Svatí a všechvalní následovníci Kristovi

Svatí a všechvalní apoštolové
Petr a Pavel

Podle díla (†) archim. Georgia Grigoriatského

V Bohu zesnulého igumena Posvátného monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos

Přínos svatých, všeslavných a všechvalných apoštolů Petra a Pavla svaté Kristově Církvi je tak velký, že zaslouží náležitou pozornost všech, kteří je pravoslavně uctívají.

Ctihodný starec Georgios Grigoriatský v jednom svém kázání při příležitosti památky těchto předních apoštolů pravil, že každý musí mít vpravdě chrysostomovská ústa, aby důstojně velebil a oslavil jejich význam.

Mnozí z nás vědí, jakou úctu a lásku projevoval sv. Jan Zlatoústý, tento velký církevní Otec, k oběma svatým apoštolům, zejména pak ke svatému apoštolu Pavlovi, jehož obdivovatelem a následovníkem po celý svůj život byl.[1]

Nejlépe můžeme zhodnotit přínos obou dvou velkých apoštolů při pohledu na jejich dílo, jak skromně začalo, jak bylo na jednu stranu rozporuplné, jak se vyvíjela jejich úcta ke Spasiteli, na jedné straně od nedůvěry velkého „rybáře“, na straně druhé od nenávistného pronásledování všeho s křesťanstvím spojeného, až po oddané následování, ba až k mučednické smrti obou předních apoštolů, položené pro „Jeho“ jméno.Continue reading →

V čem mají zalíbení naši svatí…

Svatý Mikuláš Kabasila

V čem mají zalíbení naši svatí…

Svatý nemiluje to, co má rád on osobně, ale to, v čem má zalíbení sám Kristus.

Svatý opouští sám sebe a běží ke Kristu.

Na svou chudobu zapomíná a do bohatství našeho Pána vkládá svou naději.

Protože to je právě moc lásky, která má schopnost přimět ty, kteří milují, aby se dělili o dobré.

A proto také vůle a touha všech svatých jsou vynakládány směrem k Bohu.

Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν

 

 

Výklad a smysl Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista

Deset základních objasnění ke svátku Nanebevstoupení
v deseti otázkách a odpovědích

1. Proč Nanebevstoupení nastalo po 40 dnech, a ne bezprostředně po Vzkříšení?

Vládce života, který vyřešil otázku smrti svým slavným Vzkříšením, byl se svými učedníky po čtyřicet dní a potvrzoval jim své vzkříšení mnoha způsoby. Nevešel na nebe stejný den, kdy vstal z mrtvých, protože by to vyvolalo mnohé pochybnosti a otazníky. Navíc, mnoho nevěřících by mohlo argumentovat tím, že Jeho vzkříšení nebylo ničím než zbožným přáním a snem, které rychle přicházejí, ale stejně tak rychle hasnou. Právě proto zůstal Pán Ježíš na zemi celých čtyřicet dní, aby se opakovaně zjevoval svým učedníkům, ukázal jim jizvy po svých zraněních, ale také proto, aby jim vyprávěl o proroctvích, které svým životem a svým utrpením naplnil jako člověk. Dokonce pak s nimi i jedl.Continue reading →

Dopis 12-ti letého Georgije caru Mikulášovi II. z 10. května 1917

Nejmilosrdnějšího panovníku!
Nikolaji Alexandroviči!

Nejmilosrdnější panovníku!

Nikolaji Alexandroviči!

Pokud je pro vás těžké vydržet své věznění, věřte a vězte, že po vás miliony ruských srdcí truchlí a oplakávají vás jako trpitele pro Svatou Rus.

Na naší planetě, počínaje Spasitelem, bylo mnoho trpících; a ne jen vám připadlo vypít tuto hořkou číši až do dna.

Lidé jsou zlí, ale miliony ruských srdcí nabízejí Bohu modlitby za vaši útěchu.

Modlete se a bděte!

Váš věrný a nezradivší vás 12-ti letý

Georgij

10. května 1917

Continue reading →

Nezapomenutelná a přece málo známá paschální liturgie v Dachau v roce 1945

Paschální svatá liturgie roku 1945 v “Bloku 26”

Když celkem 32.600 vězňů spatřilo prvního amerického vojáka, který se objevil před plotem do tohoto koncentračního tábora, propukli tehdy všichni v dojetí a osvobozující pláč. Po chvíli byl vypnut elektrický proud a brány nechvalně proslulého tábora se konečně otevřely. Za nimi stáli lidé, spíše přízraky, na polo vyhladovělí, nemocní, trpící tyfem a úplavicí. Mezi nimi jak malí 15-ti letí chlapci, tak staří ostřílení vojáci.

Tyto události se udály v právě probíhajícím svatém a strastném týdnu před svátkem pravoslavné Paschy.

Válečný zpravodaj postupně hlásil klíčové zprávy z dalších částí Evropy: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín a němečtí vojáci se vzdali na jihu a na severu. Nicméně v Rakousku a v Československu nadále zuřily lité boje.

Někdo z Komise pro koordinaci mezinárodní vězeňské skupiny nás informoval, že ve spolupráci s jugoslávskou a řeckou vězeňskou komisí bude zrealizována pravoslavná bohoslužba ke dni svaté Paschy, konkrétně 6. května 1945.

Mezi vězni byli také pravoslavní kněží, diákoni a skupina mnichů ze Svaté Hory Athos. Scházely však jakékoli liturgické nádoby a roucha, nebyly knihy, žádné ikony, ani svíčky. Nebyly k dispozici prosfory ani víno. Veškeré snahy získat alespoň nějaké základní vybavení z ruského chrámu v Mnichově vyšly naprázdno, neboť Američané prostě nemohli najít nikoho z této farnosti v naprosto zdevastovaném městě. Některé překážky se však přece jen podařilo vyřešit. Přibližně čtyři sta katolických kněží držených v Dachau mohlo zůstat společně v jednom baráku a každý den ráno před zahájením práce sloužit mše. Ti nabídli pravoslavným duchovním svoji modlitební místnost k dispozici.

Jednalo se o „blok 26“.

Kaple byla holá a prázdná, s výjimkou dřevěného stolu a ikony Čenstochovské Matky Boží, která visela na zdi nad stolem; jednalo se o ikonu, jejíž originál a předloha pocházela z Konstantinopole, a teprve později byla převezena do města Belzi v Galicii, kde ji nakonec pravoslavným odňal polský král. Když ruská armáda hnala Napoleonova vojska z Čenstochové, místní opat Čenstochovského kláštera daroval kopii této ikony caru Alexandrovi I., který ji umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde byla uctívána až do obsazení moci bolševiky.

Kromě jiného bylo nalezeno také důmyslné řešení problému s absencí liturgických rouch. Bylo použito nové ložní prádlo z nemocnice bývalých stráží SS. Pomocí sešití dvou ručníků byly vytvořeny dva epitrachily a rovněž orár. Červené kříže, původně určené k nošení zdravotnickým personálem stráží SS, byly přišity na liturgická roucha sešitá z ručníků.

Na Velikonoční neděli 6. května (23. dubna podle juliánského církevního kalendáře), která tehdy připadla na Den svatého velkomučedníka Jiřího, se Srbové, Řekové a Rusové shromáždili v kasárnách katolických kněží. Přestože Rusové tvořili téměř 40 procent vězňů v Dachau, jen menšímu počtu z nich se nakonec podařilo zúčastnit této bohoslužby. V té době totiž dorazily do Dachau sovětské jednotky známé pod označením „Smerš“[1], které měly za cíl oddělit sovětské občany od ostatních a připravit je na následnou repatriaci.Continue reading →

Svatý, který položil život za svobodu a svůj národ v den svaté Paschy roku 1821

Osobnost řeckého národního mučedníka a ekumenického patriarchy a etnarchy Řehoře V.

(1745 – 1821)

Dne 10. dubna roku 1821, v den svátku svaté Paschy, svatý mučedník a etnarcha Řehoř V. vydechl naposledy, když ho nechal sultán usmrtit oběšením…

Světským jménem Georgios Angelopoulos se narodil v roce 1745 ve městě Dimitsana v Arkádii v rodině chudých a prostých rodičů Joannise a Assiminy. Naučil se psát a číst a získal základní vzdělání v místě svého narození a poté studoval dva roky v Athénách u kazatele Konstantina Voda. V roce 1767 odešel do Smyrny, kde žil jeho strýc Meletios. Zde studoval pět let ve slavné řecké pravoslavné škole s názvem „Ευαγγελική Σχολή“. Vzhledem ke svému sklonu k mnišskému životu odešel do kláštera svatého Dionýsia na ostrovech Strofády, kde se stal mnichem a přijal jméno Řehoř (Gregorios). Později navštěvoval slavnou školu na Patmosu, kde ho vyučovali věhlasní profesoři Daniel Kerameas a Vassilis Koutalinos.

Metropolita Smyrny Prokopios, s ohledem na filozofickou a teologickou erudovanost mladého studenta, rukopoložil (vysvětil) Řehoře na diákona a později i na kněze. Po zvolení vladyky Prokopia na ekumenický trůn byl jeromonach Řehoř vysvěcen 14. října 1785 na biskupa maloasijského města Smyrna. Na své katedře vynikal zápalem pro pastorační a charitativní skutky, které byly současně nelibě přijímány jeho budoucími nepřáteli. Dne 1. května 1797 byl jednomyslně zvolen jako ekumenický patriarcha Konstantinopole, přičemž nahradil na biskupské katedře zesnulého patriarchu Gerasima III. Již za rok byl ale nucen abdikovat kvůli tlaku ze strany osmanských úřadů a současně kvůli nevoli a sporům s některými z dalších biskupů ze svého patriarchátu. Nakonec nalezl útočiště na Svaté Hoře Athos, kde žil jako mnich v ústraní.

Po smrti patriarchy Kallinika V. byl opětovně zvolen na ekumenický trůn. Stalo se tak 24. září 1806, nicméně již 10. července 1808 musel opět odstoupit na nátlak a nařízení vůdce místních janičárů Mustafy Bairaktara, který se vzbouřil i proti sultánovi. Po tomto druhém odstranění z biskupské funkce odešel patriarcha Řehoř opět na Svatou Horu, kde tentokrát strávil celých 10 let. V polovině roku 1818 ho navštívil Joannis Farmakis, přední náčelník povstalců z města Kozáni, aby mu sdělil, že byla založena „Filiki Eteria“ (Φιλική Εταιρεία[1]), jejíž členové připravovali povstání zotročených Řeků proti osmanské nadvládě. Podle Farmakise projevil Řehoř „nadšený entuziasmus ve prospěch tohoto záměru“ a „byl pohnut srdcem“ pro úspěch tohoto cíle a snu řeckého národa. Doporučil však, aby členové této tajné organizace „byli opatrní, aby se nestalo, že místo užitku pro Řecko přinese jejich aktivita nějakou škodu“.Continue reading →

“Šlechetný Josef z dřeva sňav Přečisté Tělo Tvé…”

Když tebe, jenž jsi život všech, mrtvého sňal s kříže Josef Arimatejský, pomazal tě, Kriste, vonnými mastmi a do plátna tě zavinul. Láskou byl pohnut, aby srdcem i ústy zlíbal tvé tělo nepodléhající tlení, pak však ovládnut bázní zvolal s radostí: “Sláva sestoupení tvému s nebes, Lidumile!”

Když ses za všechny do hrobu nového položil, Vykupiteli všech, peklo všemu se vysmívající vidouc tebe, zhrozilo se; veřeje jsi zničil, vrata jsi rozlomil, hroby se otevřely, mrtví vstali; tehdy Adam vděčně se radovav, volal k tobě: “Sláva sestoupení tvému, Lidumile!”

Tebe, Učinitele všech a Boha, když viděla, Kriste, přibitého na kříži ta, jež tě bez účasti muže porodila, zvolala hořce:  “Synu můj, kam mizí krása tvé podoby? Nesnesu hledět na tvé nespravedlivé ukřižování! Pospěš tedy, povstaň z hrobu, abych i já spatřila tvé třetího dne z mrtvých vzkříšení.”

Šlechetný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinul, a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.

U žen myronosic v hrobě stanul anděl volající: Myro je vhodné pro mrtvé, Kristus však ukázal, že smrt a porušení mu nejsou vlastní…

Zdroj:

Velkopáteční jitřní, Triod postní (Download.Pravoslavi.CZ)

Πασχαλινός χαιρετισμός

Πασχαλινός χαιρετισμός και ευχές της Ορθόδοξης Εκκλησίας του Αγίου Βέντσεσλας του Μπρνο
για το Πάσχα 2020
!

Αὕτη ἡ ἡμέρα, ἣν ἐποίησεν ὁ Κύριος·
ἀγαλλιασώμεθα καὶ εὐφρανθῶμεν ἐν αὐτῇ…“
(Ψαλμός 117,24)

Αγαπητοί αδελφοί και αδελφές εν Χριστώ.

Σεβαστοί πιστοί της ενορίας του Αγίου Βέντσεσλας του Μπρνο!

Επιτρέψτε μου, ακόμη και σε αυτή τη δύσκολη περίοδο δοκιμασιών και αντίξοων συνθηκών που διανύουμε στον πνευματικό μας αγώνα, να σας χαιρετώ με τον όμορφο, αιώνιο, θριαμβευτικό και αξεπέραστο χαιρετισμό „Χριστός Ανέστη!“

Christos Voskrése! Christós anésti! Christos anviat!

Hristos vaskrse! Almasiah-Kam!

Τόσο εσείς όσο και εγώ έχουμε γίνει αυτόπτες μάρτυρες μιας δύσκολης περιόδου, όπου ολόκληρος ο κόσμος επλήγη από μια επικίνδυνη και μεταδοτική ασθένεια, με αποτέλεσμα να γεμίσουν  οι καρδιές των ανθρώπων με φόβο.Continue reading →

Jen nezůstat za dveřmi svatební síně

“Tehdy bude nebeské království podobné deseti pannám, které vzaly své lampy
a vyšly naproti ženichovi.”

(Mat 25, 1-13)

Velký týden nebo jinak Svatý a velký týden či Strastný týden (řecky: Μεγάλη Εβδομάδα, cír. slov. Страстна́я седмица) je období liturgického roku Pravoslavné církve, které začíná Velkým pondělím a končí Bílou sobotou. Představuje věřícím všechny klíčové události naší spásy, které jsou završeny uskutečněním Tajemné (Poslední) večeře, Pánovým utrpením, Jeho smrtí na Golgotě, ale obsahuje rovněž události, které jim předcházely. Celkově lze říci, že hlavní a výrazný je zejména jeho eschatologický rozměr, který poukazuje na věci budoucí, na věčný život.

Velké úterý Strastného týdne je v byzantské tradici od nepaměti spjato s podobenstvím o deseti pannách.

Svatební (či hodovní) síň, kam chtělo vejít deset panen v evangelním podobenství podle svatého Matouše, je podobno záři, v níž „přebývají svatí“. Jak se odvážíme vstoupit do této síně my, nebude-li náš oděv svatební? Ti, jejichž duše nebude oděna do roucha utkaného z ctností, „budou vykázání a vyvrženi od andělů“, jak znějí slova služby Velkého úterý.

Prosme tedy Spasitele Krista, aby naši duši očistil svým božským utrpením, které je nám předkládáno v moudré péči naší svaté Církve prostřednictvím liturgických textů, modliteb, hymnů a jednotlivých bohoslužeb v tomto vskutku Velkém a Strastném týdnu.Continue reading →

Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský

(14. listopadu a 2. neděli Velikého postu)

 

Tropar sv. Řehoři Palamovi (Hlas 8.)

Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli,

okraso mnišstva, teologů obhájce nepřemožitelný,

Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati,

pros neustále za spásu duší našich.

Svatý Řehoř Palama, arcibiskup soluňský, se narodil v roce 1296 v Malé Asii. Během turecké invaze jeho rodina uprchla do Konstantinopole, kde nalezla útočiště na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (1282–1328). Otec svatého Řehoře se stal hlavním hodnostářem císaře Andronika, ale brzy zemřel. Sám císař Andronik přijal na sebe roli vychovatele a patrona ve vzdělání osiřelého mládence Řehoře. Mladý Řehoř, maje sám vynikající studijní schopnosti a výbornou píli, snadno zvládl všechny stupně, které tvořily proces středověkého vysokoškolského vzdělávání. Císař si původně přál, aby se mladý Řehoř věnoval veřejné činnosti, ale Řehoř, sotva dvacetiletý, odešel v roce 1316 (podle jiných zdrojů až v roce 1318) na Svatou Horu Athos, kde jako novic vstoupil do bratrstva monastýru Vatopedi, kde také přijal mnišské postřižení z rukou ctih. Nikodéma Vatopedského (11. května), pod jehož vedením započal intenzivní cestu askeze. O rok později se mu zjevil sv. Jan Teolog a přislíbil mladému mnichovi duchovní ochranu a vedení. Rovněž Řehořova matka spolu se sestrami přijala krátce po odchodu sv. Řehoře na Athos mnišské postřižení. Poté, co ctihodný starec Nikodém zesnul, pokračoval Řehoř po dobu dalších 8 let duchovní zápas pod vedením nového starce Nikefora, po jehož smrti odešel do Lavry sv. Athanásia. Zde vykonával službu v jídelně a stal se rovněž sborovým zpěvákem. Za 3 roky (1321) však Velikou Lavru opustil, neboť zatoužil po ještě vyšších stupních duchovní dokonalosti, a usadil se v jednom malém poustevnickém monastýru. Představený zdejšího monastýru začal mladého Řehoře učit základům duchovní modlitby – umění modlitby mysli, která se postupně vyvíjela a přizpůsobovala předcházejícími generacemi křesťanských mnichů, počínaje od poustevníků 4. století, Evagria Pontského či ctih. Makária Egyptského (19. ledna). Když v 11. stol. dočkaly některé vnější modlitební postupy podrobného osvětlení z pera ctih. Simeona Nového Teologa (12. března), přijali je i athosští mniši a začlenili plně do své modlitební praxe. Odborné provádění této duchovní metody „modlitby mysli“, která vyžaduje samotu a ztišení, bylo nazváno hesychasmem (z řeckého slova ησυχία, viz mlčenlivost), a ti, kteří tuto modlitbu praktikovali: hesychasty.Continue reading →