Pozdrav duchovního správce při příležitosti začátku Velkého postu

Milované duchovní děti,

drazí věřící,

nadešel čas, kdy společně vkročíme na cestu Velkého postního období, jehož smysl je převést nás přes rozbouřené moře tohoto života a dovést nás až k tichému přístavu, kterým je v této duchovní perspektivě svátek svaté Paschy – Světlé Vzkříšení Kristovo.

Odložme vše, co nám brání v našem duchovním snažení a vstupme do „arény ctností“, jak Svatou čtyřicátnici (Velký půst) nazývají svatí Otcové, oděni do Boží zbroje, kterou je „přepásání pravdou“, „pancíř spravedlnosti“, „nohy obuté připraveností kázat evangelium pokoje“, „štít víry“ a konečně také „přilba spasení“ a „duchovní meč“, jímž je Boží slovo… Toho všeho se pevně držme.

Svatý apoštol Pavel nás nabádá, abychom se neustále „modlili v Duchu“, a tak vytrvali v bdění a prosbách „za všechny svaté“ (Ef 6,11-18), tj. za všechny naše spolubratry v Kristu, kteří chtějí svůj život posvětit Pánu. Vždyť hlavním smyslem našeho zápasu je zachovat víru, „jednou provždy předanou (právě) svatým“ (Juda 1,3), jak dodává sv. apoštol Juda.

Přejeme Vám všem, abyste dle svých sil zachovali postní pravidla Velkého postu a činili skutky milosrdenství, neboť takové učedníky náš Pán chválí a slibuje jim své vlastní milosrdenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Mt. 5,8)

V pravé Kristově lásce a s modlitbou Vaši

Otcové Jozef a Marek

Kánon svatého Ondřeje Krétského

(úryvek)

Velkolepá báseň svatého Ondřeje, krétského arcibiskupa (Ἀνδρέας Κρήτης), pocházející z přelomu 7. a 8. století, je drahocenným klenotem liturgické poezie Církve, jenž se dodnes čte v pravoslavných chrámech a svými vznešenými obrazy nám odkrývá pravý smysl Svaté čtyřicátnice: ukazuje cestu hlubokého pokání, probuzení z duchovního spánku, uvědomění si vlastní hříšnosti a vyzývá k návratu k Prameni veškerého dobra, k nejmilostivějšímu Hospodinu.

Níže uvádíme alespoň některé z překrásných a hluboce jímavých zpěvů tohoto postního kánonu, čteného v první čtyři dny Velkého postu, jež nám mohou otevřít bránu pokání, vedoucí do Nebeského království…

 

Pomocník a ochránce zjevil se mi ke spáse: On je můj Bůh a budu ho oslavovat, Bůh Otce mého, a budu ho vyvyšovat, neboť zjevil se ve slávě své. (Ex 15, 1-2)

Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se.

Odkud začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký učiním začátek, ó Kriste, tomuto žalozpěvu? Přesto jako milosrdný dej mi hříchů odpuštění.

Zaslouženě vyhnán byl z Ráje Adam, že nezachoval jediného přikázání tvého, Spasiteli: jaký pak trest stihne mne, stále odmítajícího oživující slova tvá? (Gen 3, 24)

Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu.

Nadbytostná Trojice, v Jednotě ctěná, sejmi ze mne těžké břímě, břímě hříchu, a jako milosrdná dej mi slzy lítosti.

I nyní i vždycky až na věky věků, amen.

Bohorodice, naděje a záštito těch, kteří tě oslavují, sejmi ze mne těžké břímě hříchu, a jako Vládkyně přečistá přijmi mne kajícího se.

Probuď se, ó duše má, a přemýšlej o skutcích svých, které jsi spáchala; představ je očím svým a pokrop slzami svými; vypověz upřímně své skutky, myšlenky své Kristu a ospravedlň se.

Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se.

Upřímně přináším tobě, Spasiteli, slzy očí svých a vzdechy z hloubi srdce, které volá: Bože, zhřešil jsem před Tebou, slituj se nade mnou.

                 Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu. I nyní i vždycky až na věky věků, amen.

Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Konec se blíží, máš být zkroušena; probuď se, aby slitoval se nad tebou Kristus Bůh, Continue reading →

Modlitba ctih. Efrema Syrského pro období Svaté čtyřicátnice

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti,
panovačnosti a prázdnomluvnosti.

Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.

Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.

Paní čtyřicátnice (z řec. Kyra Sarakosti), která symbolizuje zdrženlivost křesťana v době velkopostní (obraz ženy bez úst) trvající po dobu 7 týdnů (viz sedm nohou)…

O půstu

Ctihodný Efrem Syrský

Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2 Kor 6, 2). Nyní nastal čas, v němž jsou modlitby a prosby přijímány.

Království Boží se nyní přiblížilo ke každému, kdo slouží Bohu v pravdě, protože nastaly dny čistého půstu pro toho, kdo se opravdu postí v čistotě.

A tak budeme, drazí, zachovávat tento půst s horlivostí a s čistým srdcem, neboť je sladkým a příjemným pro toho, kdo těmito dny prochází svatě. Tento svatý půst využijeme k zápasu s ďáblem, protože bez půstu a modlitby nemůže nikdo porazit zlého. Tento půst využijeme, drazí, k tomu, abychom se modlili a vyprosili si milosrdenství u Přeblahého a Milosrdného (Hospodina), který neodmítá žádného prosícího. Tento půst, drazí, otevírá dveře nebeské, protože nás pozdvihuje ze země a povznáší do výšin.

Z tohoto půstu se, drazí, radují Andělé a naši Ochránci, neboť prostřednictvím půstu a modlitby se stáváme jejich příbuznými. Z tohoto půstu se raduje i Kristus, náš Pán, jestliže se postíme s láskou, s nadějí a s vírou.

Z tohoto půstu se radují svatí proroci, veselí se z něj apoštolové a mučedníci, protože oni všichni půst takto, s neúnavnou horlivostí, také zachovávali.

Tento půst, milovaní, dodržoval i pokorný a mírný Mojžíš, skrze něj činil divy a stal se díky němu důstojným spatřit Boha. Tento půst dodržoval i Eliáš, a proto se stal hodným, aby byl povznesen ještě za života v ohnivém voze na nebe. Tento půst zachovával také přelaskavý mladík Daniel, a byl proto proslaven, když zavřel ústa lvům. V tomto půstu zápasili se svatou horlivostí také tři mládenci, kteří – jsouce uvrhnuti do pece – uhasili moc ohně.

Tento půst dodržovali i svatí proroci, kteří zůstali po čtyřicet dní bez chleba a vody. A apoštolové, učedníci našeho Pána a šiřitele víry, zachovávali tento svatý půst, třebaže chodili z místa na místo. Sám náš Spasitel dodržoval půst a naučil nás, jak je třeba se postit, jak vést boj se zlým (nepřítelem lidského pokolení) a jak porazit satana.

A tak milovaní, i my budeme zachovávat a dodržovat tento půst stejně horlivě, jak jsme byli naučeni naším Pánem, abychom jednou získali i účast v Jeho Království.

Nechť zachovávají tento svatý půst v čistotě, neporušeně, svatě a bez všeliké skvrny především kněží. Nechť ho zachovávají diákoni, a sice přísněji než ostatní, a nechť slouží Bohu svatě, bojujíce se zlým. Nechť dodržují tento půst i všichni starci, oblékajíce se do nářku nad svými dřívějšími hříchy a nezákonnostmi. Nechť zachovávají tento svatý půst mužové spolu se svými ženami, chráníce sebe v čistotě ode všeho klamu, který neustále vymýšlí onen podlý a zlý. Ať zachovávají tento půst i panny, aby až přijde Pán ve slávě, mohly vejít spolu s Ním na svatební hostinu. Nechť zachovávají tento svatý půst i rodiče a ať přitom vyprošují pro své děti Boží milosrdenství. A mladost, drazí, nechť také dodržuje tento půst, neboť je jí zapotřebí hrdinně zápasit s ďáblem, který je vrahem. Dokonce i děti, ti mladší, ale i ti starší, nechť společně zachovávají tento svatý půst, někteří do třetí a někteří do šesté a do deváté hodiny. Celá Církev a všechna její dítka, všelikého postavení a hodnosti, nechť se postí a s vřelou láskou nechť žádá a prosí Boha. Nechť se postí a modlí v tomto čase i bohatí a nechť věnují milodary sirotkům, chudým a živořícím. Nechť se postí a modlí v tomto svatém půstu chudí, vznášejíce prosby k našemu Spasiteli, aby upokojil jejich nouzi. Ať se postí a modlí ke Kristu v době tohoto půstu sirotci a ať vzývají Boha, aby se jim stal Otcem a Pánem. Mnoho nechť se postí také vdovy, prosíce Krista, aby je místo jejich manželů živil a chránil vContinue reading →

Poučení svatého a bohonosného starce Paisije Svatohorce

Starec řekl: „Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho – svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním.“

Starec řekl: „Dobrý křesťan miluje především Boha, a potom i člověka. Přemíra lásky je pak rozlévána i na zvířata a na přírodu. To, že my, současní lidé, ničíme okolní prostředí, poukazuje na to, že nemáme hojnost lásky. Anebo snad máme lásku – a to pouze k Bohu? Bohužel nikoliv. To ukazuje samotný náš život.“

Starec řekl: „Kdo z čisté lásky pracuje pro bližního, tomu i sama únava přináší oddech. Ten, kdo miluje jen sebe samého a je líný, je unaven i od své nečinnosti.“ Musíme však věnovat pozornost i tomu, jaké jsou motivy skutků lásky; starec o tom pravil: „Pracuji pro druhého z čisté lásky a nic jiného nemám na mysli. Někteří projevují lásku ve vztahu k druhým lidem kvůli tomu, aby si je podřídili.“

Starec řekl: „V lásce k bližnímu je obsažena naše veliká láska ke Kristu. V naší úctě k Přesvaté Bohorodici a ke svatým je opět skryta naše veliká úcta ke Kristu.“ Tak se zachovává křesťanská láska a její hodnota se liší od lásky světských lidí.

Almužna – to je projev lásky. Současní křesťané téměř zapomněli na tuto ctnost. Starec připomíná nejen její nezbytnost, ale i jejích duchovní plody: „Duchovní proměnu, k níž dochází v duši, a radost v srdci z jedné takové almužny anebo dobrodiní bližnímu nemůže dát dokonce ani největší lékař, i kdybys mu dal celý měšec dolarů. Důchodci ať obětují svůj čas a peníze, aby zachránili bezbranné děti z nějaké rozpadlé rodiny.“Continue reading →

Poučení svatého Nektária Eginského

O zármutku

Jakýkoli zármutek snášený s trpělivým očekáváním se stává stupínkem přibližujícím nás k dokonalosti.

Štěstí se nachází v nás samotných

Jak se mýlí lidé, kteří hledají štěstí mimo sebe samých: v cizích zemích a v cestování, v bohatství a slávě, ve větších majetcích a poučeních, v uspokojení, v přebytku a prázdných věcech, které stejně konec konců přinášejí hořkost!

Stavět věž štěstí mimo našeho srdce – to je jako stavět dům v místě, které je předmětem stálých zemětřesení.

Štěstí se nachází v nás samotných, a blažený je ten, kdo to pochopil.

Člověk čistého srdce je považován za milované Boží dítě

Dobré svědomí je největší ze všech blah. Toto svědomí je hodnotou duševního světa a pokoje našeho srdce.

Kdo má čisté srdce, kdo nezakouší obvinění ze strany svého srdce, kdo činí dobro a to, co je milé a dokonalé v Božích očích, kdo pečlivě zachovává Boží přikázání, ten má smělost předstoupit před Boha. Vše, o co žádá, od Boha dostává.

Člověk mající čisté srdce je považován za milované Boží dítě. Duch Božího Syna žije v jeho srdci, a on dostává vše, o co žádá, nachází vše, co hledá, a jsou mu otevírány dveře, když na ně zaklepe.

Nikoli cíl, ale prostředek

Půst, bdění a modlitba nepřinášejí samy o sobě žádoucích plodů, protože nejsou cílem našeho života, ale představují prostředek, jak tohoto cíle dosáhnout.

Vnímejte vždy své pády, byť by byly sebemenší!

Vnímejte vždy své pády, byť by byly sebemenší. Jestliže se z nevšímavosti dopustíte nějakého hříchu, nezoufejte, obraťte se a přiběhněte k Bohu, který má sílu vás zase pozvednout.

Hluboko uvnitř nás máme zakořeněné nemoci, vášně, nedostatky, z nichž mnohé jsou zjevně dědičného charakteru. Ty ale nelze přerušit nějakým náhlým způsobem, ani úzkostí, ani jinak prožitou těžkostí, ale trpělivostí a vytrvalostí.Continue reading →

O modlitbě mysli

Jako vhodnou přípravu na cestu k velkopostnímu období před svátkem svaté Paschy využijme duchovní zamyšlení o významu a užitku modlitby, kterou někdy nazýváme “Modlitbou mysli”, jindy “Ježíšovou modlitbou”, a která je podle svatých a bohonosných Otců základním pramenem posvěcení, osvícení, očištění a vedení na cestě ke spáse každého křesťana. Také k tomuto účelu Vám předkládáme starší homilii bývalého představeného posvátného Monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos – otce archim. Georgia (Kapsanise), který zesnul v Pánu v roce 2014.

Sám otec Georgios k tématu modlitby pravil následující: “Neboť když se modlitba dostává až do srdce, tehdy se stává tou nejčistší, nejryzejší a nejpravdivější modlitbou, jaké se můžeme naučit, a tehdy také zaručeně přináší do duše mnoho pokoje.”

Archim. Georgios Grigoriatský (Kapsanis)_O modlitbě mysli

 

Neděle Celníka a Farizea

NEDĚLE O CELNÉM A FARIZEOVI
VYSVĚCENÍ BRATRA MATÚŠE NA DIÁKONA

Dne 28. ledna 2018, v neděli o Celném a farizeovi, kterou začínají tři přípravné týdny před Velkým půstem a kdy se poprvé při pravoslavných bohoslužbách začíná opět po roce používat kniha, které říkáme Triod postní, byla v našem brněnském chrámu sloužena archijerejská svatá liturgie. Tuto liturgii sloužil přeosvícený vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský.

Ještě před svatou liturgií byl na čtece čili žalmistu postřižen bratr Matúš Vavro. Během liturgie, po proměnění Svatých darů, byl pak bratr Matúš rukopoložen na diákona.Continue reading →

Poučení na únor 2018

Sbor novomučedníků a vyznavačů ruských

Památka sboru čili zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských připadá na 25. ledna/ 7. února, pokud tento den připadá na neděli. Pokud tomu tak není, tak jejich památka připadá na nejbližší neděli po 25. lednu/ 7. únoru.
V tento konkrétní den Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských se koná památka těch svatých, jejichž datum smrti není známo.Continue reading →

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly svatými Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani násilné zavedení unie v roce 1649. V Čechách a na Moravě proto ani vyhnáním sázavských mnichů slovanská liturgie nezanikla. Za panování Karla IV. byl Řím nucen se touto otázkou několikrát vážně zabývat a nakonec povolil r. 1347 zbudovat v Praze klášter na Slovanech, kde se sloužilo východním obřadem. Rovněž husité vážně pomýšleli  na opětovné spojení s pravoslavnou církví. Roku 1451 vyslali do Konstantinopole (Cařihradu) poselstvo, které zahájilo jednání o možném připojení k pravoslaví, avšak tuto slibnou diplomacii přerušilo dobytí Cařihradu Turky. Husité tímto ztrácejí možnost přímého kontaktu s pravoslavím a postupem času se orientují na reformaci přicházející z Německa.

„Blahoslavení jste, když budou zlořečiti vám
a pronásledovati vás, a všechno zlé o vás lhouce mluviti pro Mne.
Radujte se a veselte se nebo odplata vaše hojná jest v nebesích:
tak zajisté pronásledovali i proroky, kteříž před vámi byli.“
(Mat 5, 11-12)

Počátky skutečného obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. Revoluční rok 1848 přinesl první záblesk svobody. O pravoslaví se v Čechách objevuje zájem v kruzích intelektuálů – do pravoslaví přestupuje i K. Sladkovský, vynikající český politik a vlastenec, bojující za národní práva, iniciátor vybudování Národního divadla v Praze a mnozí další. Po roce 1870, v němž se konal I. vatikánský koncil římské církve, který vyhlásil papežskou neomylnost, vytvořila se proti tomuto dogmatu v římskokatolickém prostředí opozice a vznikla starokatolická církev, která navázala okamžitě styky s pravoslavím. Pravoslaví přijímají také mnozí Češi, kteří jako vystěhovalci z vlasti nalézají nový domov ve volyňské gubernii ruské říše. Možnost stěhování Čechů na Volyň otevřelo jednání české reprezentace (Palacký, Rieger, Erben aj.) v r. 1869 na Národopisné výstavě slovanské v Moskvě. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přestupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslavná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro církevní organizaci, až by to poměry umožnily. To nastalo až státním převratem roku 1918.
Continue reading →