bylo Frank Natawe, než se stal pravoslavným a než byl pokřtěn jako Vladimír. Tolik jsem toužil poslechnout si jeho životní příběh, obojí, jak ze zvědavosti, tak ze skutečného zájmu.

O něco později jsme se skutečně spřátelili. Absolvovali jsme spoustu rozhovorů a společných procházek, zejména v jeho indiánské vesnici. Ukázal mi cesty a způsoby, které jsou pro nás bílé úplně neznámé. A vždy způsobem prostým a neokázalým. Beze stopy arogance.

Když jsem byl s ním, vždycky jsem měl silný pocit, že se něčemu učím. A když jsem mu to přiznal, vždy říkal, že všechny krásné věci pramení ze vzájemnosti.Continue reading →

Svatý apoštolům rovný Metoděj, arcibiskup moravsko-panonský

Podivuhodný a obětavý pastýř – Velký učitel Slovanů
(památka 6. / 19. dubna)

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Svatý Metoděj vyrůstal stejně jako jeho nejmladší bratr Konstantin v rodině zámožného soluňského občana Lva. Při křtu dostal jméno Michael, podle svatého archanděla, na jehož duchovní ochranu pak spoléhal po celý svůj život. Již jako mladík dosáhl tělesné a duchovní krásy a stal se známým „veškerému kraji soluňskému“. Když se o Metodějově bystrosti a nadání k řízení věcí dozvěděl císař, svěřil mu správu jednoho slovanského knížectví (archontie), jako by předvídal, že jej bude chtít jednou poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa, aby se předem naučil všem slovanským obyčejům a pomalu si je osvojil.

V čele archontie strávil více než deset let, jsa svědkem „mnoha nezřízených zmatků v tomto životě“. Postupem času zaměnil sv. Metoděj „zálibu v pozemské temnotě za myšlenky nebeské, neboť nechtěl drahocennou duši zneklidňovat věcmi, které nepřetrvávají na věky“, a po zralé úvaze se rozhodl přijmout mnišství. Snad někdy v polovině 9. století odchází do ústraní na horu Olymp, nacházející se na pobřeží Malé Asie mezi Misií a Bythýnií. Po určité době poslušenství obléká mnišský šat a s ním nové jméno Metoděj – podle sv. Metoděje Olympského, biskupa-mučedníka přelomu 3. a 4. století (památka 20. června/ 3. července). V monastýrském společenství se Metoděj plně oddá modlitbě, důslednému zachovávání mnišského řádu a pilnému studiu děl sv. Otců, jakož i jazyka Slovanů.

Když byl mladší z obou bratří Konstantin, zvaný Filosof, v roce 861 vyslán na diplomatickou a misijní cestu k Chazarům, vyzval Metoděje ke spoluúčasti. Olympský mnich přijal nabídku bez váhání, „hotov zemřít za křesťanskou víru“, přerušil svůj pobyt v monastýru a odešel sloužit „jako otrok“ svému bratru při náročné misii. Za pobytu u Chazarů pak mohl uplatnit nejen své knižní znalosti, získané za monastýrského studia, ale i bohaté zkušenosti z předchozí činnosti správcovské. Po návratu z úspěšné misijní cesty na něj císař i patriarcha naléhali, „aby se dal vysvětit na arcibiskupa“. Metoděj nesvolil, a tak byl ustanoven alespoň igumenem v klášteře Polychron, rovněž v Malé Asii, zde předtím podle všeho přijal i své diakonské svěcení.

Ještě než si stačili, svatí bratří vydechnou, obdržel byzantský císař Michal III. list tohoto znění: „My Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli nám takového muže, který nás napraví veškerou pravdou…“ Autorem listu nebyl nikdo jiný než velkomoravský panovník Rostislav, který v něm císaře žádal o misionáře – biskupa znalého slovanské řeči. Kníže Rostislav byl přesvědčen, že právě z Byzance, z křesťanského Východu „vychází do všech zemí dobrý zákon“.

„Slyšíš, Filosofe, tuto řeč?“ oslovil tehdy císař sv. Konstantina. „To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe. Hleď, tady máš hodně darů, vezmi s sebou svého bratra igumena Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky.“

Císařův příkaz byl prostý, jeho důsledky však nebetyčné. Jak je vidět, vytvoření slovanského písemnictví nemůžeme připisovat jen sv. Konstantinu-Cyrilu; od počátku se o ně zasloužil i sv. Metoděj, který se velkou měrou, ne-li rovným dílem účastnil – spolu s dalšími pomocníky – přípravných prací k velkomoravské misii. Již v Cařihradě byly přeloženy základní biblické a bohoslužebné texty do slovanského jazyka.

Zlatý solidus byzantského císaře Michala III. nalezený v Mikulčicích-Valech

Svatý kníže Rostislav přijal oba bratry a jejich početný doprovod s nesmírnou úctou a radostí, a spolu se vším lidem jim vyšel vstříc, ze svého sídelního města. Po příchodu na Moravu rozvinuli oba bratři misijní práci, připravenou již v Cařihradě; především zavedli celoroční cyklus pravoslavných bohoslužeb ve slovanském jazyce. Cyrilometodějská bohoslužba zapůsobila svou srozumitelností a krásou na celý národ a vedla k tomu, že se křesťanství rozšílilo a upevnilo v nejširších vrstvách lidu.

Necelý rok po příchodu Konstantina a Metoděje se však na Moravu vrátili dříve vyhnaní němečtí kněží, kteří začali všemožně brojit proti slovanskému jazyku v bohoslužbách. Zastávajíce tzv. trojjazyčnickou herezi, Němci tvrdili, že bohoslužba smí být sloužena pouze ve třech „svatých“ jazycích: v hebrejštině, řečtině a latině. Metoděj plně podporoval svého bratra v jeho pevném přesvědčení, že mladý slovanský národ má právo na vlastní bohoslužebný jazyk.Continue reading →

Blahodatný oheň Velké soboty

Z dopisu schimonacha otce Nikodéma

Ruský schimonach otec Nikodém ze Svaté Hory Athos navštívil v roce 1958 Jeruzalém a byl svědkem oné neobyčejné slavnosti, která se koná při sestoupení Svatého světla čili Blahodatného ohně. Ve svém dopise tuto slavnost znamenitě popisuje.

Kopule Chrámu Vzkříšení v Jeruzalémě

Na Velkou Sobotu kolem poledne jsem já, hříšný schimonach Nikodém, měl to štěstí následovat z oltáře Chrámu Kristova Vzkříšení pravoslavného jeruzalémského patriarchu v průvodu obcházejícím svatou kapli Kuvuklii, a uvidět to, co se u Životodárného hrobu podaří spatřit málokomu. Když průvod obešel kapli třikrát, řecký pravoslavný patriarcha se zastavil před zavřenými a zapečetěnými dveřmi do Hrobu Páně (stál jsem z pravé strany u podsvíčníku před Kuvuklií, nedaleko, dva kroky od patriarchy). Patriarchu zde svlékli do podrjasníku: Sňali mu mitru, sakkos a omofor. Policie a úřady jej prohledali, potom strhli stuhy s pečetěmi ze dveří kaple (Kuvuklie) a vpustili patriarchu dovnitř… Spolu s ním vpustili i arménského patriarchu (ten se neúčastnil průvodu, ale stál se svým lidem po levé straně Kuvuklie).

Do kaple vpustili i další lidi: duchovní, kteří na patriarchovo znamení uhasí Blahodatný oheň na loži Životodárného hrobu a vezmou z Hrobu vše, co bylo připraveno k přijetí Blahodatného ohně.

Když arabští policisté určení za doprovod obou patriarchů s Blahodatným ohněm vešli do Kuvuklie, byly za nimi zavřeny dveře. Jak je všem známo, v kapli jsou dva oddíly: vedlejší Andělův oltář a sám Životodárný hrob Páně – jeskyně. Dovnitř jeskyně Hrobu vchází pouze řecký pravoslavný patriarcha. Ostatní, s policií a arménským patriarchou, zůstávají při Andělově oltáři a mlčky čekají.

Dveře kaple se zavřely, všichni zmlkli a v celém Chrámě Kristova Vzkříšení zavládlo hrobové ticho. Všichni, kdo se shromáždili k modlitbě, očekávali od Hospodina Blahodatný oheň.

Je třeba povědět také něco o přípravě Hrobu Páně v Kuvuklii.

Na Velký Pátek večer jsou zhašena světla v celém chrámu, a to pod kontrolou policie. Do středu lože Životodárného hrobu je postavena lampáda v podstavci, naplněná olejem a s plovoucím knotem, funkční, ale nezapálená. Při okraji lože se dokola umístí stuha a celé lože se poklade kousky vaty. Po této přípravě a policejní prohlídce se Kuvuklie uzavře a zapečetí. Hrob Páně zůstává zapečetěný až do Velké soboty, kdy je patriarcha vpuštěn do jeskyně lože Spasitelova, aby přijal Blahodatný oheň.

Nastala Velká sobota, patriarchu vpustili do jeskyně Životodárného hrobu a dveře se za ním zavřely. Zavládlo naprosté ticho… V jeskyni je tma a patriarcha se tam o samotě v tichosti modlí ke Spasiteli. Někdy asi deset minut, jindy i déle. V mém případě bylo třeba čekat asi 15 minut. A vtom náhle, v naprosté tmě, se na loži Životodárného hrobu začnou sypat jakoby jasně modré skleněné perličky, přibývá jich, proměňují se v modrý oheň, od něhož se zapaluje připravená vata, stuha a lampáda. Všechno se mění v plamen Blahodatného ohně…

Patriarcha neprodleně zapaluje své dva svazky svíček, vchází do Andělova oltáře a nechává arménského patriarchu, aby si zažehl své svíce; potom oba patriarchové podávají bočními oválnými okénky Blahodatný oheň věřícím.

Když se objeví Nebeský oheň, po celém velkém prostoru Chrámu Vzkříšení Páně se jako hrom rozlehne radostný a nadšený křik. Mezitím je na loži Hrobu Páně uhašen oheň (který zprvu nijak nepálí) a je vynesena hořící, zapálená lampáda a vata se stuhou. Dva arabští policisté vynášejí z Kuvuklie na ramenou patriarchu, podpíraného duchovními, a rychle ho nesou do oltáře Chrámu Kristova Vzkříšení. Před patriarchou jde jeden duchovní s hořící lampádou. Všechno se děje tak rychle, že si u Kuvuklie při vynášení patriarchy jen málokdo stihne zapálit svíce. Já jsem to také nestihl, ale připojil jsem se k davu a vešel za patriarchou do oltáře, kde jsem si zapálil svůj svazek svíček od Blahodatného ohně z rukou samotného patriarchy.

schimonach Nikodém ze Svaté Hory Athos

z ruštiny přeložil Petr Křížek

 

Úryvek z dopisu řeckého archimandrity otce Kyriakose, strážce Hrobu Páně
ve svatém městě Jeruzalémě, o úkazu Blahodatného Ohně

„A co se týče Blahodatného Ohně, ani já ani nikdo jiný nemá právo být v tento okamžik s nejblaženějším patriarchou uvnitř jeskyně Hrobu Páně, kromě biskupa arménského, a i ten je vpuštěn jen do Andělova oltáře.

Jen jeruzalémský patriarcha vchází do vnitřního prostoru jeskyně, ve které se nachází Životodárný Hrob.

Před několika staletími se Arménům podařilo zpochybnit nárok pravoslavných přijmout Svatý Oheň v jeskyni Hrobu Páně. Pravoslavní tehdy vůbec neměli přístup do chrámu Vzkříšení Kristova a byli přinuceni stát v nádvoří. Po určité době, když se patriarcha a lid modlili v nádvoří, oheň vystoupil ze sloupu, který se nachází vedle vstupních vrat. Arméni se nedočkali ničeho. Od té doby nás už neodháněli od Životodárného Hrobu. Tento sloup je dosud puklý a zčernalý.“

http://www.orthodoxia.cz/kalendar/ohen2.htm (česky),

http://www.zeitun-eg.org/jerusalem.html a mnoho jiných.

Oba příspěvky čerpány z Brněnského pravoslavného věstníku (č. 8/2005)