– Otče, kde je kalyva starce Josefa (Hesychasty)?
– Proč se ptáš?
– Jdu za ním.
– Co tam budeš dělat?
– Chci se stát mnichem…
Tento otec si mne tehdy změřil svým pohledem odshora dolů a řekl:
– Ty jdeš za ním?
– Jistě, jdu tam, jak vám říkám.Pokračovat ve čtení →
V neděli kolem 6 hodin ráno středoevropského času odešel k Pánu jeden z nejznámějších současných starců svatého Pravoslaví: starec Efrém Filothejský-Arizonský.
Oblíbený a uznávaný starec, zakladatel desítek monastýrů nejen v Řecku, ale především v Americe, zkoušený zdravotními potížemi a nemocí, opustil tento pomíjivý svět, přičemž za sebou zanechal požehnané dílo a bohaté duchovní dědictví.
Byl jedním z velkých obnovitelů monasticismu na americkém kontinentu, kde proměnil poušť do místa posvěceného, do kvetoucí a libě vonící zahrady duchovních darů.Pokračovat ve čtení →
O neustálém, pozorovatelném a podivuhodném zázračném působení svatého divotvůrce Nektária Eginského svědčí životy těch, které na přímluvy tohoto velkého světce 20. století přijali zázračnou pomoc, útěchu a uzdravení. Jednou z takových osob je také výjimečný klerik Řecké pravoslavné církve – starec Nektários Vitalis (†2018). Tento podivuhodný starec, jenž trpěl v 70. letech nevyléčitelnou chorobou a měl podstoupit náročnou operaci rakoviny plic, se trpělivě a neustále obracel ke svatému Nektáriovi, který jeho prosby vyslyšel.[1]
Celoživotním dílem starce Nektária Vitalise (Pireus, 1930 – Agios Konstantinos Lavreotikis, 8. února 2018) bylo celonárodní řecké poutní místo, zasvěcené svatému Nektáriovi Eginskému, v Kamarize (Lavriou), a nacházející se na malebném vrcholu hory, kam kdysi, po chirotonii jednoho ze svých žáků (Michaela Kapetanaka) z Rizarijské církevní školy, odešel svatý Nektários Eginský, aby zde odpočinul od každodenní námahy. Svatý Nektários se tehdy nostalgicky vyjádřil v tom smyslu, že zde, v prostředí chrámu sv. Ondřeje, by rád jednou postavil malý dům a vedl zde svůj mnišský život. Starec Nektários (Vitalis) toto místo vzbudoval ze své vděčnosti za velký zázrak svého života, věnovaný svému „zachránci“ z Eginy.Pokračovat ve čtení →
Jak uvádí ve svém díle starec Georgios Grigoriatský, „svatý Nektários se na počátku předminulého století stal ochráncem a obnovitelem mnišského zřízení“[1]. Mnišství bylo napadáno ze všech stran tehdejší vládnoucí vrstvy řecké společnosti, to jest ze strany tzv. Bavorů, mezi nimiž nejvyšší pozici zastával nový řecký král Ota I.
Roku 1833 dorazil mladý král Ota I. do země. Vzhledem k tomu, že ještě nedosáhl plnoletosti, vládla za něj regentská vláda, jejíž členové byli bez výjimky bavorského původu. Bavoři se začali uplatňovat i na dalších důležitých postech nového státu. Cílem režimu bylo, podobně jako za Kapodistria, centralizovat správu a omezit vliv tehdejších významných skupin řeckého obyvatelstva. Mezi opatření směřující ke stabilizaci vnitrostátní i zahraniční situace státu sloužilo krom budování úřednického aparátu i vytvoření pravidelné armády, odtržení církve řeckého státu od konstantinopolského patriarchátu, konfiskace značné části majetku tehdejších řeckých klášterů či budování nové infrastruktury.[2]Pokračovat ve čtení →
Když se svatého otce Nektária ptali na to, co je to ctnost, odpověděl, že „ctnost je naplnění Božího zákona a sjednocení s ním“[1]. Ctnost je podle svatého Nektária „plodem naděje v Bohu“. „Skrze trpělivost se duchovní pastýř může projevit vyšší nade všechna pokušení a zármutky, a bezpečně pak dostihnout vytouženého cíle.“[2]
Není pochyb o tom, že svatý Nektários byl hlubokým znalcem svatootcovské literatury a duchovní asketické tradice Pravoslavné církve. Ve svém díle Poznej sám sebe (Το γνώθι σαυτόν) světec napsal: „Zkoušky a utrpení přicházejí z nutnosti kvůli lidské nedokonalosti, přinášejí však vysoké a nedocenitelné služby těm, kteří je snášejí.“ Nejvyšším přínosem v duchovním životě je nicméně vědomí blízkosti Boží přítomnosti v srdci člověka. Také proto mohl svatý Nektários říci: „Srdce se raduje, neboť obdrželo od Boha tajemnou zprávu, že si ho Bůh zamiloval.“[3]Pokračovat ve čtení →
Tropar, hlas 1.
Výhonek Silivrie a ochránce Eginy,
který se zjevil v posledních letech,
Nektária, ryzího přítele ctností uctěme, věřící,
jako bohabojného služebníka Kristova.
Neboť skýtá rozličná uzdravení všem, kteří zbožně volají:
Sláva Kristu, jenž tě oslavil, sláva Tomu, jenž daroval ti moc činit zázraky,
sláva Tomu, jenž podává skrze tebe hojná uzdravení.
Kondak, hlas 4.
V radosti srdce opěvujme nově rozzářenou hvězdu Pravoslaví
a nově zbudovanou hradbu Církve,
neboť byla oslavena působením Ducha,
jenž skrze hojnou blahodať skýtá uzdravení všem, kdož volají:
Raduj se, Otče Nektárie!Pokračovat ve čtení →
Celé léto toho roku bylo krásné počasí, stejně tak krásným byl i večer před svátkem Proměnění. Když jsme vystoupili na vrchol hory, naše procesí sestoupilo k velkému kříži, na kraji monastýrského pozemku. Všichni zhasli svíčky a otec Serafím začal hovořit.
Proměnění Páně byl jeho oblíbený svátek. Stejně jako svt. Tichon Zadonský miloval i on pohled na nebe plné hvězd, spatřoval tam tajinu našeho vystoupení do Božích výšin, tajinu Proměnění. O této tajině hovořil i onoho večera: Náš dům je v nebesích. Prosím vás, nezapomeňte: jsme stvořeni pro nebe… Nechť nám všechna tato krása a celý svátek připomínají, že náš život je jen putování na cestě domů. Kdo by si byl pomyslel, že další den bude sloužit svoji poslední liturgii na této zemi?Pokračovat ve čtení →
Abychom se modlili, je třeba v sobě zdokonalovat jedno, a sice kvalitu.
Stejně tak, jako když se staráme o své fyzické zdraví, je třeba se starat i o to duševní rozpoložení.
Vždy je třeba se radovat.
A když se neustále modlíme, tak je nám Kristova radost darována v ještě větší míře.
Když jsi zkroušený, skleslý a zarmoucený, znamená to, že v tvém nitru něco nefunguje tak, jak by mělo.
Dávej na to pozor a buď k tomu vnímavý, protože charakter, tvoje povaha, a osobní vlastnosti člověka v tom hrají velmi důležitou roli.
přeložil o. Marek Malík
My všichni, všichni lidé bez rozdílu, se snadno zlomíme, hned padáme, ztrácíme síly.
Nejsme dostatečně odolní. Máme své nervy, srdce, a měníme se každou hodinu.
Jdeš se například s někým projít, abys měl z procházky radost, ale ten, se kterým se procházíš, si po cestě neustále něco připomíná, mění se a stává se zamračeným, zachmuřeným.
Stačí, abys mu řekl jednu větu, a on ji nesprávně pochopí, a od té doby se už vyhýbá tomu, aby se s tebou setkal.
Takoví jsou všichni lidé.
Naše nervy nevydrží, srdce, která máme, jsou velmi citlivá, a proto je třeba, abychom se sjednotili s Bohem, abychom nalezli a získali od Něj sílu.
přeložil o. Marek Malík
Každého dne lidé hřeší.
Jejich hříchy však nejsou smrtelné.
Jeden jediný je smrtelný hřích – nekajícnost.
přeložil o. Marek Malík