Ohlédnutí za 3. a 4. týdnem Svaté čtyřicátnice

Kříž jako symbol naší „spásy“

„Kříži Tvému klaníme se, ó Pane, a svaté vzkříšení Tvé slavíme.“ Tak zní slova, kterými opěvujeme slavný Kristův kříž, jemuž je zasvěcena také 3. neděle Velikého postu. K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Kříž našeho Spasitele spolupůsobí a opakuje se i dnes, v životech svatých, v životě věřících čili Kristových učedníků. Archim. Georgios praví, že Kristův Kříž nás „činí krásnějšími“, „tvaruje nás v Kristu“, „pomáhá nám duchovně dozrát“ a konečně nás také připravuje na „Vzkříšení ve věčném životě“. Není ničím překvapivým, že lidé mimo Církev se Kříže obávají, ale nejen to, někteří se tomuto svatému nástroji naší spásy dokonce vysmívají a zapírají ho. Kříž tak pro tyto lidi zůstává bez skutečného významu a smyslu, postrádá pro ně moc a ztrácí v jejich očích naději jak pro současný, tak pro budoucí život. „Pokorní učedníci Pána nicméně s velkou trpělivostí zvedají svůj Kříž po Jeho vzoru den co den, byť s vlastními nemocemi a slabostmi.“ Pravoslavná obec v Brně při této příležitosti připravila výběr z učení o svatém Kříži podle díla archim. Georgia (Kapsanise) Grigoriatského (+2014), který je dostupný v rubrice „Download“ na http://pravoslavbrno.cz/download/. Nechť úryvek a výběr myšlenek tohoto Svatohorce našich dní pomůže také nám, dnešním pravoslavným křesťanům, zachovat bázeň před Bohem, úctu k „nástroji jeho spásy“, svatému a ctihodnému Kříži, a prohloubit naši teoretickou znalost  a praktickou zkušenost víry, „jednou provždy předanou (Božím) svatým“ (Jud 1,3).

Přenesení ostatků svatého knížete Václava

Na letošní březnovou sobotu s datem 17.3. připadla podle pravoslavného kalendáře památka přenesení svatých ostatků svatého mučedníka Václava, knížete českého a patrona našeho chrámu, ze Staré Boleslavi do Prahy. Došlo k tomu přibližně v roce 938 po Kr., tj. před 1080 lety. Nepřestávejme nikdy prosit našeho nebeského ochránce za náš slovanský národ: „Svatý mučedníče, kníže Václave, národa slovanského nebeský ochránce, pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.“ (Tropar, hlas 3.)

Ctihodný Jan Klimakos (Lestvičník)

Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny už jako šestnáctiletý chlapec. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let, naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem. Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem anebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti. Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem znamenitého duchovního díla s názvem „Nebeský žebřík“ (Lestvice), podle nějž získal také svou přezdívku. Svůj „Žebřík“ sepsal přibližně v polovině šestého století na prosbu Jana, igumena Raifského monastýru. Tato kniha představuje návod k neustálému duchovnímu zdokonalování každého křesťana, mnicha i laika. Obraz Žebříku je převzat ze Starého zákona, kde je popsáno vidění Jakubova Žebříku, po kterém andělé Boží vystupovali a sestupovali (viz Gen 28,12). Tato vzácná duchovní kniha je jedním z hlavních pilířů asketické literatury. Její četba je doporučována zejména v době Velikého postu, přičemž náš „výstup“ po pomyslných 30 stupních Janova žebříku se má stát spíše naším celoživotním posláním.Continue reading →

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

(31.)

„To, zda získáme svatost, nezávisí na létech (prožitých v askezi), nýbrž na naší velkodušnosti a na našem pokorném duchovním zápase.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.

Poslední z cyklu velkopostních přednášek

Oznámení

Připomínáme konání další přednášky v řadě na téma:

Filokalie, řečtí osvětitelé a sv. Nektários Eginský

Obnova tradičního ideálu ženského mnišství v Řecku na přelomu 19. a 20. století

Přednášející: Michal Dvořáček, doktor teologie

Kde: Svatováclavská hudební škola při PCO v Brně (Úvoz 62)

Kdy: 24.3. v 16:30

Více zde:

Program přednášek a duchovního čtení_Velkopostní období_PCO Brno

Těšíme se na Vaši účast!

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (29.)

„Pokoru má ten, který, ať koná jakékoli dobro, okamžitě ho zapomíná, a pokud mu nějaké, byť sebemenší dobro prokazují ostatní, považuje ho za cosi velikého, a cítí současně velkou vděčnost.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 707.

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (28.)

„Ti, kteří páchají sebevraždu, tak činí z egoismu. Ďábel zastiňuje jejich mysl, přivádí je do beznaděje a zoufalství a vede je k sebevraždě… Když má ale člověk alespoň trochu pokory, neděje se něco takového.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 707.

Z myšlenek a učení svatého Jana Sinajského, řečeného Klimaka

Podle svatého Jana Klimaka nemohou slovům zkušených porozumět ti, kteří naopak tuto zkušenost postrádají. Kritériem ryzí a pravdivé (čili nepodvržené) teologie je stanovisko a vztah teologa ke zkušenosti: k empirii společenství člověka s živým osobním Bohem. V tomto bodě se přístupy pravoslavné a západní teologie značně rozcházejí. Bůh pravoslavných není nějakým neosobním počátkem, ideou, již se snažíme uchopit pomocí filosofických soudů.[1] Z toho vyplývá, že teologii není možné srovnávat s klasickou filosofií, nýbrž že je třeba ji ztotožnit s osobní teologickou zkušeností Boží blahodati. Pro sv. Řehoře Palamu a každého svatohorského mnicha je předpokladem poznání Boha: celkové očištění od vášní, dále tajnodějný život (svatých Tajin) a modlitba.[2]

V souladu s učením ctih. Jana Klimaka, řečeného Lestvičníka, který se tématem hesychie zabývá ve 27. a 28. kapitole[3] svého věhlasného díla „Lestvice“, ti, kteří s odvahou vedou zápas v kinovii, „splétají sobě věnce klidu a hesychie“. „Milovník hesychie má v sobě jakési pevné odhodlání, které bedlivě stojí ve dveřích jeho srdce a přicházející sem myšlenky ničí anebo odráží.“[4] Svatý Jan Klimakos doslova uvádí, že „duchovně-rozumný hesychasta (čili ten, který žije v posvátné mlčenlivosti a zabývá se modlitbou mysli) nemá potřebu v poučeních vyjádřených slovy, neboť místo slov bývá osvěcován samotnými skutky“[5].

Svatý Jan Klimakos nás poučil také o tom, že „andělé jsou světlem mnichů“ a analogicky s tím, „mniši jsou světlem lidí“. Běda však tomu, „kdo mnicha chválí, neboť ten jej vydává do rukou nepřítele“. Hlavní mnišskou aktivitou má být zejména spalování vášní, „jako když oheň spaluje dříví“[6]. Spalování vášní je však také prvořadým úkolem věřícího křesťana ve světě. Jak lze vidět, mnich (díky tomu, že odložil světské starosti, které v souladu s výroky ctihodných otců „odebírají člověku veškerou hojnost a nechávají ho vyschnout“) zasvěcuje celý svůj život a celou svou energii Božímu dílu, pokání, osvícení, naplňování Pánových přikázání o lásce, kterou nemá nikdo větší než ten, kdo je ochoten položit život za své přátele.[7] V tomto smyslu je právě společný život mnichů v monastýru vzorem k dokonalému uplatňování principu lásky k bližnímu, která nachází své naplnění ve vzájemné oběti. A to je oním cenným „paradigmatem“, který čerpáme ze života mnišské komunity a který může inspirovat k ještě opravdovějšímu duchovnímu životu i ty z nás, kteří žijeme obtěžkáni tíhou starostí o pozemské statky, děti a povinnosti rodinné.

K tomu, abychom mohli i my, křesťané žijící ve světě, žít nikoli „podle principů a vášní tohoto světského světa a obrazu života“, je třeba, abychom hledali a nacházeli vždy dobré a dokonalé vzory k následování, jimiž jsou nejen svatí, ale rovněž naši duchovní pastýři, v nichž nacházíme dar a ideál duchovního otcovství. To nicméně vyžaduje každodenní sebezapření a oběť, naprosté a úplné nabídnutí sebe sama jako duchovního otce svým duchovním dětem.[8] Je to plně v souladu s tím, co k tomuto tématu dodává svatý Jan Klimakos: „Opravdového pastýře dokazuje láska, neboť sám Pastýř (Kristus) byl za lásku ukřižován.“[9]

MD

[1] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως, s. 58.

[2] Viz tamtéž, s. 59.

[3] Kapitoly s názvem „O posvátné hesychii těla i duše“ a „O modlitbě“.

[4] ИОАНН ЛЕСТВИЧНИК: ЛЕСТВИЦА преподобного отца нашего ИОАННА игумена Синайской горы. Лествица 2000, s. 408.

[5] ИОАНН ЛЕСТВИЧНИК: ЛЕСТВИЦА преподобного отца нашего ИОАННА игумена Синайской горы, s. 409–410.

[6] APOFTHEGMATA III. Výroky a příběhy pouštních otců, s. 72.

[7] Jn 15, 13: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátele své.“

[8] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Νεκτάριος ως πνευματικός πατήρ των μοναχών, s. 149.

[9] ΙΟΑΝΝΗΣ ΤΗΣ ΚΛΙΜΑΚΟΣ: Λόγον προς τον Ποιμένα, 5: „Ποιμένα αληθινόν αποδείξει η αγάπη, δι αγάπην γάρ ο Ποιμήν εσταυρώθη.“

4. Neděle Velikého postu – Svatého Jana Klimaka (Lestvičníka)

Ctihodný otec Jan Klimakos (Lestvičník), spisovatel „Nebeského žebříku“

(památka 30. března / 12. dubna a rovněž 4. neděli velkopostní)

Svatý Jan Sinajský byl mimo jiné spisovatelem, který sepsal znamenitou Lestvici neboli Žebřík[1]. Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny[2] už jako šestnáctiletý chlapec. Právě zde prošel několika stupni svého mnišského povolání: nejprve jako poslušník, posléze jako mnich a poustevník a nakonec jako sinajský igumen, kterým byl až do svého osmdesátého roku života. Jeho životopisec, mnich Daniel, o něm říkal, že se „tělem povznesl na Sinajskou horu a duchem na horu nebeskou“. U svého duchovního otce Martýria prožil v poslušenství devatenáct let. Anastasij Sinajský, který jednou viděl mladého Jana, o něm předpověděl, že se stane igumenem Sinajského monastýru, což se také později vyplnilo.

Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let, naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem.

Svatý Jan Lestvičník byl rovněž velkým přímluvcem u Boha za své spolubratry. Jeho učedník Mojžíš jednoho dne usnul ve stínu velkého kamene, který hrozil, že se na něj sesune. Ctihodný Jan jednou při modlitbě ve své kelii spatřil, v jakém je nebezpečí jeho učedník, a začal se proto usilovně za jeho záchranu modlit k Bohu. Učedník Mojžíš jej poté spatřil ve snu, jak na něj volá a křičí, díky čemuž se probudil a utekl v poslední chvíli před jistou smrtí. Kdyby neutekl, kámen by jej byl zavalil.

Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem anebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti.

Jindy se zase přihodilo, že do Sinajského monastýru přišlo na šest set poutníků. Při pohoštění těchto poutníků najednou všichni spatřili jednoho úslužného mladíka v židovském oděvu, kterak slouží u stolů poutníků a ostatním spolusloužícím sám říká, co a jak mají dělat. Za nějakou chvíli tento mladík zmizel, a když si toho všichni všimli a začali jej hledat, řekl jim svatý Jan: Nehledejte ho, to sám prorok Mojžíš nám posloužil na tomto svém posvátném místě…Continue reading →

Světitel a vyznavač Lukáš, arcibiskup krymský

Památka: 29. ledna a 29. května

Svátek nalezení svatých ostatků: 5. (18.) března

Svatý, Bohem proslavený, Lukáš Krymský byl v 2. polovině 20. století kanonizován jako další světec v zástupu svatých Božích svaté Kristovy Církve. Ve svém povolání
a pozdějším duchovním poslání se zjevil jako vyznavač, jenž žil v dobách těžkého pronásledování v Sovětském svazu, a při tom ve svém životě projevil obraz dobrého pastýře, uzdravoval lidské nemoci, duchovní i tělesné, a naznačil dokonalou symbiózu pastýřské služby archijereje (biskupa) a lékaře (chirurga). Byl vynikajícím vědcem, přičemž jeho hlavní specializací se stala traumatologie se zvláštním zaměřením na septické komplikace hnisavých onemocnění. Jeho teologické pojednání evokují víru a přesvědčují všechny pochybující o existenci Boha a vyvracejí různé pseudovědné teorie. Svým duchovním zápasem tento novodobý pravoslavný světec, nesmírně oblíbený a známý také v Řecku, ukazuje dnešnímu člověku, co znamená „nesení Kristova kříže“.

Arcibiskup Lukáš (ve světě lékař a profesor Valentin Felixovič Vojno-Jasenecký) se narodil dne 27. dubna 1877 v Kerči, v dnešním Krymu. Poté, co dokončil střední školu, přemýšlel o tom, jakou životní cestou se vydá, a jediné, co tehdy věděl přesně, že se chce zabývat tím, co je „užitečné pro trpícího člověka“. Také proto si vybral za svůj další studijní obor „medicínu“. Po ukončení univerzitních studií se budoucí pravoslavný biskup chopil lékařské praxe a vědeckého výzkumu. Ve dvacátých letech minulého (20.) století pracoval jako chirurg v Taškentu, kde se také aktivně účastnil církevního života a navštěvoval kroužky jednoty pravoslavné mládeže. Slova tehdejšího taškentského biskupa Inokentije zněla přesvědčivě: „Doktore, vy se musíte stát knězem“. Tato slova byla zejména samotným světcem velmi dobře chápána jako výzva k Božímu následování.

Po třech letech služby v hodnosti kněze otec Valentin přijal mnišské sliby se jménem apoštola, evangelisty a lékaře Lukáše, a 30. května 1923 byl jeromonach Lukáš tajně vysvěcen na biskupa. Od té doby putoval jako vyznavač trnitou, ale požehnanou cestou Páně. Četné zatýkání, mučení a vyhnanství neoslabily horlivost tohoto hierarchy při plnění jeho archijerejských povinnosti, ať už byl kdekoli. Vedle služby duchovního nadále působil dle potřeby jako lékař – chirurg.

Od roku 1946 do roku 1961 byl Vladyka Lukáš hlavním archijerejem krymské eparchie. Svatý Lukáš Krymský zesnul v Pánu 11. června 1961, v den Všech svatých, kteří zazářili v zemi ruské. Jako pastýř však nikdy neopustil své věrné stádce: na jeho mocné přímluvy byli lidé zázračně uzdravováni i po jeho zesnutí. I dnes jsou známy četné zázraky a podivuhodná uzdravení na přímluvy tohoto světce – lékaře. V roce 1996 byly nalezeny (tj. vyzdviženy) svaté ostatky arcibiskupa Lukáše, které nyní spočívají v chrámu Nejsvětější Trojice v Simferopolu. Bůh, na přímluvy sv. Lukáše, udílí i dnešnímu člověku pomoc a podporu v nesení našeho kříže a dobrého vyznávání svaté pravoslavné víry.

Svatý otče Lukáši, pros Boha o nás!

 

Tropar svatému Lukáši (Krymskému)

Hlasateli spasitelné cesty Páně,

vyznavači a přední pastýři krymské země,

pravý ochránce svatootecké tradice,

sloupe nepohnutelný, učiteli pravoslaví,

v Bohu moudrý lékaři, světiteli Lukáši,

pros neustále Spasitele Krista,

aby nám, pravoslavným křesťanům,

daroval neotřesitelnou víru,

spásu i velikou svoji blahodať.

 

Svatý chirurg Lukáš Krymský spolu se svatým Efremem Novozjeveným z Nea Makri

Doporučené odkazy a prameny:

http://www.pravoslav.or.cz/simferopolis.htm

MD

40 krátkých zastavení se starcem Paisijem

Na cestě ke svátku Vzkříšení

 (27.)

„Ten, kdo se účastní v bolesti svého bližního a řekne mu něco s úmyslem jej byť jen nepatrně utěšit, to je jako by pronášel slova modlitby, a jeho dobrý úmysl se mnohokrát vyplňuje.“

Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 706.