Životní pouť velkokněžny Olgy Alexandrovny Ruské,
nejmladší sestry svatého cara Mikuláše II.
(1882-1960)
Slovo úvodem
Podobně jako slunce vyzařuje své paprsky a zahřívá a osvěcuje vše živé i neživé stvoření, tak i svatí mají tendenci předávat světlo těm, kteří jsou v jejich blízkosti. Jedno známé novozákonní přísloví, které má všeobecnou platnost, praví, že: „Každý dobrý strom nese dobré ovoce…, neboť dobrý strom nemůže nést zlé ovoce…”. A tak charakter každého z nás je dříve či později rozpoznán „podle našeho ovoce” čili podle plodů, které vydáváme (srov. Mt 7, 17-20).
Onen původní pramen, zdroj našeho bytí a inspirace, do značné míry ovlivňuje naše další směřování. Ukazuje cestu. A na nás pak záleží, zda po ní jdeme, nebo z ní scházíme, zda se vyhýbáme těžkostem, nebo je snášíme, abychom prošli nějakou „životní zkouškou“ a v ní očistili naši duši, jak se čistí železo „výhní ohně“.
Tato úvaha nás vede k osobnosti, která prožila poměrně pohnutý a strastiplný život, který nicméně přijímala s křesťanskou pokorou a trpělivostí a který prožila tak, jak jí bylo vštěpováno v útlém mládí: se zájmem a péčí o blaho svého bližního.
Ačkoli se narodila do mocné carské rodiny, tíhla spíše k prostému a poklidnému životu, jenž by byl naplněn každodenní prací a uměleckou tvorbou. Pokud by nebylo tragických událostí spojených se svržením absolutního monarchy Ruska, její život by se jistě odvíjel zcela jiným směrem.
V dnešním volném a inspirativním pokračování na téma osobností a členů carské rodiny Romanovců si přiblížíme jednu ze sester cara Mikuláše II., konkrétně Olgu Alexandrovnu Romanovou, která prožila všechny ty bouřlivé před- a poválečné zvraty spíše v ústraní a vždy raději v zaujetí svou prací, malováním a pomocí druhým, k nimž měla vždy velmi blízký a laskavý vztah bez ohledu na své postavení a šlechtický původ. Pokračovat ve čtení →
