Další z řady svatých novomučedníků ruských

Světitel a nový mučedník Serafim (Zvezdinskij),
biskup dmitrovský (1883–1937)

památka 13. /26. srpna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

 

Narodil se roku 1883 v rodině jedinověreckého kněze¹ Jana a jeho ženy Evdokie Zvezdinskýcha a ve křtu obdržel jméno Nikolaj. Když byly chlapci dva roky, přišel o matku. Díky své něžné lásce mu byl otec Jan nejenom otcem, ale i matkou, jeho každodenní vřelost, srdečnost a něžnost nedopustily, aby malý Kolja pocítil, že je sirotkem nemajícím matčinu záštitu. Otec učil malého Kolju úctě k církevní službě, chrámu, zpěvu a čtení.

Do školy začal Kolja chodit při jednověreckém chrámu a po jejím skončení v roce 1895 přešel do Zaikonospaského Duchovního gymnázia². Poté se Nikolaj Zvezdinskij učil v Moskevském duchovním semináři. V chrámu Krista Spasitele v Moskvě ho tehdejší biskup Parthenij (Levický), který byl nedlouho předtím rektorem semináře, posvětil na čtece (žalmistu) a hypodiákona.

V roce 1902, ve 2. ročníku semináře, když mu bylo 19 let, Nikolaj těžce onemocněl lymfadenitidou, tedy nemocí, která byla v té době prakticky nevyléčitelná. Uzdravil se však, zázračně, skrze modlitbu před obrazem tehdy ještě nesvatořečeného starce Serafima, který byl přivezen igumenem Sárovské poustevny³ otcem Jerothejem. Tento obraz se potom stal rodinnou svatyní a budoucího vladyku Serafima doprovázel téměř po celý jeho život.

Po zázračném uzdravení syna sestavil jeho otec Joann, na základě požadavku Posvátného synodu, děkovný tropar a kondak zasvěcený ctih. Serafimovi.

Mladý Nikolaj zakončil seminář v roce 1905 jako jeden z nejlepších žáků a následně postoupil do Moskevské duchovní akademie. Během svého pobytu a studia na Akademii, se Nikolaj rozhodl a zvolil si mnišskou cestu životem. U ostatků ctih. Sergije Radoněžského dal spolu se svým kamarádem Vitalijem Stavickým (budoucím arcibiskupem Filipem astrachanským a saratovským) slib, že přijmou mnišský postřih.

Po smrti svého otce odešel Nikolaj v lednu 1908 k otci Alexejovi do Zosimovské poustevny. 26. září roku 1908, po všenočním bdění, byl vykonán mnišský postřih Nikolaje Ivanoviče s novým jménem Serafim na počest ctih. Serafima Sárovského. V den památky ikony Matky Boží Kazaňské, která je slavena 22. října 1908, byl rukopoložen na diákona, v roce 1909 pak na jeromonacha a ve stejném roce také zakončil Moskevskou duchovní akademii s titulem kandidáta – magistra bohosloví. Krátce na to byl vyzván, aby učil církevní dějiny v Duchovním semináří při Spaso-betánském monastýru.

Otec Serafim žil přísně, odříkavě, mnoho se modlil a postil. 21. září roku 1912 převedli otce Serafima na učitelské místo do Moskevského duchovního semináře, kde přednášel homiletiku a s ní spojené předměty. V roce 1914 byla jeromonachu Serafimovi udělena hodnost archimandrity a byl také naznačen pomocníkem představeného Čudova monastýru – biskupa Arsenije (Žadanovského), kdy byl osvobozen od své učitelské povinnosti v Semináři. Od srpna 1914 do srpna roku 1915 plnil povinnost městského inspektora pro církevní školy.

V srpnu 1918 musel spolu se svým druhem biskupem Arsenijem (Žadanovským) opustit monastýr a přestěhovat se do malého ženského monastýru Serafimo-znamenského skitu, k duchovní dceři vladyky Arsenije, schiigumenii Tamaře (Mardžanišvili)¹. Matka představená jim zajistila v lesu poblíž skitu chatku, kde měli modlitební samotu, mohli pracovat, a kde okopávali záhony a sekali dříví. Otec Serafim četl evangelium podle pravidla ctih. Serafima: během týdne pročíst všechna čtyři Evangelia, Skutky apoštolů a Pavlovy listy. Každodenně sloužil s vladykou Arsenijem v chrámu svt. Joasafa.

V lednu roku 1920 ho rukopoložil Jeho svatost patriarcha Tichon na biskupa Dmitrovského; při obřadu sloužili také další archijerejové: metropolita vladimirský Sergij (Stragorodský), arcibiskup charkovský a achtyrský Nafanael (Trojický), biskup vjatský Nikandr (Fenomenov) a biskup aljašský Filip (Stavický). Světitel a patriarcha Tichon mu k započetí jeho archijerejské služby udělil toto své poučení: Jdi cestou apoštolskou…, kde bude třeba jít pěšky, jdi pěšky. Nikdy a kvůli ničemu se nermuť. Nepohodlí se neboj, vše snášej. Cožpak si myslíš, že nadarmo je archijerej třikráte kadidlem okuřován? Ne, ne, nikoli nadarmo, ale za mnohou práci a duchovní zápas, za nemoci, vyznavačství a až do krve zachovávání pravoslavné víry.

Během svého archijerejského působení v Dmitrovu založil vladyka Bratrstvo životodárného Kříže Páně, který měl za cíl v modlitební jednotě čerpat duchovní síly k utváření svého života dle přikázání Pána našeho Ježíše Krista, sloužit Kristu a v Kristu a pro Krista bližnímu. Synovská oddanost svaté Pravoslavné církvi a poslušnost všem jejím ustanovením se utvrzovala stanovami jako přímá povinnost všech členů bratrstva. Hlavní pak povinností bylo naplnit nejdůležitější evangelní přikázání: milovat druh druha.

Archijerejská služba biskupa Serafima byla utvrzením a přetvořením do života jeho vřelé lásky ke Kristu a současně Kristovy lásky k bližnímu, jakož i věrnosti vůči Pravoslavné církvi. Své duchovní stádce vedl vladyka v duchu zbožného vztahu ke všem církevním stanovám, od duchovenstva pak vyžadoval jejich svědomité plnění. Jednou, když pak jako biskup přijel ke svému starci Alexejovi, ten mu dal jako své požehnání tmavočervený kříž a k tomu mu jako proroctví přečetl tropar světitelu mučedníku: Následníkem apoštolů jsi byl na stolci jejich a patřil k nim i svými způsoby, získav jejich skutky, božskou inspiraci. Pročež jsi hlásal slovo pravdy a pro víru jsi trpěl až k prolití krve své… (obecný tropar svt. mučedníku, hlas 4.)

V den památky ikony Matky Boží Znamení, 27. listopadu/ 10. prosince roku 1922, vladyka Serafim naposledy sloužil v Dmitrově slavnostní bohoslužbu. Poté mu přišlo předvolání do Moskvy. Už 12. prosince byl v Moskvě na Lubjance zatčen a uvězněn. Devět dní byl ponechán spolu s dalšími duchovními bez stravy a světla, poté byl umístěn na pět měsíců ve věznici Butyrka. Tělo vladyky, pokousané od vší, bylo pokryto strupy tak, že ošetřující lékař nemohl ani položit stetoskop přímo na jeho kuži, ale musel si jej nejprve podložit papírem. Vladyka byl nakonec přeložen do vedlejšího oddělení věznice, kde byl polonemocniční režim, více vzduchu a možnosti vycházek. Tam se setkal s duchovními z chrámu Krista Spasitele. Když ale přijel prokurátor, všiml si u postele biskupa Serafima ikony Matky Boží Rychlé Pomocnice, ctih. Serafima a dalších svatých, přilepených chlebem ke stěně, a vydal příkaz, aby vladyku převezli opět do společné cely. Ve věznici Butyrka pak vladyka Serafim složil Akathist strádajícímu Spasiteli: V nesení spasitelného kříže, pravicí Tvojí mně seslanému, mně posilni, zcela vysíleného.

30. března 1923 byl vynesen rozsudek: dva roky vězení v Zyrjanském kraji. V dubnu biskupa Serafima převedli z věznice Butyrka do věznice Taganka. V květnu 1923 byl převezen do Ust–Sysolska (dnes Syktyvkar). Když se loučil se svými duchovními dětmi, tak vladyka napsal: Sláva Bohu za vše. Oslavuji a raduji se ze čtvrtého měsíce mého uvěznění seslaného pro spásu mé duše. Jsem vděčný a děkuji Pánu a děkuji i vám v Kristu Ježíši, moje blízké, milované duchovní děti, na které vždy myslím, za všechnu tu starost o mně hříšného. Nechť vám to Pán mnohonásobně odmění v tomto věku i v budoucím.

30. června převezli biskupa Serafima, igumena Čudova monastýru Filareta (Volčana) a děkana dmitrovské eparchie otce Joanna (Muraveva) parníkem do Vizingi, kam připluli ráno na třetí den. Tam nakonec našli útočiště ve svém vyhnanství ve vesnici Koljol. I tam sloužil vladyka denně liturgii, jakož i celý bohoslužebný cyklus bez vynechání. Přes den odcházel do blízkého lesa na modlitbu, kde si postavil kelii v čest ikony Matky Boží Rychlé Pomocnice. Měl u sebe antimins a na papíře obraz ikony, kterou měl nad hlavou ve věznici Butyrka.

Na jaře roku 1925 lhůta jeho věznění vypršela a on byl již v květnu opět v Moskvě. Tam sloužil jako pomocník patriaršího Zástupce metropolity Petra¹¹, až do listopadu 1925, než bylo světiteli Petrovi znemožněno plnit si své povinnosti. Poté vladyka odešel do Anosinské poustevny sv. Borise a Gleba (dnes je to znovuobnovený ženský monastýr). Tam se mu také zhoršilo jeho zdraví. V červnu roku 1926 byl vladyka opět předvolán na Lubjanku. Za další půlden se vrátil a říkal: Chtějí, abych odjel z Moskvy. Nabídli mi Novgorod, ale já žádal o Divějevo. Dostal jsem ustanovení vyjet na šest měsíců do Divějeva nebo do Sarova. Řekli mi: Budeme organizovat Synod a vy byste tu překážel.

V červnu 1926 přijel vladyka do Divějeva. Prvního srpna 1926, v den svatořečení ctih. Serafima, odjel na svátek do Sarova. Když se potom do Divějeva vrátil, vedoucí nižegorodského NKVD mu řekl, že v Divějevu může ještě sloužit, ale do Sarova má už vstup zakázán.

22. září 1926 byl opět zbaven spolu s dalšími obyvateli svobody a uvězněn v městě Arzamas. Odtud byl vladyka převezen do Nižního Novgorodu, pak opět převezen do Moskvy, kde se ještě stihl ohlásit metropolitovi Sergijovi (Stragorodskému), kterému také sdělil, že neuznává jeho Deklaraci (Deklarace metropolity Sergije, přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce patriaršího zastupitele, která byla proklamací loajálnosti k sovětské vládě a k bolševickému režimu v zemi), a žádá proto o své uvolnění.

Ke konci října se vladyka Serafim přestěhoval do města Melenki. Když jeho věřící zjistili, kde se nyní nachází, začali ho navštěvovat. Přijíždělo také duchovenstvo dmitrovské a moskevské eparchie, mnišstvo i laičtí věřící. Vladykovi říkali, že novému zřízení se nelíbí, že ho neustále někdo navštěvuje, a varovali ho před opětovným uvězněním. On na to jen říkal: Ať jen jezdí, stejně mne zase zatknou. Takto uplynulo v Melenki pět let. V dubnu 1932 byl vladyka znovu uvězněn, nejprve byl v Moskvě na Ljubljance, potom ve věznici Butyrka. Nakonec mu byl vynesen rozsudek tři roky vězení v Kazachstánu. Do Almaty přijel v srpnu, tamnější ostrý vzduch měl negativní vliv na vladykovo zdraví, míval časté srdeční záchvaty, téměř obden musel navštěovat lékaře. Na podzim začalo chladno a s tím i vředy, revmatismus, bolesti zubů, malárie…

V listopadu 1932 byl vladyka Serafim předvolán na OGPU (ОГПУ, Spojené státní politické řízení při Svazu národních komisařů), a zde mu bylo sděleno, že se má neprodleně přestěhovat do města Gurev (dnes Atyrau).

V červenci 1933, když vladyka sloužil liturgii, za ním přišel jeden člen OGPU a oznámil mu převedení na nové místo, tentokrát do Uralsku. Zde si vladyka postavil kelii – chrám, kde začal opět pravidelně sloužit, brzy však onemocněl malárií. Dostával každodenní záchvaty, a nepomáhal ani chinin. Ztrácel vědomí a přicházel k sobě až po několika hodinách. Ošetřující lékař upozorňoval na možnou smrt během následných nocí. Naštěstí se záchvaty zklidnily. Když se blížil předvečer svátku Zjevení Páně a vladyka se už chystal na svěcení vody, znovu přišel členOGPU a oznámil mu, že byl právě vyhoštěn do Omska.

30. ledna 1935 tedy vladyka přicestoval do Omska, přičemž po necelých pěti dnech v Omsku mu OGPU nařídilo další přesun, konkrétně do Išimi. Tam přijel v únoru 1935. Zde se našla jedna dobrá duše, stařeček Alexandr Pavlovič, který nechal vladyku bydlet ve svém bytě. Začalo léto roku 1935 a doba trestu vypršela, oficiální propuštění však vladyka neobdržel. Propouštěcí listy dostal až na podzim, a na dotaz, kde si přeje mít trvalý pobyt (měl zákaz pobytu celkem v šesti městech), biskup odpověděl, že se rozhodl zůstat v Išimi, a tam nakonec tedy nakonec dostal povolení k pobytu. Na konci roku 1936 si přál vladyka Serafím přijmout velkou schimu, avšak jeho postřih se nepodařilo zrealizovat.

V noci z 23. na 24. června 1937 vtrhli do domu, kde žil vladyka, pracovníci NKVD, aby provedli domovní prohlídku. Odtude vladyku odvezli do išimské věznice. Vladyka byl sotva živý, opět se objevily srdeční záchvaty, k tomu střevní onemocnění a vysoké horečky. V červenci mu byla dovolena návštěva s upozorněním: Rozlučte se navždy, nikoho už nikdy neuvidíte.

Vladyka by záhy na to převezen do omské věznice. Tam vladyka Serafim strávil na samotce devět dní, potom byl opět v přeplněné cele, kde byli bývalí duchovní, kteří se zřekli duchovenství, a další kriminálníci. Trpěl bolestmi kvůli ledvinovým kamenům, prožíval doslova muka, nicméně v jednom ze svých zápisků napsal: Mám radost a bodrého ducha, Pán mne posiluje, dává mi křídla poznání své pravdy bez ohledu na těžké okolnosti. 23. srpna 1937 vedení při správě NKVD nad Omskou oblastí odsoudilo biskupa Serafima (Zvezdinského) k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl motivován tím, že „odsouzený nepřestával ve své kontrarevoluční činnosti a v Išimi byl (dokonce) považován za svatého člověka“. 26. srpna byl tento rozsudek vykonán.

Archijerejský sněm Ruské pravoslavné církve připočetl vladyku Serafima k zástupu svatých v roce 2000. Světitel a nový mučedník Serafim (Zvezdinskij) po sobě zanechal velké množství kázání, poučení, modliteb a akathistů napsaných ve vězení, ale také dopisů duchovním dětem, které dodnes svítí jako zářivé svícny na jejich duchovní cestě.

připravil a zpracoval o. Marek Malík

Zdroj:

https://azbyka.ru/otechnik/Serafim_Zvezdinskij/

https://ru.wikipedia.org/wiki

Poznámky pod čarou:

¹ Jednověrectví (Единове́рие)

Směr u ruských starověrců (Starověrci představují náboženské hnutí, které se oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám patriarchy Nikona v letech 1666 – 1667 a dodnes praktikuje předreformní starý obřad liturgie a dalších bohoslužeb atd.), jehož stoupenci, při zachování starých bohoslužebných postupů, uznávali hierarchickou juridiskci Ruské pravoslavné církve. Vzniklo na konci 18. stol.

² Tzv. Zaikonospaský monastýr

Monastýr Spasitele – rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně – byl mužský pravoslavný monastýr v centru Moskvy. Monastýr vešel do historie jako učitelský, kdy za stěnami tohoto monastýru byla založena osvětitelská škola, která později dala vzniknout Slovansko–řecko–latinské akademii, která byla předchůdkyní a zakladatelkou dnešní Moskevské duchovní akademie. V roce 1929 byl uzavřen, roku 1992 se obnovily bohoslužby v hlavním chrámu.

³ Svato-Uspenská Sarovská poustevna

Mužský monastýr, zasvěcený Zesnutí Přesvaté Bohorodice, založený na počátku 18. stol. ve městě Sarově, na severu Tambovské gubernie, v Temnokovském újezdu. V tomto monastýru žil ctih. Serafim Sarovský.

⁴ Byla sestavena celá služba ctihodnému; tento kánon četl otec Joann v den svatořečení svatého Serafima 19. července roku 1903 na osobní žádost cara Mikuláše II.

Ctih. jeroschimonach Alexej (Solovjov) (1846 – 1928)

Starec Smolensko-zosimovské poustevny. Jeho památka je slavena 19. září / 2. listopadu. Byl to on, kdo losem vybral nového moskevského patriarchu Ruské pravoslavné církve: Tichona (Beljavina).

Smolenská Zosimova poustevna

Mužský monastýr Alexandrovské eparchie Ruské pravoslavné církve. Nachází se v Alexandrovském rajónu Vladimirské oblasti. Byl založen mnichem Zosimou ke konci XVII. stol, do roku 1919 byla poustevna administrativně spravována Trojicko–sergijevskou lávrou, roku 1992 byla znovu obnovena.

Spaso-betánský monastýr

Bývalý mužský monastýr v Sergijově Posadu, tři kilometry od Trojicko-sergijevské lávry.

Čudov monastýr

Katedrální mužský monastýr ve východní části moskevského Kremlu. Založen roku 1365 metropolitou Alexejem. Zbourán v letech 1929 – 1932 bolševiky. Jeho název pochází podle zasvěcení jeho hlavního chrámu: svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chónách.

Přeosvícený Arsenij (Žadanovskij), vikární biskup serpuchovský (1874 – 1937)

Biskupem byl od roku 1914. Když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije, přestal při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského). Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije, přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije, a při něm dočasného Patriaršího posvátného synodu, o Vztahu Ruské pravoslavné církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti vůči sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.

10 Schiigumenie Tamara (Mardžanišvili) სქემიღუმენია თამარი

Ve světě byla kněžnou Tamarou Alexandrovnou Mardžanišvili (1868 – 1936). Zakladatelka Serafimovsko-znamenského skitu pod Moskvou. Svatořečena Gruzínskou pravoslavnou církví roku 2016 jako ctihodná vyznavačka, v následném roce vepsána i do kalendáře světců Ruské pravoslavné církve. Její památka se slaví 10. / 23. června. V roce 2018 byly její svaté ostatky vyzdviženy a slavnostně přeneseny do obnoveného Serafimovsko–znamenského skitu.

¹¹ Svt. nový muč. Petr (Poljanský), metropolta krutický (1862 – 1937)

Patriarší zástupce, zastřelen roku 1937, v roce 1997 připočten k zástupu svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.