Dialog duše s myslí o původu vášní v nás

Svatý Maxim Řek (Řeč druhá)

Dialog duše s myslí ve formě otázek a odpovědí o původu vášní v nás

(Řeč o původu vášní, božské péči a proti astrologům)

Duše: Drahá moje mysli! Obracím se nyní k tobě těmito svými prostými slovy. Působí mi to velké nedorozumění, že ty, která jsi byla Stvořitelem určena jako vládce svých sil, řídíš celé tělo pružně svými myšlenkovými hnutími jako nějaký král, který vládne svému opevněnému městu, či jako zkušený kormidelník, když se tě snaží přemoci nějaká temná vášeň, buď závist nebo hněv nebo smutek, a přitom právě ty upadáš do silného zmatku a hlubokého zármutku, takže vypadáš podobně jako jezdec, kterého shazuje jeho nezkrotný kůň, a on ztrácí své vítězství. Pak se všechny tvé myšlenky a slova stávají omezenými a ty, stručně řečeno, nerozpoznáváš nikoho kolem sebe, ani své příbuzné ani své nejmilejší přátele. A pak proneseš ta nejvíce bezprávná rouhání proti tomu, kdo je jediným skutečně dobrým. Řekni mi, prosím, proč se to děje nám oběma? Rád bych, milá mysli, abys mi to řekla.

Mysl: Chceš se ode mne naučit, duše, něco velmi nepochopitelného a nemyslitelného na myšlení. Proto bych byl velmi rád, kdybychom raději zachovali absolutní mlčení, kdybych ovšem neměl výčitky před božským evangelistou, který požaduje, abychom byli „vždy připraveni dát odpověď každému, kdo vás požádá o ospravedlnění naděje, která je ve vás, s pokorou a úctou“ (1 Pt 3:15). A proto ti s Boží pomocí podám stručnou odpověď na to, na co se mne ptáš.

Hrůzné, velmi hrůzné onemocnění je, duše má, sobectví, které se zakořenilo v našich duších, a to vyžaduje spoustu úsilí a mnoho zápasů, aby bylo od nás vyhoštěno. Kdysi jsme oba dva byli svobodní od těchto vášní a žili jsme velmi poklidným a tichým životem s vysokými a čistými myšlenkami a božskými touhami. Tehdy nás nezneklidňovala žádná marnost, žádné hádky, žádná závist, žádná pýcha, ale vždy jsme byli směrováni k výšinám prostřednictvím jednoduché, klidné a pevné myšlenky, protože touha po nejdokonalejším dobru nám dávala odvahu.

Náš Stvořitel je prostý, má duše, a neúčastní se ani v nejmenším ve zlu a bezbožnosti. Je sám od sebe dobrý, jediná moudrost a jediná pravda. Je milosrdný, velkorysý, všemohoucí a spravedlivý. Od Něho pochází hojnost svatosti, dobroty a veškerého duchovního bohatství. On, jako předobrotivý (Bůh), dal božské příkazy, aby už od počátku se Jeho stvoření, učiněné podle Jeho obrazu, nechalo vést touto touhou a směřovalo k této dokonalosti. Kdyby člověk zachoval tyto božské příkazy, byl by skutečně blažený a získal by možnost promlouvat vždy jasně a bez vášní se samotným Bohem. Svým vlastním božským dechem nám (Stvořitel) dal všechny ctnosti, které se nacházejí i v Jeho přesvaté přirozenosti, jimiž je dobrota, soucit, laskavost, pravda a láska.Continue reading →

Přání starce Georgia Grigoriatského (+2014)

Přeji Vám, aby Vás Bůh osvítil, abychom byli otevření. Jako je čistá sklenice vody, takže můžeme vidět vodu uvnitř, tak i my buďme jeden k druhému takoví, (jasní a) průzrační. A pokud nebudeme průzrační zde, Bůh nás takovými učiní v den soudu. Tehdy bude všechno to, co je uvnitř, zjeveno. A pokud jsme něco z toho skryli nyní, tehdy bude jistě odhaleno…

Z kázání bývalého igumena Monastýru sv. Řehoře na Sv. Hoře Athos – archim. Georgia Kapsanise (+2014) při příležitosti Neděle všeobecného smíření

Zdroj:
(+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Είς την τράπεζαν της Συγχωρήσεως (1990). Ομιλία Δ. Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Τριώδιου και περί αρετών (των ετών 1981-1991) Γ’. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2017, s. 101-102.

 

Co chybí dnešnímu postmodernímu člověku

Dnešní frustrace, existenční prázdnota, osamělost pociťovaná postmoderním člověkem je způsobena především skutečností, že se neumí modlit; neumí věnovat nějaký čas během dne nebo v noci modlitbě. Moderní člověk nežije se vzpomínkou na Boha, považuje ve svém životě Boha za třetí osobu, někoho cizího, a zapomněl na to, že on sám je přitom Bohu podobný (stvořen podle Božího obrazu a podoby).

Starec Efrem

představený monastýru Vatopedi, Svatá Hora Athos

Zdroj: FB

Svatý Fotios Veliký, patriarcha konstantinopolský

(858–867 a 877–886)
památka 6. / 19. února

Patriarcha Fotios patří právem mezi největší byzantské osobnosti a je jedním z nejvýznamnějších duchovních otců v historii celé pravoslavné církve. Nutno však říci, že jako protagonista církevního schizmatu mezi Západem a Východem je dodnes vnímán v těchto jednotlivých církvích odlišně. Pravoslavná církev jej považuje za světce, odpůrce nového učení a obránce ortodoxie. Z pohledu římskokatolické církve je postoj k němu spíše kritický. Velký znalec Fotia, profesor František Dvorník, byl ovšem prvním historikem v římskokatolické církvi, který se ve své monografii o Fotiovi pokusil vyvrátit negativní názory vůči němu a rehabilitovat jej tak v očích západního světa. Svatý Fotios do značné míry určoval vztahy mezi Byzancí a Slovany také tím, že se angažoval v křesťanských misiích orientovaných do těchto končin, a zasloužil se mimo jiné prostřednictvím věrozvěstů Cyrila a Metoděje o rozvoj vzdělanosti a duchovního života nejen na Velké Moravě.

Fotios se narodil přibližně kolem roku 820 v Konstantinopoli. Pocházel z bohaté a společensky vážené rodiny, nakloněné ikonodulskému přesvědčení, jež hájilo uctívání svatých obrazů proti ikonoklastům (obrazoborcům). Fotiův strýc patriarcha Tarasios, předsedající VII. všeobecnému sně­ mu v Konstantinopoli (r. 787), jenž odsuzoval obrazoboreckou herezi, ovlivnil postoj k ikonoklasmu v životě celé rodiny. Fotios byl v příbuzenském vztahu k císařskému domu. Jeho bratr Sergios pojal za manželku sestru císařovny Theodory. Fotiovi se v mládí dostalo skvělého vzdělání. Logothet Theoktist, vysoce postavený státní úředník za vlády císařovny Theodory, jej ustanovil profesorem na konstantinopolské univerzitě a později ve významném státním úřadě ve funkci prvního císařského sekretáře. Na dvoře měl Fotios významné slovo a byl pověřen důležitými diplomatickými a státnickými úkoly. V roce 857 byl Fotios považovaný za nejvýznamnějšího teologa v celé Byzanci a snad i v celém východním křesťanském světě. Fotiův dům se stal vlastně jakousi akademií, centrem intelektuálního života hlavního města. Mezi jeho žáky patřili např. mladý následník trůnu Michal III. a svatý Cyril Filosof – učitel Slovanů.

Po abdikaci patriarchy Ignatia se pozornost vlády a církve soustředila právě na Fotia jako na nejvhodnějšího kandidáta na post konstantinopolského patriarchy. Fotios proti své vůli tuto vysokou církevní hodnost nakonec přijal.

Někteří Ignatiovi stoupenci jej považovali za uzurpátora a okamžitě se proti němu postavili. Jejich obvinění se zakládalo na tom, že byl zvolen za patriarchu jako laik, odvolávaje se na Sardický sněm z roku 347, jehož kánony ovšem neměly všeobecnou platnost ve východní církvi. Fotios byl po volbě postupně postřižen na mnicha a během šesti dní rukopoložen na všechny stupně duchovenského svěcení. V den svátku Narození Páně, 25. prosince 857, se Fotios stal konstantinopolským patriarchou. Zpočátku jej papež Mikuláš I. přijal do bratrského společenství všeobecné církve, zanedlouho však do Říma dorazila skupinka Ignatiových přívrženců s falešným obviněním proti Fotiovi a slibem, že provincie Ilýrie, Kalábrie a Sicílie přejdou pod římskou jurisdikci. A tak papež poslal do Konstantinopole roku 860 své dva legáty, Zachariáše a Rodoalda, aby prošetřili vzniklou situaci. Zároveň poslal císaři dopis, ve kterém dokazoval, že římský velekněz je z moci svatého Petra ustanoven, aby rozhodoval o všech záležitostech, odvolávaje se na pseudoisidorovské dekretálie. Fotia jako patriarchu neuznává, neboť neprávem zaujal Ignatiovo místo, a navíc byl zvolen patriarchou jako laik. V závěru papežova dopisu je však zmíněn skutečný cíl, o který Řím usiloval, a to znovunavrácení již zmíněných provincií. Papežův souhlas s novým patriarchou byl podmiňován přičleněním části byzantského území pod správu papeže.Continue reading →

Svt. nový mučedník Arkádij (Ostalskij)

Svt. nový mučedník Arkádij (Ostalskij),

biskup Lubynský, vikář Poltavský

(16. / 29. prosince)

Narodil se v Žitomirské gubernii, v rodině kněze, pokřtěn byl svým dědečkem z matčiny strany. Už od mládí pomýšlel na mnišský život, jeho rodiče ale trvali na tom, aby se oženil. Vystudoval Volyňský duchovní seminář, v roce 1911 se oženil a byl rukopoložen na kněze. Sloužil při chrámu města Starokosťantyniv. V roce 1915 byl vojenský knězem u 408. Kuzněckého pěchotního pluku. Od roku 1917 sloužil v Žitomiru, konkrétně v chrámu ctih. Serafima Sarovského při vojenské nemocnici, a poté v chrámu svt. Mikuláše. Byl aktivním kazatelem. V době občanské války organizoval při chrámu svt. Mikuláše aktivní bratrstvo, které poskytovalo pomoc potřebným a nemocným, pohřbívalo mrtvé, kteří neměli žádné příbuzné.

V roce 1922 byl otec Arkádij zatčen a uvězněn kvůli odporu a odmítání odevzdat církevní cennosti sovětské vládě (tzv. Vyvlastnění církevních cenností: sovětská moc v Rusku rozhodla, že se mají pod záminkou boje s hromadným hladem v Povolží a druhých regionech zabavit a odevzdat drahé kovy i drahé kamení ze sakrálních předmětů Církve). Tehdy poprvé byl otec Arkádij odsouzen k trestu smrti zastřelením. Po vynesení rozsudku si však chrámoví věřící vyprosili změnu rozsudku, který byl nakonec změněn na pět let těžkého žaláře. Během doby, kdy se otec Arkádij nacházel ve vězení, se jeho žena znovu vdala a to za důstojníka Rudé armády. Po jeho dočasném propuštění z vězení si od něj vyžádala rozvod. Rodina neměla žádné děti. Takto Pán osvobodil otce Arkádije i z manželských pout.

V dubnu roku 1924, s požehnáním svt. patriarchy Tichona, přijal otec Arkádij mnišský postřih a byla mu udělena hodnost archimandrity. Poté pokračoval v kněžské a kazatelské službě ve městě Žitomir. Roku 1926 byl rukopoložen na biskupa Lubynského, vikáře Poltavské eparchie, ve stejném roce byl znovu uvězněn. Z vězení utekl, tajně se vrátil do města Lubyn, odsloužil paschální bohoslužby a kvůli novým hrozbám zatčení se ukryl. Žil nějaký čas na Novém Athosu na Kavkaze, v Abcházii, uprostřed mnichů.

V roce 1928 těžce onemocněl a přestěhoval do Kyjeva, kde však žil nelegálně. V květnu téhož roku odjel kvůli výslechu do Moskvy a tam se přihlásil na OGPU (Sjednocená státní politická správa, později NKVD). Následně byl uvězněn a obviněn z náboženské propagandy s antisovětským charakterem, kterou byl list věřícím (v něm předkládal, aby si každý vzal příklad z mučedníků, kteří umírali za svobodu Církve, za její svatou tradici a dokonce i za církevní knihy či sakrální předměty). Při výslechu odmítl uvést jméno kněze, kterému byl list určen. V červnu 1928 by l odsouzen k pěti letům žaláře.Continue reading →

Poučení na měsíc březen

Neodsuzuj

Poučení svt. nového mučedníka Arkádije (Ostalského), biskupa Lubenského, vikáře Poltavského

„Neodsuzovat“ je Kristovo přikázání:

  • Nesuď, neboť i ty jsi hříšný. (Mat 7, 1 – 5)
  • Nesuď a nebudeš souzen. (Luk 6, 37; Řím 2, 1)
  • Neodsuzuj, neboť neznáš vše a lehce se můžeš mýlit ve svém soudu.
  • Je jen jeden spravedlivý Soudce. (Bůh – 1. Kor 4, 5)

Odkud se u lidí vzala vášeň k odsuzování bližních?

Pochází:

Z nedbalosti k sobě samému…

Kdybychom sami více pozorovali svůj vlastní život a porovnávali ho s životy křesťanských svatých, tak bychom se nikdy neodvažovali sledovat život našich bližních.

  • Z neochoty napravit se…

My mnohokrát i zpozorujeme svojí vlastní hříšnost, ale protože náprava je práce těžká a svědomí nás obviňuje, sami sebe uklidňujeme tím, že hledáme hříchy u druhých a říkáme, že ostatní jsou lidé horší než my. Porovnáváme sebe ne se spravedlivými, nýbrž s hříšníky, uklidňujeme se a už se nestaráme o vlastní nápravu.

  • Z nedostatku lásky k bližnímu…

Neboť ten, kdo miluje, nikomu neříká o hříších člověka, kterého má rád, ale naopak je přede všemi skrývá, brání se a zastává se svého bližního a lituje ho upřímně. Takto například dobrá matka a žena nikdy nezačne vyprávět o slabostech a prohřešeních svého syna anebo muže.

V čem je odsuzování zhoubné?

Nepozornost k sobě samému přechází k vlastní nedbalosti. Člověk zcela přestává pracovat nad spásou vlastní duše a hlídá ty druhé, k nimž směřuje jeho zájem, vyhledává a poukazuje na jejich hříchy. Je to podobné, jako když by člověk činil pořádek na cizím hospodářství, a poté už by neměl čas na své vlastní, které kvůli tomu zpustne.

Hlídajíce druhé a odsuzujíce je, dává takto ďáblu možnost, aby jeho samého lehce ulovil jakýmkoli hříchem. Ďábel ukazuje takovému člověku různé lidi, kteří žijí hříšně, a když spatří, že ten se na ně zadíval, roztahuje své sítě, do kterých poté hříšník padá. V tomto případě postupuje jako doktor, kterému malé dítě nechce ukázat svoji bolístku. Podá mu hračku, jíž doktor odvede pozornost dítěte, a v tom okamžiku využije příležitosti, aby prohlédl jeho bolístku, propíchne vřed, vytrhne zub apod.

Když naučí hříšníka vyhledávat hříchy bližního, přivádí ho ďábel ke sklíčenosti a malomyslnosti, poté až k úplnému zoufalství a beznaději. Když si člověk u druhých všímá pouze jejich hříchů, zla a lži, přichází ke strašnému a zhoubnému závěru, že celý život je zlý, celý svět je zlem, zlý je i Bůh, který učinil zlo. A z toho pramení úsudek, který takový člověk učiní, a sice že nestojí za to žít uprostřed takového zla, hříchu, podvodu, lži a klamu. Touto cestou potom ďábel přivádí člověka až k myšlenkám o sebevraždě.Continue reading →

Pozdrav duchovního správce při příležitosti začátku Velkého postu

Milované duchovní děti,

drazí věřící,

nadešel čas, kdy společně vkročíme na cestu Velkého postního období, jehož smysl je převést nás přes rozbouřené moře tohoto života a dovést nás až k tichému přístavu, kterým je v této duchovní perspektivě svátek svaté Paschy – Světlé Vzkříšení Kristovo.

Odložme vše, co nám brání v našem duchovním snažení a vstupme do „arény ctností“, jak Svatou čtyřicátnici (Velký půst) nazývají svatí Otcové, oděni do Boží zbroje, kterou je „přepásání pravdou“, „pancíř spravedlnosti“, „nohy obuté připraveností kázat evangelium pokoje“, „štít víry“ a konečně také „přilba spasení“ a „duchovní meč“, jímž je Boží slovo… Toho všeho se pevně držme.

Svatý apoštol Pavel nás nabádá, abychom se neustále „modlili v Duchu“, a tak vytrvali v bdění a prosbách „za všechny svaté“ (Ef 6,11-18), tj. za všechny naše spolubratry v Kristu, kteří chtějí svůj život posvětit Pánu. Vždyť hlavním smyslem našeho zápasu je zachovat víru, „jednou provždy předanou (právě) svatým“ (Juda 1,3), jak dodává sv. apoštol Juda.

Přejeme Vám všem, abyste dle svých sil zachovali postní pravidla Velkého postu a činili skutky milosrdenství, neboť takové učedníky náš Pán chválí a slibuje jim své vlastní milosrdenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Mt. 5,8)

V pravé Kristově lásce a s modlitbou Vaši

Otcové Jozef a Marek

Kánon svatého Ondřeje Krétského

(úryvek)

Velkolepá báseň svatého Ondřeje, krétského arcibiskupa (Ἀνδρέας Κρήτης), pocházející z přelomu 7. a 8. století, je drahocenným klenotem liturgické poezie Církve, jenž se dodnes čte v pravoslavných chrámech a svými vznešenými obrazy nám odkrývá pravý smysl Svaté čtyřicátnice: ukazuje cestu hlubokého pokání, probuzení z duchovního spánku, uvědomění si vlastní hříšnosti a vyzývá k návratu k Prameni veškerého dobra, k nejmilostivějšímu Hospodinu.

Níže uvádíme alespoň některé z překrásných a hluboce jímavých zpěvů tohoto postního kánonu, čteného v první čtyři dny Velkého postu, jež nám mohou otevřít bránu pokání, vedoucí do Nebeského království…

 

Pomocník a ochránce zjevil se mi ke spáse: On je můj Bůh a budu ho oslavovat, Bůh Otce mého, a budu ho vyvyšovat, neboť zjevil se ve slávě své. (Ex 15, 1-2)

Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se.

Odkud začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký učiním začátek, ó Kriste, tomuto žalozpěvu? Přesto jako milosrdný dej mi hříchů odpuštění.

Zaslouženě vyhnán byl z Ráje Adam, že nezachoval jediného přikázání tvého, Spasiteli: jaký pak trest stihne mne, stále odmítajícího oživující slova tvá? (Gen 3, 24)

Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu.

Nadbytostná Trojice, v Jednotě ctěná, sejmi ze mne těžké břímě, břímě hříchu, a jako milosrdná dej mi slzy lítosti.

I nyní i vždycky až na věky věků, amen.

Bohorodice, naděje a záštito těch, kteří tě oslavují, sejmi ze mne těžké břímě hříchu, a jako Vládkyně přečistá přijmi mne kajícího se.

Probuď se, ó duše má, a přemýšlej o skutcích svých, které jsi spáchala; představ je očím svým a pokrop slzami svými; vypověz upřímně své skutky, myšlenky své Kristu a ospravedlň se.

Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se.

Upřímně přináším tobě, Spasiteli, slzy očí svých a vzdechy z hloubi srdce, které volá: Bože, zhřešil jsem před Tebou, slituj se nade mnou.

                 Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu. I nyní i vždycky až na věky věků, amen.

Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Konec se blíží, máš být zkroušena; probuď se, aby slitoval se nad tebou Kristus Bůh, Continue reading →

Modlitba ctih. Efrema Syrského pro období Svaté čtyřicátnice

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti,
panovačnosti a prázdnomluvnosti.

Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.

Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.

Paní čtyřicátnice (z řec. Kyra Sarakosti), která symbolizuje zdrženlivost křesťana v době velkopostní (obraz ženy bez úst) trvající po dobu 7 týdnů (viz sedm nohou)…

O půstu

Ctihodný Efrem Syrský

Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2 Kor 6, 2). Nyní nastal čas, v němž jsou modlitby a prosby přijímány.

Království Boží se nyní přiblížilo ke každému, kdo slouží Bohu v pravdě, protože nastaly dny čistého půstu pro toho, kdo se opravdu postí v čistotě.

A tak budeme, drazí, zachovávat tento půst s horlivostí a s čistým srdcem, neboť je sladkým a příjemným pro toho, kdo těmito dny prochází svatě. Tento svatý půst využijeme k zápasu s ďáblem, protože bez půstu a modlitby nemůže nikdo porazit zlého. Tento půst využijeme, drazí, k tomu, abychom se modlili a vyprosili si milosrdenství u Přeblahého a Milosrdného (Hospodina), který neodmítá žádného prosícího. Tento půst, drazí, otevírá dveře nebeské, protože nás pozdvihuje ze země a povznáší do výšin.

Z tohoto půstu se, drazí, radují Andělé a naši Ochránci, neboť prostřednictvím půstu a modlitby se stáváme jejich příbuznými. Z tohoto půstu se raduje i Kristus, náš Pán, jestliže se postíme s láskou, s nadějí a s vírou.

Z tohoto půstu se radují svatí proroci, veselí se z něj apoštolové a mučedníci, protože oni všichni půst takto, s neúnavnou horlivostí, také zachovávali.

Tento půst, milovaní, dodržoval i pokorný a mírný Mojžíš, skrze něj činil divy a stal se díky němu důstojným spatřit Boha. Tento půst dodržoval i Eliáš, a proto se stal hodným, aby byl povznesen ještě za života v ohnivém voze na nebe. Tento půst zachovával také přelaskavý mladík Daniel, a byl proto proslaven, když zavřel ústa lvům. V tomto půstu zápasili se svatou horlivostí také tři mládenci, kteří – jsouce uvrhnuti do pece – uhasili moc ohně.

Tento půst dodržovali i svatí proroci, kteří zůstali po čtyřicet dní bez chleba a vody. A apoštolové, učedníci našeho Pána a šiřitele víry, zachovávali tento svatý půst, třebaže chodili z místa na místo. Sám náš Spasitel dodržoval půst a naučil nás, jak je třeba se postit, jak vést boj se zlým (nepřítelem lidského pokolení) a jak porazit satana.

A tak milovaní, i my budeme zachovávat a dodržovat tento půst stejně horlivě, jak jsme byli naučeni naším Pánem, abychom jednou získali i účast v Jeho Království.

Nechť zachovávají tento svatý půst v čistotě, neporušeně, svatě a bez všeliké skvrny především kněží. Nechť ho zachovávají diákoni, a sice přísněji než ostatní, a nechť slouží Bohu svatě, bojujíce se zlým. Nechť dodržují tento půst i všichni starci, oblékajíce se do nářku nad svými dřívějšími hříchy a nezákonnostmi. Nechť zachovávají tento svatý půst mužové spolu se svými ženami, chráníce sebe v čistotě ode všeho klamu, který neustále vymýšlí onen podlý a zlý. Ať zachovávají tento půst i panny, aby až přijde Pán ve slávě, mohly vejít spolu s Ním na svatební hostinu. Nechť zachovávají tento svatý půst i rodiče a ať přitom vyprošují pro své děti Boží milosrdenství. A mladost, drazí, nechť také dodržuje tento půst, neboť je jí zapotřebí hrdinně zápasit s ďáblem, který je vrahem. Dokonce i děti, ti mladší, ale i ti starší, nechť společně zachovávají tento svatý půst, někteří do třetí a někteří do šesté a do deváté hodiny. Celá Církev a všechna její dítka, všelikého postavení a hodnosti, nechť se postí a s vřelou láskou nechť žádá a prosí Boha. Nechť se postí a modlí v tomto čase i bohatí a nechť věnují milodary sirotkům, chudým a živořícím. Nechť se postí a modlí v tomto svatém půstu chudí, vznášejíce prosby k našemu Spasiteli, aby upokojil jejich nouzi. Ať se postí a modlí ke Kristu v době tohoto půstu sirotci a ať vzývají Boha, aby se jim stal Otcem a Pánem. Mnoho nechť se postí také vdovy, prosíce Krista, aby je místo jejich manželů živil a chránil vContinue reading →