Dialog duše s myslí o původu vášní v nás

Svatý Maxim Řek (Řeč druhá)

Dialog duše s myslí ve formě otázek a odpovědí o původu vášní v nás

(Řeč o původu vášní, božské péči a proti astrologům)

Duše: Drahá moje mysli! Obracím se nyní k tobě těmito svými prostými slovy. Působí mi to velké nedorozumění, že ty, která jsi byla Stvořitelem určena jako vládce svých sil, řídíš celé tělo pružně svými myšlenkovými hnutími jako nějaký král, který vládne svému opevněnému městu, či jako zkušený kormidelník, když se tě snaží přemoci nějaká temná vášeň, buď závist nebo hněv nebo smutek, a přitom právě ty upadáš do silného zmatku a hlubokého zármutku, takže vypadáš podobně jako jezdec, kterého shazuje jeho nezkrotný kůň, a on ztrácí své vítězství. Pak se všechny tvé myšlenky a slova stávají omezenými a ty, stručně řečeno, nerozpoznáváš nikoho kolem sebe, ani své příbuzné ani své nejmilejší přátele. A pak proneseš ta nejvíce bezprávná rouhání proti tomu, kdo je jediným skutečně dobrým. Řekni mi, prosím, proč se to děje nám oběma? Rád bych, milá mysli, abys mi to řekla.

Mysl: Chceš se ode mne naučit, duše, něco velmi nepochopitelného a nemyslitelného na myšlení. Proto bych byl velmi rád, kdybychom raději zachovali absolutní mlčení, kdybych ovšem neměl výčitky před božským evangelistou, který požaduje, abychom byli „vždy připraveni dát odpověď každému, kdo vás požádá o ospravedlnění naděje, která je ve vás, s pokorou a úctou“ (1 Pt 3:15). A proto ti s Boží pomocí podám stručnou odpověď na to, na co se mne ptáš.

Hrůzné, velmi hrůzné onemocnění je, duše má, sobectví, které se zakořenilo v našich duších, a to vyžaduje spoustu úsilí a mnoho zápasů, aby bylo od nás vyhoštěno. Kdysi jsme oba dva byli svobodní od těchto vášní a žili jsme velmi poklidným a tichým životem s vysokými a čistými myšlenkami a božskými touhami. Tehdy nás nezneklidňovala žádná marnost, žádné hádky, žádná závist, žádná pýcha, ale vždy jsme byli směrováni k výšinám prostřednictvím jednoduché, klidné a pevné myšlenky, protože touha po nejdokonalejším dobru nám dávala odvahu.

Náš Stvořitel je prostý, má duše, a neúčastní se ani v nejmenším ve zlu a bezbožnosti. Je sám od sebe dobrý, jediná moudrost a jediná pravda. Je milosrdný, velkorysý, všemohoucí a spravedlivý. Od Něho pochází hojnost svatosti, dobroty a veškerého duchovního bohatství. On, jako předobrotivý (Bůh), dal božské příkazy, aby už od počátku se Jeho stvoření, učiněné podle Jeho obrazu, nechalo vést touto touhou a směřovalo k této dokonalosti. Kdyby člověk zachoval tyto božské příkazy, byl by skutečně blažený a získal by možnost promlouvat vždy jasně a bez vášní se samotným Bohem. Svým vlastním božským dechem nám (Stvořitel) dal všechny ctnosti, které se nacházejí i v Jeho přesvaté přirozenosti, jimiž je dobrota, soucit, laskavost, pravda a láska.

(Hospodin) mu nicméně nedal okamžitě ono nekonečné štěstí na jedné straně proto, aby se (člověk) nestal pyšným kvůli svým mnoha darům a neztratil tak úplně božskou lásku, a na druhé straně, aby byl (člověk) neustále motivován touhou po tomto dokonalém a přečistém dobru a aby usiloval o jeho dosažení. Tím také chápu skutečnost, že člověk se dlouho nedokázal udržet od přestoupení božského přikázání. Kdyby měl pevnou víru, radoval by se také z neustálého štěstí, protože víra rodí mysl, jak moudře praví biblický výrok: „Jestliže nevěříte, jistě že neobstojíte.“ (Iz 7,9) Proto byla příčinou jeho pádu nedokonalost víry a lásky ke Stvořiteli. Už jsi nyní uspokojila, duše, svou touhu, nebo chceš ode mne slyšet více?

Duše: Pokud tě to tolik neobtěžuje, chtěla bych tě požádat, abys to řekla jasněji. Řekni mi také, jak získat čistotu.

Mysl: Rád to pro tebe učiním, pokud mě Boží blahodať osvítí. Jak jsem již řekl dříve, příčinou našeho pádu byla slabost naší víry, která má za důsledek neznalosti dokonalého dobra[1]. Něco takového zamlží naše velmi moudré oči a vede nás, má duše, k tomu, že se začneme podobat, běda nám, nerozumným zvířatům, jak říká také Bohem osvícený žalmista, neboť on o tom sám nejvíce a velmi jasně zpíval.[2] Naši otcové nepochopili podvod zlomyslného hada z důvodu nedokonalosti své mysli a přijali jeho radu jako ryba, která polkne návnadu beze strachu, a proto okusili ovoce ze zakázaného stromu (poznání).

Proto, podle spravedlivého Božího soudu, ztratili svou blaženost a jejich božský pobyt v Ráji. A jelikož ztratili předchozí božské osvícení, okamžitě utrpěli vnitřní smrt a přijali především dvě z nejbolestnějších onemocnění pro lidskou duši, a sice zapomnění a nevědomost, pro které jejich moudré oči byly oslněny, zatímco oni sami přijali řadu vášní. Takže kvůli zapomnění, běda jim, byli ochuzeni o božskou slávu.

Zatoužili pak ale po marné slávě, která vládne na zemi, takže i my, lidé, když ji získáme, začínáme být pyšní a povyšujeme se jako libanonské cedry. Ale když ji ztratíme, naše srdce trpí, cítíme lítost, avšak závidíme, protože nemůžeme snést, že námi ostatní lidé opovrhují, zatímco jim je vzdávána velká chvála. A my podléháme hněvu, protože se domníváme, že naše já zaslouží úctu. Ale kdybychom si vzpomněli, že všichni trpíme kvůli nevědomosti a zapomnění, byli bychom přinejmenším šťastní a nevrhali bychom se, má duše, proti sobě jako divoká zvířata. Z toho důvodu také zapomnění vytváří marnost a hněv, závist a pýchu. Ty zase rodí mnoho strašných vášní, které se, jako zvěř vrhají okamžitě proti nám, rozrušují nás, zneklidňují nás, uvězňují nás a přivádějí nás do nespočetných utrpení.

Navíc nevědomost je negativním plodem našeho vzdalování se od dokonalého dobra. Zdrojem všeho zla je chamtivost (láska k penězům) a lichva, která z ní pochází, tedy když někdo s druhým jedná nemilosrdně a nespravedlivě, uchvacuje majetek druhého, odevzdává se hanebným tělesným rozkoším, není si vědom vlastního nitra, ale také nikdy nepamatuje na smrt.

Ale vyvrcholením všech těchto zlých věcí je, když se někdo nebojí Boha (čili když chybí bázeň před Ním), když se člověk netřese kvůli nadcházejícímu Soudu, ale když naopak žije jen jako nerozumná zvířata, uspokojuje své břicho a tělesné touhy, zatímco tyto touhy považuje za dokonalé blaho. Výše řečené touhy však rodí nepřátelství, války, zajetí a loupeže na každé zemi a na každém moři.

[1] Čili samotného Boha, který je sám dokonalý a dobrý. Viz Mt 5,48 a 19,17.

Mt 5,48: „Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“

Mt 19,17: „Ale on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vejíti do života, ostříhej přikázání.“

[2] Viz Ž 49,21: „Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.“

Přeloženo z řečtiny (Poučné slovo sv. Maxima Řeka)

Odkazy:

 

http://www.imartis.gr/τοπική-αγιολογία/ο-άγιος-μάξιμος-ο-γραικός/βίος-4.html

Zdroj:

Svatý Maxim Řek (Slovo 2.). Dialog duše s myslí ve formě otázek a odpovědí o původu vášní v nás. In: Slovo o původu vášní, božského péči a proti astrologům (Slovo druhé).

http://www.pemptousia.gr/2018/02/logos-peri-proelefseos-ton-pathon-peri-thias-pronias-ke-kata-ton-astrologon/

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.