Příslib mystické zkušenosti Boha

Z učení a kázání v blahé paměti zesnulého
archim. Georgia Grigoriatského
(+2014)

Při hlubším bádání a reflexi nad stavem dnešní společnosti můžeme dojít k závěru, že obecným problémem dnešní doby se zdá být lhostejnost nejen vůči tradici a tradičním hodnotám, ale současně i vůči jakékoli kontinuálnosti hodnot.

Lidé často hledají své vzory v pochybných zákoutích a lákavých pokušeních nové doby, ve spiritualitách „tajemného a nepoznaného“ Východu, a proto zůstávají nedotčeni výzvou evangelní prostoty, jejíž hlas často zapadá pod vrstvou jiných, daleko průbojnějších klišé, které mají za cíl odvést člověka od pravých a skutečných hodnot.

Avšak jedině v křesťanství, čili v Církvi, může člověk zrealizovat své lidství, neboť pouze v ní může nalézt „společenství Boha s lidmi“ a dosáhnout zde „nejvyšší schopnosti svého bytí“, čili theosi. Jedině Církev mu „dává možnost dosáhnout skutečného lidství“[1], jak svědčí archim. Georgios Grigoriatský.

Autor příspěvku s archim. Georgiem v jeho pracovně
(Monastýr sv. Řehoře, Sv. Hora Athos, 2007)

„V Církvi totiž existuje možnost zakusit mystickou zkušenost Boha.“[2] Člověk naopak nemůže dosáhnout zklidnění a vnitřního uspokojení pouze prostřednictvím nějakého vnějšího vztahu s Bohem. „Neboť člověk byl stvořen k tomu, aby se stal zamilovaným ve vztahu s Bohem.“[3] Božská láska (erós), jak říkají svatí Otcové, „je nezbytnou potřebou lidské duše.“ Jak lze vidět, tento (v duchovním smyslu chápaný) erotický vztah – jako nejvyšší možný stupeň lásky mezi Bohem a člověkem – je něčím, co přináší skutečný pokoj člověku.[4] Tento vzácný, tajemný vztah s Bohem, tento božský erós je spolu s mystickým životem a zkušeností Boží blahodati darován a současně vyvěrá ze života založeném na účasti na svatých Tajinách a neustálé modlitbě, jakož i na veškeré další nezbytné asketické praxi Pravoslavné církve, kterou nám předávají svatí Otcové a Filokalie.

Archim. Georgios ze Svaté Hory Athos svědčí o tom, že Kristova blahodať nám nabízí nebeské zkušenosti, a to všem pravoslavným křesťanům, kteří vedou „dobrý zápas“ v Kristu. A také proto není třeba vyhledávat jiné, zdánlivě spasitelné zkušenosti, abychom se v jejich důsledku nemuseli zbytečně namáhat a ztrácet náš drahocenný čas. Daleko potřebnější je spíše projevit naši vděčnost, a to vděčnost nikoli vynucenou, ale pramenící z čisté a upřímné lásky křesťana; z lásky, která jeho srdce naplňuje současně slzami radosti i smíření.

Svatá Hora Athos

Archim. Georgios zdůrazňuje, že církev, v níž absentují věřící (její členové – ať již pastýři, mniši či laici), mající zkušenost osobního společenství s Bohem, snižuje svoji hodnotu a převrací se na roveň ideologie, mravokárství a končí na úrovni církevně neplodné antropocentrické instituce. Jestliže lidé nenaleznou tuto zkušenost v Církvi, aby utišili svou žízeň a hlad po duchovní pravdě, budou se pak utíkat k mělkým vodám a pomyslným rájům mimo hranice Církve. Nákaza plynoucí z těchto míst však může být z duchovního hlediska často smrtelná.[5]

MD

[1] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Οι συμερινοί νέοι δυσκολεύονται να πλησιάζουν γενικά την Εκκλησία (online). [2011-08-25]. Dostupné na internetu: (Σεπτεμβρίου 12, 2010).

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] Viz tamtéž.

[5] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Ο ρόλος του Ορθοδόξου μοναχισμού στην μακραίωνα ιστορία της Εκκλησίας. In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ, Άγιον Όρος 2001, roč. Β΄, č. 26, s. 37.

Příběh rodilého indiánského náčelníka Mohawků a jeho tajná cesta k Pravoslaví

Cesta domorodého Američana do lůna Pravoslavné církve

„Moje cesta k Pravoslavné církvi byla tajnou cestou, jak říkáme v našem jazyce. Nastal čas, kdy jsem byl chycen do její sítě a od té doby jsem touto cestou velmi diskrétně kráčel a nesl velmi těžký osobní kříž. Vděčím za to lingvistice.
Byl to ostatně právě tento předmět, který na mě vždy nejvíce působil.
Při absolvování lingvistických kurzů jsem byl ohromen, když jsem četl životy svatých Cyrila a Metoděje, kteří jsou známí jako apoštolové Slovanů. Byl jsem zvlášť zaujat cyrilskou abecedou a slovanským jazykem. Zeptal jsem se svého profesora, jestli existuje nějaká šance, že bych si mohl poslechnout, jak se mluví slovansky…“

Byla sobota večer. Všude v chrámu jen velmi málo umělého světla. V ruské pravoslavné katedrále sv. Petra a Pavla v kanadském Montrealu právě začínala večerní bohoslužba. Temné siluety několika málo věřících, kteří se jí účastnili, postupně vystupovaly z přítmí; podobaly se siluetám svící, zapálených na stojanech. Královské dveře na ikonostasu byly skutečně impozantní; byly totiž vytesány zručnými řemeslníky již na počátku (20.) století…

Byl jsem tehdy na Večerní všehovšudy podruhé, a kdysi jednou před lety. Slova modlitby “Světlo tiché”, která zaznívala slovansky, dodávala člověku pocit vnitřního klidu a uvolnění. V tom okamžiku se vše zdálo být ponořeno do modlitby; modlitba za den, který pomalu odcházel, i za ten, který měl teprve přijít. Po roztěkaném dni skýtalo toto prostředí útočiště rozdivočelé mysli.

V tlumeném pološeru jsem dokázal rozpoznat několik z oněch siluet věřících: jedna stará ruská dáma s vnoučaty, vysoký prostý muž středního věku, mladá dívka kolem patnácti let, mladá rodina se svými dvěma dětmi…, až najednou moji pozornost upoutala postava člověka stojícího blízko velkého okna. Byla to postava zcela odlišná ode všech ostatních. Jednalo se o padesátiletého muže, Indiána, s živými, charakteristickými rysy ve tváři a dlouhými vlasy svázanými do copu, který mu sahal až do pasu. Můj pohled spočinul na jeho postavě. Jak zvláštně se zde vyjímal, právě zde. Domníval jsem se, že je pouhým návštěvníkem.

Ke konci večerní bohoslužby jsem si nemohl pomoci a přistoupil jsem k němu. Chtěl jsem ho oslovit.

„Janis,“ řekl jsem mu anglicky. „Těší mě.“

„Vladimír,“ odpověděl.

„Já jsem Řek. A Vy?“ Zeptal jsem se ho.

„Já také,” odpověděl.

Byl jsem ohromen. To byla poslední věc, kterou bych čekal, že uslyším!

„Mluvíš řecky?” Zeptal jsem se.

Odmlčel se na chvíli a pak citoval v řečtině:

„Na začátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.”
Εν αρχή ην ο Λόγος, και ο Λόγος ην προς τον Θεόν, και Θεός ην ο Λόγος.

Ve chvíli, kdy dokončil tento citát, se rozesmál. Byl jsem naprosto v rozpacích.

„Jsem Indián,“ řekl ostře. Ale tak nějak se cítím také jako Rus a Řek, Srb a Rumun, protože jsem pravoslavný.”

V jeho oku se objevil záblesk, podobně jako v mém srdci.

Takto jsme se s Vladimírem seznámili. Jeho skutečným jménem bylo Frank Natawe, než se stal pravoslavným a než byl pokřtěn jako Vladimír. Tolik jsem toužil poslechnout si jeho životní příběh, obojí, jak ze zvědavosti, tak ze skutečného zájmu.

O něco později jsme se skutečně spřátelili. Absolvovali jsme spoustu rozhovorů a společných procházek, zejména v jeho indiánské vesnici. Ukázal mi cesty a způsoby, které jsou pro nás bílé úplně neznámé. A vždy způsobem prostým a neokázalým. Beze stopy arogance.

Když jsem byl s ním, vždycky jsem měl silný pocit, že se něčemu učím. A když jsem mu to přiznal, vždy říkal, že všechny krásné věci pramení ze vzájemnosti.Pokračovat ve čtení →

Svatý apoštolům rovný Metoděj, arcibiskup moravsko-panonský

Podivuhodný a obětavý pastýř – Velký učitel Slovanů
(památka 6. / 19. dubna)

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Svatý Metoděj vyrůstal stejně jako jeho nejmladší bratr Konstantin v rodině zámožného soluňského občana Lva. Při křtu dostal jméno Michael, podle svatého archanděla, na jehož duchovní ochranu pak spoléhal po celý svůj život. Již jako mladík dosáhl tělesné a duchovní krásy a stal se známým „veškerému kraji soluňskému“. Když se o Metodějově bystrosti a nadání k řízení věcí dozvěděl císař, svěřil mu správu jednoho slovanského knížectví (archontie), jako by předvídal, že jej bude chtít jednou poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa, aby se předem naučil všem slovanským obyčejům a pomalu si je osvojil.

V čele archontie strávil více než deset let, jsa svědkem „mnoha nezřízených zmatků v tomto životě“. Postupem času zaměnil sv. Metoděj „zálibu v pozemské temnotě za myšlenky nebeské, neboť nechtěl drahocennou duši zneklidňovat věcmi, které nepřetrvávají na věky“, a po zralé úvaze se rozhodl přijmout mnišství. Snad někdy v polovině 9. století odchází do ústraní na horu Olymp, nacházející se na pobřeží Malé Asie mezi Misií a Bythýnií. Po určité době poslušenství obléká mnišský šat a s ním nové jméno Metoděj – podle sv. Metoděje Olympského, biskupa-mučedníka přelomu 3. a 4. století (památka 20. června/ 3. července). V monastýrském společenství se Metoděj plně oddá modlitbě, důslednému zachovávání mnišského řádu a pilnému studiu děl sv. Otců, jakož i jazyka Slovanů.

Když byl mladší z obou bratří Konstantin, zvaný Filosof, v roce 861 vyslán na diplomatickou a misijní cestu k Chazarům, vyzval Metoděje ke spoluúčasti. Olympský mnich přijal nabídku bez váhání, „hotov zemřít za křesťanskou víru“, přerušil svůj pobyt v monastýru a odešel sloužit „jako otrok“ svému bratru při náročné misii. Za pobytu u Chazarů pak mohl uplatnit nejen své knižní znalosti, získané za monastýrského studia, ale i bohaté zkušenosti z předchozí činnosti správcovské. Po návratu z úspěšné misijní cesty na něj císař i patriarcha naléhali, „aby se dal vysvětit na arcibiskupa“. Metoděj nesvolil, a tak byl ustanoven alespoň igumenem v klášteře Polychron, rovněž v Malé Asii, zde předtím podle všeho přijal i své diakonské svěcení.

Ještě než si stačili, svatí bratří vydechnou, obdržel byzantský císař Michal III. list tohoto znění: „My Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli nám takového muže, který nás napraví veškerou pravdou…“ Autorem listu nebyl nikdo jiný než velkomoravský panovník Rostislav, který v něm císaře žádal o misionáře – biskupa znalého slovanské řeči. Kníže Rostislav byl přesvědčen, že právě z Byzance, z křesťanského Východu „vychází do všech zemí dobrý zákon“.

„Slyšíš, Filosofe, tuto řeč?“ oslovil tehdy císař sv. Konstantina. „To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe. Hleď, tady máš hodně darů, vezmi s sebou svého bratra igumena Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky.“

Císařův příkaz byl prostý, jeho důsledky však nebetyčné. Jak je vidět, vytvoření slovanského písemnictví nemůžeme připisovat jen sv. Konstantinu-Cyrilu; od počátku se o ně zasloužil i sv. Metoděj, který se velkou měrou, ne-li rovným dílem účastnil – spolu s dalšími pomocníky – přípravných prací k velkomoravské misii. Již v Cařihradě byly přeloženy základní biblické a bohoslužebné texty do slovanského jazyka.

Zlatý solidus byzantského císaře Michala III. nalezený v Mikulčicích-Valech

Svatý kníže Rostislav přijal oba bratry a jejich početný doprovod s nesmírnou úctou a radostí, a spolu se vším lidem jim vyšel vstříc, ze svého sídelního města. Po příchodu na Moravu rozvinuli oba bratři misijní práci, připravenou již v Cařihradě; především zavedli celoroční cyklus pravoslavných bohoslužeb ve slovanském jazyce. Cyrilometodějská bohoslužba zapůsobila svou srozumitelností a krásou na celý národ a vedla k tomu, že se křesťanství rozšílilo a upevnilo v nejširších vrstvách lidu.

Necelý rok po příchodu Konstantina a Metoděje se však na Moravu vrátili dříve vyhnaní němečtí kněží, kteří začali všemožně brojit proti slovanskému jazyku v bohoslužbách. Zastávajíce tzv. trojjazyčnickou herezi, Němci tvrdili, že bohoslužba smí být sloužena pouze ve třech „svatých“ jazycích: v hebrejštině, řečtině a latině. Metoděj plně podporoval svého bratra v jeho pevném přesvědčení, že mladý slovanský národ má právo na vlastní bohoslužebný jazyk.Pokračovat ve čtení →

Blahodatný oheň Velké soboty

Z dopisu schimonacha otce Nikodéma

Ruský schimonach otec Nikodém ze Svaté Hory Athos navštívil v roce 1958 Jeruzalém a byl svědkem oné neobyčejné slavnosti, která se koná při sestoupení Svatého světla čili Blahodatného ohně. Ve svém dopise tuto slavnost znamenitě popisuje.

Kopule Chrámu Vzkříšení v Jeruzalémě

Na Velkou Sobotu kolem poledne jsem já, hříšný schimonach Nikodém, měl to štěstí následovat z oltáře Chrámu Kristova Vzkříšení pravoslavného jeruzalémského patriarchu v průvodu obcházejícím svatou kapli Kuvuklii, a uvidět to, co se u Životodárného hrobu podaří spatřit málokomu. Když průvod obešel kapli třikrát, řecký pravoslavný patriarcha se zastavil před zavřenými a zapečetěnými dveřmi do Hrobu Páně (stál jsem z pravé strany u podsvíčníku před Kuvuklií, nedaleko, dva kroky od patriarchy). Patriarchu zde svlékli do podrjasníku: Sňali mu mitru, sakkos a omofor. Policie a úřady jej prohledali, potom strhli stuhy s pečetěmi ze dveří kaple (Kuvuklie) a vpustili patriarchu dovnitř… Spolu s ním vpustili i arménského patriarchu (ten se neúčastnil průvodu, ale stál se svým lidem po levé straně Kuvuklie).

Do kaple vpustili i další lidi: duchovní, kteří na patriarchovo znamení uhasí Blahodatný oheň na loži Životodárného hrobu a vezmou z Hrobu vše, co bylo připraveno k přijetí Blahodatného ohně.

Když arabští policisté určení za doprovod obou patriarchů s Blahodatným ohněm vešli do Kuvuklie, byly za nimi zavřeny dveře. Jak je všem známo, v kapli jsou dva oddíly: vedlejší Andělův oltář a sám Životodárný hrob Páně – jeskyně. Dovnitř jeskyně Hrobu vchází pouze řecký pravoslavný patriarcha. Ostatní, s policií a arménským patriarchou, zůstávají při Andělově oltáři a mlčky čekají.

Dveře kaple se zavřely, všichni zmlkli a v celém Chrámě Kristova Vzkříšení zavládlo hrobové ticho. Všichni, kdo se shromáždili k modlitbě, očekávali od Hospodina Blahodatný oheň.

Je třeba povědět také něco o přípravě Hrobu Páně v Kuvuklii.

Na Velký Pátek večer jsou zhašena světla v celém chrámu, a to pod kontrolou policie. Do středu lože Životodárného hrobu je postavena lampáda v podstavci, naplněná olejem a s plovoucím knotem, funkční, ale nezapálená. Při okraji lože se dokola umístí stuha a celé lože se poklade kousky vaty. Po této přípravě a policejní prohlídce se Kuvuklie uzavře a zapečetí. Hrob Páně zůstává zapečetěný až do Velké soboty, kdy je patriarcha vpuštěn do jeskyně lože Spasitelova, aby přijal Blahodatný oheň.

Nastala Velká sobota, patriarchu vpustili do jeskyně Životodárného hrobu a dveře se za ním zavřely. Zavládlo naprosté ticho… V jeskyni je tma a patriarcha se tam o samotě v tichosti modlí ke Spasiteli. Někdy asi deset minut, jindy i déle. V mém případě bylo třeba čekat asi 15 minut. A vtom náhle, v naprosté tmě, se na loži Životodárného hrobu začnou sypat jakoby jasně modré skleněné perličky, přibývá jich, proměňují se v modrý oheň, od něhož se zapaluje připravená vata, stuha a lampáda. Všechno se mění v plamen Blahodatného ohně…

Patriarcha neprodleně zapaluje své dva svazky svíček, vchází do Andělova oltáře a nechává arménského patriarchu, aby si zažehl své svíce; potom oba patriarchové podávají bočními oválnými okénky Blahodatný oheň věřícím.

Když se objeví Nebeský oheň, po celém velkém prostoru Chrámu Vzkříšení Páně se jako hrom rozlehne radostný a nadšený křik. Mezitím je na loži Hrobu Páně uhašen oheň (který zprvu nijak nepálí) a je vynesena hořící, zapálená lampáda a vata se stuhou. Dva arabští policisté vynášejí z Kuvuklie na ramenou patriarchu, podpíraného duchovními, a rychle ho nesou do oltáře Chrámu Kristova Vzkříšení. Před patriarchou jde jeden duchovní s hořící lampádou. Všechno se děje tak rychle, že si u Kuvuklie při vynášení patriarchy jen málokdo stihne zapálit svíce. Já jsem to také nestihl, ale připojil jsem se k davu a vešel za patriarchou do oltáře, kde jsem si zapálil svůj svazek svíček od Blahodatného ohně z rukou samotného patriarchy.

schimonach Nikodém ze Svaté Hory Athos

z ruštiny přeložil Petr Křížek

 

Úryvek z dopisu řeckého archimandrity otce Kyriakose, strážce Hrobu Páně
ve svatém městě Jeruzalémě, o úkazu Blahodatného Ohně

„A co se týče Blahodatného Ohně, ani já ani nikdo jiný nemá právo být v tento okamžik s nejblaženějším patriarchou uvnitř jeskyně Hrobu Páně, kromě biskupa arménského, a i ten je vpuštěn jen do Andělova oltáře.

Jen jeruzalémský patriarcha vchází do vnitřního prostoru jeskyně, ve které se nachází Životodárný Hrob.

Před několika staletími se Arménům podařilo zpochybnit nárok pravoslavných přijmout Svatý Oheň v jeskyni Hrobu Páně. Pravoslavní tehdy vůbec neměli přístup do chrámu Vzkříšení Kristova a byli přinuceni stát v nádvoří. Po určité době, když se patriarcha a lid modlili v nádvoří, oheň vystoupil ze sloupu, který se nachází vedle vstupních vrat. Arméni se nedočkali ničeho. Od té doby nás už neodháněli od Životodárného Hrobu. Tento sloup je dosud puklý a zčernalý.“

http://www.orthodoxia.cz/kalendar/ohen2.htm (česky),

http://www.zeitun-eg.org/jerusalem.html a mnoho jiných.

Oba příspěvky čerpány z Brněnského pravoslavného věstníku (č. 8/2005)

Očitý svědek zázraku Svatého světla, který vyznal pravoslavnou víru…

Svatý mučedník Tunom, emír jeruzalémský

 (+18. dubna 1579)

 

„Kristus vstal z mrtvých!“

Někdo z moudrých křesťanských starců pravil, že „postačí jen tento velikonoční pozdrav, aby naše srdce byla pohnuta radostí a nadšením, protože ono „Kristus vstal z mrtvých“ je malým, ale dostatečně silným vyznáním naší pravoslavné víry“.

„Kristus vstal z mrtvých“, neboť Vůdce naší víry je Bůh pravý, a ani temné království smrti ho nedokázalo udržet ve svých útrobách. Pán sestoupil tak hluboko, že se toto podsvětí silou Jeho božství rozpadlo, a On dal skutečný život těm, kteří zemřeli.“[1] A proto podle vladyky Jeremiáše Gortinského pravíme: A jsoucím ve hrobech život daroval!

Kánon Svaté Paschy, Píseň 6., Irmos

„Sestoupil jsi, Kriste v země hlubinu a zlámal jsi věčné závory, jež zavíraly spoutance, a po třech dnech vstal jsi z hrobu, jako Jonáš z jícnu mořské ryby.“

Kondak, hlas 8.

„Když sestoupil jsi až do hrobu, Nesmrtelný, tehdy zničil si moc pekla. Když pak vstal jsi z mrtvých jako vítěz, Kriste Bože, ženám myronosicím jsi zvěstoval: Radujte se! Svým apoštolům udělil jsi pokoj, a kleslým skýtáš vzkříšení.“

Exapostilarion

„Tělesně zesnuv ve smrti, vstal jsi třetího dne z mrtvých, Králi a Pane. Vzbudil jsi Adama z porušení a smrt zahladil: Pascho nepomíjející, spáso světa!“

V předešlých příspěvcích jsme narazili na zajímavou koincidenci, kdy mnoho událostí, o nichž jsme psali, se udály v měsíci dubnu, a právě v souvislosti se svátkem Paschy. Není se čemu divit, měsíc duben je měsícem, na který připadá svátek Velikonoc dle juliánského kalendáře nejčastěji.

Rovněž v dávném 16. století se při blížící se Pasše, na Velkou sobotu, kterou křesťanští Arabové nazývají „Sobotou Světla“, událo něco, co „pohnulo srdcem“ a „změnilo všechny smysly a pohnutky“ jednoho jinověrce, který při pohledu na podivuhodné scházení Svatého světla (Blahodatného ohně) dosvědčil tento „mocný zázrak naší víry“ a vyznal „pravou víru“, načež byl ze strany svých souvěrců ihned potrestán a upálen.

Hovoříme o svatém mučedníku Tunomovi, emíru ve městě Jeruzalémě, který navzdory svému vysokému postavení a oddanosti islámu, nemohl zůstat netečným při pohledu na zázrak „svatého sloupu“, který na vlastní oči spatřil.

V tomto „spatření“ a „poklonění“ spočívala jeho spása.Pokračovat ve čtení →

Svatý, který položil život za svobodu a svůj národ v den svaté Paschy roku 1821

Osobnost řeckého národního mučedníka a ekumenického patriarchy a etnarchy Řehoře V.

(1745 – 1821)

Dne 10. dubna roku 1821, v den svátku svaté Paschy, svatý mučedník a etnarcha Řehoř V. vydechl naposledy, když ho nechal sultán usmrtit oběšením…

Světským jménem Georgios Angelopoulos se narodil v roce 1745 ve městě Dimitsana v Arkádii v rodině chudých a prostých rodičů Joannise a Assiminy. Naučil se psát a číst a získal základní vzdělání v místě svého narození a poté studoval dva roky v Athénách u kazatele Konstantina Voda. V roce 1767 odešel do Smyrny, kde žil jeho strýc Meletios. Zde studoval pět let ve slavné řecké pravoslavné škole s názvem „Ευαγγελική Σχολή“. Vzhledem ke svému sklonu k mnišskému životu odešel do kláštera svatého Dionýsia na ostrovech Strofády, kde se stal mnichem a přijal jméno Řehoř (Gregorios). Později navštěvoval slavnou školu na Patmosu, kde ho vyučovali věhlasní profesoři Daniel Kerameas a Vassilis Koutalinos.

Metropolita Smyrny Prokopios, s ohledem na filozofickou a teologickou erudovanost mladého studenta, rukopoložil (vysvětil) Řehoře na diákona a později i na kněze. Po zvolení vladyky Prokopia na ekumenický trůn byl jeromonach Řehoř vysvěcen 14. října 1785 na biskupa maloasijského města Smyrna. Na své katedře vynikal zápalem pro pastorační a charitativní skutky, které byly současně nelibě přijímány jeho budoucími nepřáteli. Dne 1. května 1797 byl jednomyslně zvolen jako ekumenický patriarcha Konstantinopole, přičemž nahradil na biskupské katedře zesnulého patriarchu Gerasima III. Již za rok byl ale nucen abdikovat kvůli tlaku ze strany osmanských úřadů a současně kvůli nevoli a sporům s některými z dalších biskupů ze svého patriarchátu. Nakonec nalezl útočiště na Svaté Hoře Athos, kde žil jako mnich v ústraní.

Po smrti patriarchy Kallinika V. byl opětovně zvolen na ekumenický trůn. Stalo se tak 24. září 1806, nicméně již 10. července 1808 musel opět odstoupit na nátlak a nařízení vůdce místních janičárů Mustafy Bairaktara, který se vzbouřil i proti sultánovi. Po tomto druhém odstranění z biskupské funkce odešel patriarcha Řehoř opět na Svatou Horu, kde tentokrát strávil celých 10 let. V polovině roku 1818 ho navštívil Joannis Farmakis, přední náčelník povstalců z města Kozáni, aby mu sdělil, že byla založena „Filiki Eteria“ (Φιλική Εταιρεία[1]), jejíž členové připravovali povstání zotročených Řeků proti osmanské nadvládě. Podle Farmakise projevil Řehoř „nadšený entuziasmus ve prospěch tohoto záměru“ a „byl pohnut srdcem“ pro úspěch tohoto cíle a snu řeckého národa. Doporučil však, aby členové této tajné organizace „byli opatrní, aby se nestalo, že místo užitku pro Řecko přinese jejich aktivita nějakou škodu“.Pokračovat ve čtení →

Paschální kánon sv. Jana Damašského v různých jazycích a nápěvech

Slavný pravoslavný hymnus zpívaný na svátek všech svátků, svatou Paschu (Velikonoce), složený velkým církevním otcem – sv. Janem Damašským.

Zpívá se během velikonoční jitřní bohoslužby.

V tomto videu jsou předneseny pouze tzv. irmosy (specifické verše) první Písně tohoto Kánonu, které zde interpretují různé pěvecké soubory v různých jazycích a melodiích (nápěvech):

„Jest vzkříšení den, zaskvějme se slavností, lidé! Pascha je, Hospodinova pascha, neboť Kristus Bůh nás vyvedl ze smrti do života a ze země k nebi, nás, kteří zpíváme vítěznou píseň: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!“

  • Církevní slovanština (titulky – ruský přepis),
  • Angličtina (s titulky),
  • Církevní slovanština (byzantské nápěvy, titulky – přepis latinské abecedy),
  • Řečtina (nápěv 13. století, s titulky),
  • Církevní slovanština (složené Vedelem),
  • Rumunština (složená Paulem Constantinescu),
  • Církevní slovanština (maďarská interpretace),
  • Arabština (s titulky),
  • Církevní slovanština (srbský zpěv složený Mokranjacem, titulky – srbský cyrilský přepis)
  • Albánština,
  • Církevní slovanština (starý ruský chorál),
  • Francouzština,
  • Církevní slovanština (ruský přednes „řeckého“ nápěvu),
  • Rumunština (byzantský nápěv, s titulky),
  • Církevní slovanština (moskevský nápěv),
  • Španělština (s titulky),
  • Stará církevní slovanština (ruští Staroobřadci),
  • Řečtina (soudobá typická melodie v prvním hlasu),
  • Církevní slovanština (bulharské nápěvy – podtitulky v polštině) a angličtina (ruský přednes „řeckého“ nápěvu).

Pokračovat ve čtení →

„Neboť věčný život je, aby poznali jediného pravého Boha…“

Co znamená poznání Boha?

„Když člověk vystoupí z tělesného poznání a přejde do duševního a pak dále od duševního směrem k duchovnímu, teprve poté vidí Boha a získává poznání Boha, což představuje jeho spásu. Poznání Boha není záležitostí naší logiky, rozumu, nýbrž naší existence, tj. poznání Boha je vnímáno a předáváno celému našemu bytí. Ale aby člověk dosáhl tohoto poznání, musí být nejprve očištěno jeho srdce, tedy uzdravena jeho duše, mysl a srdce,“ jak nás v souladu s teologií sv. Řehoře Palamy poučuje vladyka Jerotheos Vlachos.

„Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ (Mat 5,8).

Svatý Řehoř Palama, nositel ryzí pravoslavné tradice a muž prorocký, učil a vždy obhajoval takové učení Církve, podle něhož se jedná o nestvořené Světlo, tedy zření (vidění) Boha. Toto zření Boha není jen symbolickou vizí, není emocionální, pocitové, a nikoli stvořené. Není však ani zcela mimo naše chápání, nýbrž jde o theosi – blahodať zbožštění.

Prostřednictvím spásy je člověk povolán k poznání Boha. A také proto učení o nazírání a vidění Boha není něčím abstraktním, nýbrž skutečným spojením a sjednocením člověka s Bohem, jak jen to je možné. Svatí Otcové hovoří o jednotě a sjednocení prostřednictvím a působením Boží blahodati, tedy s Jeho energiemi, a nikoli o spojení s Boží podstatou, která je pro člověka nepřístupná.

To znamená, že člověk vidí nestvořené Boží Světlo (energii Ducha Svatého), a děje se tak díky tomu, že se sjednocuje s Bohem; vidí Ho svým vnitřním zrakem, a dokonce i svýma tělesnýma očima, které se proměnily pomocí a působením Božích energií – blahodati Ducha Svatého. A takové spojení je zároveň poznáním Boha (čili theognózí). Pak je člověk povolán poznat Boha osobně. Poznání, o němž zde hovoříme, se však děje mimo hranice omezeného lidského poznání a smyslů…

„Vzkříšení Kristovo viděvše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši Kristu, jedinému bezhříšnému. Kříži tvému klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme; neboť ty jsi Bůh náš, kromě tebe jiného neznáme a jméno tvé vzýváme. Pojďte všichni věřící, pokloňme se svatému vzkříšení Kristovu, neboť hle, skrze kříž přišla radost celému světu. Vždycky blahoslavíce Pána, opěváme vzkříšení jeho; neboť ukřižování přetrpěv, smrtí smrt překonal.“ (nedělní píseň z jitřní bohoslužby čtená po Evangeliu)

Svátek Kristova vzkříšení otevírá oči našeho srdce, kterými pak vidíme našeho Pána. Jde o dar shůry, nezasloužený, a přece je udílen těm, kteří po Bohu opravdově touží a vyhlížejí Ho jako Ženicha své duše.

Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, který v brněnském chrámu sloužil svatou liturgii na druhý den svátku Velikonoc, hovořil o významu poznání Boha ze strany člověka ve svém kázání.Pokračovat ve čtení →

Nezapomenutelná a přece málo známá paschální liturgie v Dachau v roce 1945

Paschální svatá liturgie roku 1945 v „Bloku 26“

Když celkem 32.600 vězňů spatřilo prvního amerického vojáka, který se objevil před plotem do tohoto koncentračního tábora, propukli tehdy všichni v dojetí a osvobozující pláč. Po chvíli byl vypnut elektrický proud a brány nechvalně proslulého tábora se konečně otevřely. Za nimi stáli lidé, spíše přízraky, na polo vyhladovělí, nemocní, trpící tyfem a úplavicí. Mezi nimi jak malí 15-ti letí chlapci, tak staří ostřílení vojáci.

Tyto události se udály v právě probíhajícím svatém a strastném týdnu před svátkem pravoslavné Paschy.

Válečný zpravodaj postupně hlásil klíčové zprávy z dalších částí Evropy: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín a němečtí vojáci se vzdali na jihu a na severu. Nicméně v Rakousku a v Československu nadále zuřily lité boje.

Někdo z Komise pro koordinaci mezinárodní vězeňské skupiny nás informoval, že ve spolupráci s jugoslávskou a řeckou vězeňskou komisí bude zrealizována pravoslavná bohoslužba ke dni svaté Paschy, konkrétně 6. května 1945.

Mezi vězni byli také pravoslavní kněží, diákoni a skupina mnichů ze Svaté Hory Athos. Scházely však jakékoli liturgické nádoby a roucha, nebyly knihy, žádné ikony, ani svíčky. Nebyly k dispozici prosfory ani víno. Veškeré snahy získat alespoň nějaké základní vybavení z ruského chrámu v Mnichově vyšly naprázdno, neboť Američané prostě nemohli najít nikoho z této farnosti v naprosto zdevastovaném městě. Některé překážky se však přece jen podařilo vyřešit. Přibližně čtyři sta katolických kněží držených v Dachau mohlo zůstat společně v jednom baráku a každý den ráno před zahájením práce sloužit mše. Ti nabídli pravoslavným duchovním svoji modlitební místnost k dispozici.

Jednalo se o „blok 26“.

Kaple byla holá a prázdná, s výjimkou dřevěného stolu a ikony Čenstochovské Matky Boží, která visela na zdi nad stolem; jednalo se o ikonu, jejíž originál a předloha pocházela z Konstantinopole, a teprve později byla převezena do města Belzi v Galicii, kde ji nakonec pravoslavným odňal polský král. Když ruská armáda hnala Napoleonova vojska z Čenstochové, místní opat Čenstochovského kláštera daroval kopii této ikony caru Alexandrovi I., který ji umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde byla uctívána až do obsazení moci bolševiky.

Kromě jiného bylo nalezeno také důmyslné řešení problému s absencí liturgických rouch. Bylo použito nové ložní prádlo z nemocnice bývalých stráží SS. Pomocí sešití dvou ručníků byly vytvořeny dva epitrachily a rovněž orár. Červené kříže, původně určené k nošení zdravotnickým personálem stráží SS, byly přišity na liturgická roucha sešitá z ručníků.

Na Velikonoční neděli 6. května (23. dubna podle juliánského církevního kalendáře), která tehdy připadla na Den svatého velkomučedníka Jiřího, se Srbové, Řekové a Rusové shromáždili v kasárnách katolických kněží. Přestože Rusové tvořili téměř 40 procent vězňů v Dachau, jen menšímu počtu z nich se nakonec podařilo zúčastnit této bohoslužby. V té době totiž dorazily do Dachau sovětské jednotky známé pod označením „Smerš“[1], které měly za cíl oddělit sovětské občany od ostatních a připravit je na následnou repatriaci.Pokračovat ve čtení →

Kdo žije životem v Bohu, prožívá neustálý svátek, zažívá nepřerušovanou radost.

Podle homilie starce Georgia Grigoriatského
na téma Velké a požehnané soboty

Archim. Georgios Kapsanis (+2014) (vpravo) spolu s dnešním vladykou
Jerotheem (vlevo), metropolitou Naupaktu a svatého Vlasia

Svatí Otcové naší Církve nás učí, že Pán během svého třídenního pobytu v hrobě musel cele své spasitelné dílo dokončit.

Předně musel zvěstovat o spáse a osvobodit z okovů ďábla ty, kteří byli v podsvětí (hádu čili pekle). Také proto sestoupila jeho přečistá duše do hádu, kde podle svědectví sv. apoštola Petra zvěstoval duchům (našich předků), kteří byli v žaláři.

„Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa stran těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal. (1Petr 3, 18-19)

Podobně jako Pána očekávali živí, lidé jeho doby, a viděli v něm svého Spasitele, který je zachrání od smrti a osvobodí od ďábla, stejně tak ho očekávali také zesnulí, kteří rovněž toužili po osvobození ze stejného důvodu.

A proto náš lidumilný Pán, ze své nekonečné lásky, sestoupil až do temnot pekla, kde světlo Jeho Tváře zazářilo a utěšilo všechny zde přítomné duše zesnulých, kteří byli nespravedlivě drženi „v tomto žaláři“ ze strany ďábla.

Zde je patrna ona „krajní“ a tolikrát skloňovaná pokora našeho Pána, neboť nejenže jako věčný Bůh přijal lidské tělo a stal se člověkem, nýbrž přijal také útrpná muka, strádání, kdy jako člověk trpěl do nejkrajnější meze, a podstoupil také smrt na Kříži jako nejhorší zločinec…

Nakonec, jako korunu svého utrpení, přijal také své pohřbení. Jen si to představme: Bůh, Stvořitel světa, Nejvyšší blahodárce a Lidumil, který člověka učinil a stvořil, aby s ním vešel do obecenství, a tento Bohočlověk Kristus je nyní ukládán „mrtvý“ do hrobu.

To, co činí křesťana křesťanem, je, jak dodává starec Georgios, „pokora“. S pokorou křesťan věří v Boha. Kdo je egoista, nemůže věřit v Boha, neboť jako v „boha“ věří v sebe sama. „Díky pokoře může člověk vyjádřit odpuštění, snášenlivost, trpělivost, lásku k bližnímu. Neboť ten, kdo je egoista, nemyslí na nic jiného než na sebe. Všechny ostatní vidí jen jako předměty svého užitku… Nechce nabídnout druhým nic z vlastního, pouze si žádá brát od druhých.“

„Máme-li v sobě sobectví čili egoismus, nemůžeme mít společenství ani s Bohem, ale nemůžeme vytvořit jednotu ani s člověkem. To je podle starce Georgia jedna z hlavních příčin dnešní bezvýchodnosti, v níž se naše společnost ocitla.

Jen pohleďme na rodinu, jaké těžké zkoušky a často i rozpad zažívá. A lidé? Ti dnes mají také obtíže navázat jeden s druhým nějaký trvalý vztah. A také jeden druhému porozumět.

Egoismus je tedy třeba vnímat jako velké zlo a doslova jed, který infikuje naše životy, které nechtějí následovat pokorný příklad našeho Spasitele.

„Z toho důvodu, drazí bratři,“ jak dodává starec Georgios, „pokud chceme být vzkříšeni k novému životu jako křesťané, musíme žít životem víry, lásky, modlitby, a také my musíme vejít do „hrobu“.“ Tímto hrobem není myšleno nic jiného než příkladná pokora našeho Ježíše. V tomto hrobu musíme pohřbít náš egoismus, abychom mohli být vzkříšeni spolu s Kristem do nového života…

Starec Georgios Grigoriatský se domnívá, že neexistuje vyšší pokora než ta, kterou prokázal náš Spasitel. Spasitel totiž přijal nejen svou lidskou přirozenost, ale i toto nelidské a kruté zacházení a ponižování.

Kristus toto vše podstoupil kvůli nám, pro nás; učinil to proto, aby nám daroval „nový život“, abychom již nežili starým způsobem života, v životě poznamenaném a ovlivněném smrtí, vášněmi, sobectvím, hříchem, ďáblem, nýbrž abychom žili „životem novým“, kdy již budeme navždy sjednoceni s Bohem.

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím 6,4)

„Kdo žije životem v Bohu, prožívá neustálý svátek, zažívá nepřerušovanou radost, neboť je sjednocen s Bohem,“ říká ze své zkušenosti starec Georgios a přeje toto poznání také nám, dnešním pravoslavným křesťanům.

Podle homilie archim. Georgia k památce Velké a požehnané soboty
(Εις
τό Μέγα Σάββατον, Ομιλία ά)
vybral a přeložil MD

 (+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Περί ενότητος. Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Τριώδιου και περί αρετών (των ετών 1981-1991) Γ’. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2017, s. 192-197. ISBN: 978-960-7553-36-2.